JZLPANN

Anotace: Jedna Fan fiction...Fikce někdy neuškodí;) Kdo uhodne název pod zkratkou, má právo na dárek;) Zanechte komentáře a užijte si čteníčko:P

Ten hajzl! Seděla jsem na barové stoličce ve svém oblíbeném baru na Sunset Blvd. a přemýšlela co jsem vlastně udělala špatně. Opakovala se mi v hlavě pořád ta osudná scéna, nechutná a neuvěřitelná pravda,kterou jsem nechtěla vidět. Nevěra prostě bolí.


Bylo mi 18 a žila jsem už nějaký ten rok v Americe. Přesněji mě sem máma proti mé vůli odvezla,když mi bylo 11. Možná by někdo jiný byl rád, že může bydlet ve městě celebrit, ale já ne. Měla jsem to v Čechách ráda a hlavně jsem tam měla tátu. Mé jméno je Barbora Maxová a budu Vám vyprávět celý svůj životní příběh, pokud mi to dovolíte. Matka chtěla poznat nepoznané a odjet co nejdál od táty, přestože ji nic neprovedl a dokonce ji miloval jak nejlépe mohl. Alespoň jsem si to v naivních létech dospívání myslela. Jenže já chtěla mít úplnou rodinu, navíc jsem neuměla ani slovo anglicky a rozhodně jsem nechtěla cestovat sem a tam a žít život bezdomovců. Máma měla sice naspořeno pár korun, ale bylo jasné, že si musí najít práci a že nebude s dítětem moct jezdit od kempu ke kempu. A proto zakotvila tady.
V Los Angels. Pravda je, že jsem mohla dopadnout o poznání hůř a bydlet v karavanu někde úplně jinde, ale doma je přeci jen doma. Za 2 roky jsem uměla komunikovat a dorozumívat se a za 4 už jsem hovořila plynně a příkladně americkou angličtinou. Nyní už mluvím jako rodilá Američanka. Za normálních okolností už bych byla zpátky v Praze, i přestože je zde plnoletost až v jednadvaceti, ale potkala jsem zde lásku a přátelství a myslela si, že už vše bude jen skvělé a nakonec budu i ráda, že mě sem máma vzala. Dnes se za tuhle myšlenku nesnáším.
Ve škole, kam mě matka hned přihlásila jsem se seznámila se svými vrstevníky. Ze začátku jsem plakala, protože jsem nikomu nerozumněla a připadala si jako mimozemšťán, ale jak šel čas poznávala jsem a učila se. Mezi mými pozdějšími spolužáky byl i Ted Burnley a já se do něj ve 14ti bláznivě zamilovala.


Nechápu to, protože jsme se měli rádi, nic nám přece nechybělo. Aspoň jsem si to celou dobu myslela,že nám nic nechybělo. Ach ten hajzl ten hajzl. Pila jsem jednu whiskey za druhou a doufala, že někdo nakonec neodhalí můj pravý věk. Vlastně mi to v danou chvíli bylo úplně jedno. Prostě jsem toužila jen opít se a na chvíli zapomenout. Pošetilost.


Pamatuji si jak mě poprvé oslovil. Byla jsem celá rotřesená, protože tuhle chvíli jsem si představovala už dlouho. Zeptal se jestli chodím na biologii. Nechápala jsem proč se ptá zrovna na takovouhle věc. Ale rychle a stručně jsem odpověděla, že chodím.
"Asi se divíš, že se tě na to ptám, ale potřeboval bych doučování a napadla jsi mě jako první."
A tak nějak jsme se začali scházet a nakonec kromě doučování biologie probíhaly úplně jiné doučovací procesy. A byli jsme zkrátka spolu. Jemu a své nově nalezené nejlepší kamarádce Cathrine jsem věnovala všechen svůj čas. Prožívala jsem nejrůznější dobrodružství a situace. Jenže teď je všemu konec. Stalo se to nejhorší co se mi mohlo stát. Byl víkend a já jako vždy chtěla Teda navštívit na našem místečku v jedné zapadlé stodole. Když jsem přicházela, slyšela jsem nějaké vzdychy a zvláštní zvuky. Nic mi nedocházelo, až když jsem otevřela vrata od stodoly a uviděla svoji kamarádku v náručí milého, oba úplně nahé. Ohlédli se a vyskočili. Začali oba vykřikovat ty nechutně známé a oplzlé fráze.
"Ale to není tak jak to vypadá."
Nevydržela jsem to a rozplakala se. Nechtěla jsem brečet, aby viděli jak moc jsem silná. Jenže moje překvapení a láska byla silnější. Moje srdce bylo zlomené. Roztříštěné na kusy. Brečela jsem a utíkala beze slova pryč. Můj svět se rozplynul. Najednou jsem byla sama a moje já utichlo. Byla jsem prázdná a nešťastná. Hrdost i pýcha šly stranou a já byla tak ponížená a zničená. Nejspíš ten pocit znáte.

Seděla jsem v baru už 5.den a pořád a pořád pila. Nacházela jsem jedinou útěchu v alkoholu. Neuměla jsem se vzpamatovat a přijít do školy jakoby nic. Oba mi nespočetněkrát volali,ale neměla jsem nejmenší zájem jim odpustit. Zničili všechno v co jsem doposud věřila. Je pravda, že bez nich bych nepoznala opravdové utrpení. A tak jsem seděla a zoufala nad svým bídným životem,zradou a lží. Bůhví jestli to netrvalo už dlouho co jsou spolu. Sedávala jsem v baru, matka začínala mít obavy, ale vždy jsem ji odbyla nějakou chabou výmluvou, které stejně uvěřila.
11.den přišel do baru někdo kdo mi později změnil život. Sedl si vedle mě k baru a objednal si též irskou whiskey. Nevěnovala jsem mu přílišnou pozornost, ale vím, že jsem si tenkrát myslela,že je to cizinec. Seděla jsem a pila si dál, když jsem na sobě ucítila pohled a periferně se podívala odkud jde. Otočila jsem se doleva na toho týpka co si v před chvíli přikvákal a rozeřvala se.
"Co je? Jsi nikdy neviděl ožralou, naštvanou a nešťastnou holku?"
Začal se kolem sebe otáčet a já konečně poznala, že to není jen tak někdo.Jeho obličej mi byl povědomý. Známá osobnost, nějaký herec nebo zpěvák, přeci nic neobvyklého v Hollywoodu. Ale za boha jsem si nemohla vzpomenout, kdo to je. Otočila jsem se zpátky ke své sklence a zkoumala tvar skleničky. Opět jsem ucítila ten pohled a otočila se na něj.
"Přestaň na mě civět. Dejte mi všichni pokoj. Copak vážně nikdo nechápe jak mi je? Copak jsou všichni tak sobečtí?"
Rozbrečela jsem se a poprosila o další skleničku. Osoba se přišoupla židlí ke mě a promluvila.
"Ahoj. Já se omlouvám jestli jsem ti nějak ublížil nebo tak. Nevěděl jsem..."
"Samozřejmě, že jsi nevěděl. Nikdo neví."
Křičela jsem si do ruky,protože jsem nechtěla,aby mě kdokoliv viděl takhle ubohou a ubrečenou.
"Můžu tě na něco pozvat?"
"Můžeš mi koupit whiskey."
"Pane vrhní dvě whiskey."
"Proč to děláš?"
"Mám pocit, že jsem udělal něco špatně a snažím se tedy napravit chyby."
"Ale prosimtě. Vlastně jsi nic neudělal. Promiň já jsem jen trošku nervozní."
"Trošku nervozní?"
"Upřímně řečeno jsem strašlivě nervozní. Neměla bych už tolik pít."
"Můžu zrušit objednávku. Už toho máš asi dost."
"Ne ne dobrý. Já nemám nikdy dost."
"Jsi z daleka?"
"Ne. Proč?"
"No jen tak."
"Nebo tedy, vlastně ano. Narodila jsem se v České republice, ale bydlím tady už 7 let."
Najednou se mi rozsvítilo.Vzpomněla jsem si, kde jsem kdy ten obličej viděla. No jasně ty vypitý mozku. Harry Potter, Twilight. Vždyť to je Robert Pattinson. Bože! Pozval mě na drink Robert Pattinson. Doprčic, která dívka tady a na světě o tomhle nesní. Jenže mě to nechávalo chladnou, byla jsem opilá a naprosto bez citu. Navíc bůhví jestli nemám jen halucinace a navíc jsem ani nebyla z těch, které ho milují a obdivují.Takový normální herec, který téměř během noci ke slávě přišel. Nu což.
"Hmm Česká republika. Takže jsi z daleka."
Přerušil moje zamyšlení.
"No dá se to tak říct. Nejradši bych se tam vrátila."
"Problémy s matkou?"
"Ale s matkou už dávno ne."
"S čím tedy?"
"Hele já tě znám tři vteřiny a budu ti tady vyprávět svůj životopis ne?"
Nevěděla jsem jak se chovat. Myslela jsem, že odtažitost a neznalost bude vypadat provokativně a lépe než abych najednou začala vyřvávat: Jéé to je Rob! Myslím, že tohle rozhodně nechtěl a představa, že o něm někdo nemá potuchy v něm zřejmě vyvovala zvláštní pocity. Vzrušení, touhu dobývat a svádět. Nevím, ale poprvé za těch 14 dní co se lituji a sedím doma nebo v baru jsem byla ráda, že mluvím.
"Promiň."
"Jinak mé jméno je Barbara."
Zaváhal a podíval se opět okolo sebe a podal mi ruku.
"Robert."
"Těší mě Roberte. Kolik jsem ti dlužná?"
"Myslíš za to pití? To bylo přece pozvání."
"Tak děkuji. Příště tě zvu já."
Vyndala jsem z kapsy peníze a hodila je na bar. Připadala jsem si najednou tak lehká a klidná. Strašně nad věcí a o mnoho silnější. Měla jsem neuvěřitelně dobrý pocit.
"Ty už jdeš?"
"Jo já, musím domů, však víš. Tak třeba zítra?"
"Jo."
Hlesnul a mě těšilo jak je zaskočen, že s ním někdo jedná normálně a bez okolků. Měla jsem tedy takový pocit. Doma jsem si pak řekla, že by byla hloupost litovat se a vzdát se jen tak bez boje. Rozhodla jsem se tedy dát dohromady a posílená dnešní zkušeností jsem se rozhodla těm dvěma udělat ze života peklo. Nebo alespoň jim dát vše pěkně sežrat. Dala jsem si báječnou sprchu, asi hodinu si čistila zuby, protože opilství je nesmírně smradlavá záležitost a šla jsem spát. Druhý den jsem vstala v 7, abych se stihla namalovat, učesat, skvěle se obléci a abych si dodala odvahy. Hodila jsem si batoh na záda a hrdě jsem si to vykračovala do školy. Slyšela jsem jak mi buší srdce a dech se mírně zrychluje, ale pořád jsem se ujišťovala, že je to jen vlastní pocit. Vešla jsem do třídy a uviděla jsem je. Oba ihned vstali a přišli ke mě.
"Jsi v pořádku? Už jsme se o tebe báli."
"Věřím, že jste se dokázali vzájemně utěšit."
"Nás to oba moc mrzí. Odpusť mi to Bar."
"Nikdy vám to a dobře si to oba zapamatujte - Nikdy vám to neodpustím. To co jste udělali je naprosto neodpustitelné a nikdy už s vámi nechci mluvit. Jediné co chci udělat je oba vás zašlapat do země a hodně hluboko. Nikdy už na mě nemluv Cathrine Stewart a ty mě taky nech být.Vymažte si mě z mobilu, z diáře a ze života. Dělejte si co chcete jen ne nic co by souviselo s mým jménem."
Zašeptala jsem a procedila skrz zuby. Suveréně jsem si sedla úplně dozadu do lavice a oddechla si až když se na mě přestali dívat. Nejspíš si mysleli, že řeknu, že se to stává každému a že jim samozřejmě odpouštím, ale jak bych jim mohla odpustit a věřit? Kdyby mě podvedl s kýmkoliv, ale s mou nejlepší kamarádkou a na našem společném a milovaném místě? To nemůžu a nehodlám odpustit.
Hned po škole jsem letěla domů, odložila věci do školy a převlékla se do "barovského". Dnes jsem se do své oblíbené putiky těšila o mnoho víc než jindy. Když jsem tam kolem 8 dorazila, ještě tam nebyl. No nic, řekla jsem si a sedla si k baru. Objednala si jako vždy a čekala. Jenže hodiny ubíhaly a v 10 ještě nepřišel. V půl 12 jsem to vzdala a odešla. Už značně opilá, jsem se vypotácela z baru a motala jsem se cestou domů. Vůbec jsem neviděla na cestu a chtělo se mi zvracet. Zakopla jsem a byla jsem naprosto neschopná vstát. Tak jsem se na špinavé a mokré zemi rozplácla a rezignovala. Když jsem ucítila něčí paži na svém rameni. Otočil mě a zvedl ze země. Až když jsem byla obličejem úplně u něj, poznala jsem, kdo mě zachránil.
"Už bys asi neměla tolik pít."
"Roberte, já...Tys nepřišel."
"Promiň, ale něco mi do toho přišlo. Neměl bych tu teď být, ale když vidím jak vypadáš."
"Proč bys neměl?"
"Protože bych zkrátka neměl."
A protože už jsem se nezmohla na slovo, mlčela jsem. Zvedl mě ze země a nesl domů v náručí.
"Domu už to musíš zvládnout sama. Nemůžu jít dál."
"Já vííím. Tak tu počkej a ráno si promluvíme jo?"
"Tak dobrou noc."
"Dobrou dobrou a moc nechrápej ať nevzbudíš sousedy."
Zpětně si pamatuji jak se zasmál a díval se jak se plazím příjezdovou cestou k domovu. Dolezla jsem potichu do postele a oblečená a v botech jsem usnula. Ráno jsem měla solidní kocovinu a do školy jsem nešla. Umyla jsem se a dala trošku do pucu. Dala jsem si nějaký zázračný nápoj na kocovinu a prášek na bolest hlavy a bylo mi o něco lépe. U záchodové mísy jsem pak přemýšlela co se včera dělo. Šla jsem do baru, čekala, nepřišel. Pak už je vše jen v mlze, pak mě zvedal ze země, odvedl domů, odešel. Už se neukáže. Asi jsem si zbytečně a naivně nalhávala, že ho představa, že ho neznám láká a přitom ho to třeba naopak odradilo. Třeba to zranilo jeho ego, myslel si jak je skvělý a teď nějaká ožralá holka všechno zkazí. Po hodinách zvracení a přemýšlení jsem si sedla k internetu. Hledala jsem všelijaká fakta o slavném a zejména u teenagerů oblíbeném herci. Angličan a z Londýna, 23 let, herec a hudebník. Zkrátka vše co bylo možné. Četla jsem články, blogy a prohlížela jsem si obrázky a fotky. Cítila jsem jak se mi do tváře hrne krev a buší mi srdce.Bylo mi ze všeho divně. Během 14 dnů jsem stihla ztratit kamarádku a přítele, poznat celebritu a pak s ní popíjet drinky v baru. Nevěděla jsem jak se mám se vším vypořádat. Navíc jsem začínala mít obavu, že už ho nikdy neuvidím. Z přemýšlení mě vytrhl zvonek. Lekla jsem se a přemýšlela jsem kdo to může v tuhle hodinu být. Ve 3 odpoledne k nám nikdo moc nechodí. K nám většinou radši vůbec nikdo nechodí. Vykoukla jsem z okna a uviděla jsem ho.Vytřeštila jsem oči, ale běžela jsem mu okamžitě otevřít. U zrcadla na chodbě jsem se radši pro jistotu zastavila, i když on už mě viděl v těch nejhorších podobách. Otevřela jsem a stála s otevřenou pusou.
"Ahoj. Promiň,že tě otravuju, ale myslel jsem, že budeš doma po té náročné noci, tak jsem tady."
"Vítej. Chceš jít dál?"
"Rád."
Usmál se a už zase, se všude rozhlížel. Potom udělal krok a byl u mě doma. Představa, že jsem mohla být další den ve všech novinách nejméně Ameriky mě v danou chvíli ani náhodou neděsila.
"Chci ti poděkovat za to, že jsi mě včera přivedl domů. Sama bych to asi, asi určitě nezvládla."
"To byla maličkost. Já se omlouvám, že jsem nespal na zahradě."
Otočila jsem se na něj a nechápavě se podívala.
"No večer jsi říkala, že tu mám na tebe počkat, že si promluvíme."
"O můj bože. Musela jsem být hrozná. Co si dáš?"
"Stačí voda."
"Mám i whiskey."
Potutelně jsem se na něj usmála, ale on trval na své vodě. Stál a prohlížel si náš skromný dům.
"Máte to tu pěkné."
"Chceš říct útulné a skromné a nebo malé a chudé?"
"Ne tak jsem to opravdu nemyslel. Je to tu prostě pěkné."
"Tak děkuji. I když jsem opačného názoru. Posaď se."
"Jo díky."
Na hvězdu první velikosti mi připadal nesmělý, plachý a velmi nervozní. Seděl, kolena k sobě a díval se buď nahoru nebo někam na zem.
"Proč jsi vlastně přišel?"
"Nevím. Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku."
"Zjistil jsi to, tak proč tu ještě jsi?"
"Jsi zvláštní. Jiná."
"Jiná? Ty umíš člověku zalichotit."
Zasměju se a všimnu si jak upřeně na mě hledí.
"Jsi zvláštní. Krásná a chytrá a přitom tak komplikovaná."
"Myslím, že jsi mnohem mnohem komplikovanější. Ve mě je snadné se vyznat."
"Neřekl bych."
"Nic o mě nevíš. Neznáš mě a vysedáváš tu se mnou. Nemáš důležitější věci na práci?"
"Jestli nechceš abych tu byl, nemusím."
Vstal a vydal se ke dveřím.
"Ne! Počkej."
Zakřičela jsem a vyběhla za ním.
"Rozhodně nechci, abys odešel. Za posledních 14 dní se stalo mnoho a ty jsi jediný, kdo mě dokázal zbavit myšlenek na to špatné. Neopouštěj mě. Já vím, neznáme se a poznala jsem tě v baru, ale nepřeji si nic jiného než být tu teď s tebou."
Chytila jsem ho za rameno, abych ukázala, že ho nenechám jen tak odejít. Cítila jsem, že je správný čas říct mu, že vím kdo je a že je mi to jedno. Jenže jsem se bála, aby to nebylo poslední co mu kdy řeknu.
Podíval se na mě těma krásnýma tmavě modrýma očima a přiblížil se blíž. Přibližoval se a chystal se mě políbit. Jenže jsem uhla.
"Nemůžu dokud nebudeš znát pravdu a dokud já nebudu znát pravdu. Vím kdo jsi."
"Jak kdo jsem?"
"Nejsem hloupá Roberte Pattinsone."
"Ee ale já...Jak dlouho to víš?"
"No včera už jsem to věděla."
"Proč jsi mi nic neřekla?"
"Jak jsem mohla, když jsi nepřišel a když jsi mě pak zvedal ze země, nevěděla jsem ani jak se jmenuju."
"Nemohl jsem uvěřit, že mě nepoznáváš. Byl jsem rád, že mě nepoznáváš. Připadal jsem si normálně. Nejsem prostě zvyklý na takový hluk a shon. Byla to změna."
"Chci se tě zeptat jestli jsi tady teď jenom proto, že jsem jedna z mála, která tě oslovila, aniž by jsem věděla, kdo jsi?"
"Nejspíš ano. Nejenže jsi nádherná a nesmírně odvážná, ale navíc jsem v tobě vzbudil určitý zájem bez ohledu na svou filmovou roli nebo stupeň slávy."
"Vždyť jsem na tebe křičela a byla jsem nepříjemná."
"Ale i to bylo svým způsobem skvělé. Nechtěl jsem ti říct kdo jsem, abys neztratila zájem, aby tě to neodradilo."
"Já jsem se spíš bála, že ztratíš zájem až zjistíš, že to vím."
Přišel ke mě blíž a pošeptal.
"Jsem rád, že jsem tu. Že jsem se vrátil."
A nesmírně nádherně a dokonale mě políbil. Objímal mě a hladil po zádech a já byla tuze šťastná, že jsem ho potkala. Sedli jsme si pak na pohovku a mluvili o všem možném asi 6hodin. Pili jsme čaj a vykuřovali si cigárka až do doby než přišla matka. Rovnou jsem ji Roberta představila.
"Ahoj mami, hele tohle je Robert."
"Těší mě Roberte. A kde je Ted?"
"Ted už není a nikdy nebude."
"Ale co se stalo? Vždyť to byl milý chlapec?"
"Mami! Nechci o tom mluvit, nebudeme o něm už mluvit ano? Půjdu Roberta vyprovodit."
Vzala jsem si bundu a vystřelila z domu jako blesk. Při vzpomínce na Teda mě zabolelo v srdci.
"Kdo je Ted?"
Zeptal se mě ale venku Rob.
"Nikdo."
"Někdo to být musí."
"Nechci o něm mluvit. Prosím."
"Dobře. Budeme o něm mluvit až budeš připravená."
"Ale já jsem připravená, nepotřebuju být připravená. Jen mě vzpomínka na něj moc nebere."
"Tak nemusíš křičet. Slyším tě."
"Promiň,"zhluboka jsem se nadechla "ale dost mi ublížil. Byli jsme spolu 4 roky. Vyspal se s mojí nejlepší kamarádkou."
"A proto tolik alkoholu?"
"Jako kdybys byl svatoušek."
"Nejsem, ale o mě se teď nebavíme."
"Ano a proto jsem začala pít a poznala jsem tebe."
Zastavil a chytl mě za ruku.
"Jestli tě můžu o něco poprosit. Přestaň s tím. Nechci tě kadý večer sbírat z chodníku."
"Neboj se. Teď mám tebe. Mimochodem, co jsi tam tenkrát dělal? Bylo to jako bys mě sledoval."
"Víš asi bych ti měl taky něco říct. Byl jsem celou dobu v tom baru. Pozoroval jsem tě a zkoumal jaká jsi."
"A to jsi mě tam nechal čekat?"
"Jo. Byla jsi neuvěřitelně nervozní a roztomilá."
"Jsem ráda, že ses bavil. Víš jak mi bylo? Čekat tam 4 hodiny! A já myslela, že Angličani jsou gentlemani."
"Však jsou. Doprovodil jsem tě domů."
Zasmáli jsme se a políbili. Nakonec jsme se rozloučili a vyměnili si ještě čísla. Neměla jsem zatím v plánu o svém vztahu něco někomu říkat, ale rozhodla jsem se dát najevo, že jsem zamilovaná.
Druhý den jsem se ohákla a vyrazila do školy. U dvěří mě hned zpozorovala Cathrine a kývla na mě. Jen jsem ji zpražila pohledem a otočila se jinam. Sice jsem byla plná lásky, ale zase to nemusím přehánět. O přestávce, když jsem tak přemýšlela co si dnes vezmu na rande, jsem vrazila do Teda.
"Promiň. Můžeme si promluvit?"
"Nemám s tebou o čem mluvit."
"Prosím nech si to proboha vysvětlit."
"Rychle, stručně, jasně."
"Moc mě to mrzí...Já..."
"Dost! Tohle nebylo ani stručné, ani rychlé ani nijaké. Dej mi pokoj. Respektuji tvé rozhodnutí, podvést mě tak prosím respektuj ty to mé. Už se s tebou dál nechci vídat, dokonce bych byla schopná opustit tuhle školu jen abych se tě zbavila. Ahoj."
"Ale já tě miluju."
"Nevím jestli se láska vyjadřuje, způsobem jaký jsi předvedl. A nech mě už sakra být."
"Barbaro počkej"!
Ale to už jsem si to pelášila na hodinu bez jakkýchkoliv reakci na jeho prosby a volání. Škola probíhala normálně. Všimla jsem si, že Ted se s Cathrine nebaví a že se vzájemně dokonce vyhýbají, ale dobře jim tak. Po škole jsem ihned běžela domů a pak do baru za Robertem. Přivítali jsme se a sedli si k baru. Řešili jsme otázku peněz a také proč onen den přišel do toho samého baru co jsem seděla já.
"Nevím. Nějak na mě všechno spadlo. Už jsem unaven všechnou tou slávou a popularitou. Navíc s tebou nebudu moct být, tak často. Dokonce s tebou nebudu moct být vůbec."
"Já vím, že natáčíš. Počítám s tím. Nehodlám tě kontrolovat a vlastnit. Budu ti důvěřovat."
"Jsi skvělá."
Vzal mou tvář do dlaní a díval se mi do očí. S Tedem jsem byla každý den. Brzy nám to oboum zřejmě zevšednilo. Nezlobím se, protože mi byl nevěrný, ale hlavně proto o co všechno mě ošidil a protože mi lhal. Ve skutečnosti jsem teď neskutečně šťastná, že to udělal, protože bych Roberta nikdy takhle nepoznala.
"Chci abys věděl, že když nebudeš chtít nikdy o tobě nikde nic neřeknu ani jsem nikomu neřekla, že jsme spolu."
"Jsem ti za to strašně vděčný a prozatím bych chtěl, aby to tak zůstalo. Nějaký čas."
Objala jsem ho a držela se ho jako klíště. Už nikdy jsem ho nechtěla pustit. Krásně voněl. Voněl Anglií.

Po 1.měsíci našeho vztahu odjel Rob natáčet pokračování Twilight a já zůstala doma. Psal mi často smsky a volal, ale nebylo to pochopitelně ono. Byla jsem doopravdy zamilovaná. Znáte takové to trapné zpívání si, kde jen je možné, lítání motýlků v břiše pri každé vzpomínce na svého vyvoleného, častý úsměv na tváři. Zkrátka láska jako trám. Jenže u herců nikdy nevíte, se kterou herečkou se budou kde líbat a občas ve mě hlodal pocit žárlivosti a pochybnosti. Ale to patří asi ke každému vztahu.
Ve škole se toho moc nezměnilo. Ted i Cat se spolu dále nebavili a mě pořád volali i přes má varování a prosby. Cítila jsem se dobře po pár dnech strastí, ale díky své silné nátuře jsem vše zvládla za relativně krátkou dobu. Někdo by si možná řekl, že jsem Teda nakonec vůbec nemilovala a že jsem bezcitná mrcha, ale opravdu vše nesu tak nějak lépe než ostatní. Pochopitelně to pořád bolí a občas dost dráždí k slzám, ale řekla jsem si, že to vydržím. Navíc mi v tom teď dost pomáhá nalezená láska.
Půl roku nebyl doma. Půl roku jsem ho neviděla. Smsky mi začínaly být málo a stále se ptala kdy přijede. Chtěla jsem za ním jet, ale říkal, že se musí soustředit, aby to měl rychle za sebou a mohl zase za mnou. Čekala jsem a čekala. Jednou večer někdo zazvonil. Vyběhla jsem dolů a otevřela. Stál tam Ted.
"Co tady děláš?"
"Ahoj. Já vím, že se pořád zlobíš, ale mohli bychom si konečně promluvit?"
Vrazil mi do ruky kytku a pozval se dál.
"Víš už je to půl roku a myslel jsem, že už budeš víc v pohodě. Myslel jsem, že je vhodná doba na to to konečně vyřešit."
"Pořád nechápu co chceš řešit?"
"Nás dva. To jak jsem tě zklamal a zradil."
"Já už to ale nepotřebuji řešit. Mám v tom jasno a nechci se tebou a Cathrine už dále zabývat. Už jsem se z toho šoku dostala a momentálně je mi nejlépe na světě."
"Mrzí mě, že to tak bereš. Bylo to jen jednou a omylem."
"Omylem...Jak tohle vůbec můžeš říct? To sis omylem sundal šaty, omylem ji líbal a omylem se s ní vyspal? Mám pocit, že si ze mě děláš legraci...Ale nebudu se s tebou hádat. Já jsem spokojená. Mám nový vztah a on je úplně jiný než ty. Je mi s ním skvěle. Pokud je to vše co jsi mi chtěl říct,tak běž."
"Ty máš přítele?"
"Ano mám. Nevím proč se divíš. Myslel sis, že na tebe čekám s otevřenou náručí?"
"Ne to jsem si nemyslel, ale vzala jsi to opravdu hopem."
"Díky němu vůbec žiju. Dostal mě z nejhoršího. Zbořil se mi svět, jestli si to ještě neuvědomuješ. Ztratila jsem lásku i nejlepší přítelkyni a to jen kvůli jednomu "omylu" jak ty říkáš. Omyl byl, že jsem se na vás tak upjala. Proto jsem dopadla tak, jak jsem dopadla.Myslíš si snad, že bych ti ještě někdy mohla věřit?Nemohla, už k tobě nic necítím. Jsi pro mě jako vzduch. Ignoruji tě a nezajímáš mě, tak už to konečně pochop a přátelé z nás rozhodně nebudou."
Sklopil hlavu a odcházel. Když jsem ale otevřela dveře, zastavil se.
"Mrzí mě to a slibuju, že už tě dál nebudu obtěžovat a rozčilovat, ale chci poslední pusu."
Než jsem stačila cokoliv namítnout, už jeho jazyk šmátral v mé puse. V životě jsem větší nechuť necítila. A to jsem považovala jeho polibky za to nejkrásnější na světě. Kdysi. Odtrhla jsem se a chtěla jsem mu vrazit facku, ale periferně jsem si všimla osoby stojící na začátku příjezdové cesty. Otočila jsem se a stál tam on. Dlouho očekávaný a postrádaný. "Roberte!"
Okamžitě jsem se rozběhla a chtěla ho obejmout, ale odstrčil mě.
"Tak tohle je tedy Ted?"
Podíval se na mě a pak si prohlížel Teda.
"Roberte poslouchej mě! Moc se omlouvám, já neměla jsem ho vůbec pustit domů. Jsem tak blbá. Odpusť mi to."
Beze slova se mi vytrhl a odcházel.
"Roberte! Roberte!"
Křičela jsem a cítila jak mi po tvářích tečou slzy.
"Ty idiote jeden. Nenávidím tě! Nenávidím tě!"
Začala jsem pěstmi mlátit do Teda a přála si ho umlátit k smrti. Věděla jsem, že za to můžu opět já, ale stejně jsem v onu chvíli svalila vinu na Teda.
"Vypadni! Vypadni z mýho života! A už se nikdy, nikdy nevracej!"
Brečela jsem jako o život, volala jsem Robertovi snad milionkrát, ale nezvedal to. Najednou už jsem zase byla slaboulinká a zoufale zoufalá. Je to hrozné. To nejlepší co vás potkalo se v mžiku rozplyne v jednu mlhavou vzpomínku. Ty krávo! Chodila jsi s Robertem Pattinsonem. Snem milionů holek a především tím nejlepším, nejiteligentnější a nejkrásnějším stvořením na světě. Co mám dělat? Vydám se za ním. Bydlíval v hotelu na Orchid Avenue, tak se pokusím nějak omluvit. Dorazila jsem do hotelu a spěchala k recepci.
"Dobrý den. Prosím vás je zde ubytován pan Pattinson?" nejistě jsem se tedy zeptala docela sympatické recepční. Podiveně se na mě podívala a řekla mi, že bohužel k němu ostraha nepouští žádné fanynky. Úplně jsem v tom všem zapomněla s kým mám vlastně tu čest. Došlo mi, že to nebude tak snadné jak jsem si myslela.
"A nemohla byste mu aspoň zavolat?Je to opravdu velmi důležité."
"No dobře, ale nic vám neslibuji. Koho mám prosím ohlásit?"
"Barbara Maxová řekněte."
"Dobrý večer, moc se omlouvám, že i přes vyslovenou prosbu obtěžuji, ale naléhavě vás tu schání nějaká slečna Maxová. Mám ji pustit dál? Tvrdí, že vás zná a že je to opravdu naléhavé."
Bylo nejspíš ticho. Slyšela jsem tlukot svého srdce a bála se, že už ho nikdy víc nespatřím.
"Dobře tedy." Ukončila rozhovor recepční. "Běžte nahoru po zadních schodech, číslo pokoje 65 a pokuste se být trošku nenápadná."
"Děkuji vám mnohokrát! Ani nevíte co to pro mě znamená." Nečekala jsem na odpověď a letěla jsem směr Robert. Vyběhla jsem až do nějakého 18.patra a hledala onen pokoj. Doběhla jsem až do nejzapadlejší uličky nakonci chodby a zaklepala na dveře.
"Dále."
Robert stál čelem k oknu a v ruce držel "naší" whiskey. Tvářil se zasmušile a vážně. Chvíli jsem stála a v hlavě přemýšlela co mám vlastně říct.
"Moc mě to mrzí, ale ve skutečnosti za to ani nemůžu. Proč si to nenecháš vysvětlit? Takovou dobu jsem na tebe čekala, nemůžu o tebe teď přijít."
"Nejvíc mě na tom děsí, že jsem ti na chvíli uvěřil, že jsi jiná než ostatní. Že mě nechceš jen pro slávu a peníze."
"Ale to přece není pravda. Nikdo o nás neví."
"I kdyby ne. Odjel jsem na pár měsíců a přijedu a jsi tu s jiným. Jak by to vypadalo kdybychom spolu přeci jen chtěli žít? Měli bychom děti a já odjel do Evropy a ty...Nejspíš to byla chyba pustit tě do mého života. Už ti nevěřím."
Oněměla jsem a cítila jak se mi řinou slzy do očí. Neměla jsem sílu mu ani odpovědět.
"Běž pryč prosímtě a už se nevracej." Pronesl stále otočený někam k oknu a s klidem se napil ze své skleničky. Stála jsem, neschopna pohybu a přemýšlela co mám dělat. Měla jsem už jen chuť utíkat a plakat, ale nevzdám se přeci tak snadno.
"Nedělej to."
Zašeptala jsem do ticha a zavřela oči, abych nemusela vidět jak mě posílá pryč.
"Běž a nedělej to těžší.Běž!"
Naposledy jsem se na něj tedy podívala a otočila se ke dveřím. Prošla jsem kolem ochranky, rozloučila se a utíkala pryč z hotelu. Z hotelu po hollywoodském bulváru někam do neznáma a pryč odsud. Když jsem se konečně zastavila a popadla dech, šíleně jsem se rozbrečela a nemohla jsem přestat.
Po několika dnech jsem se přestala litovat a řekla si, že si stejně za to můžu sama. Proklela jsem celého Teda a nenáviděla sebe, ale sedět doma mi rozhodně také nepomohlo. Začla jsem chodit tedy znovu do školy a vrhla se na učení. Nevěnovala jsem se pohledům Teda a Cate a soustředila jsem se jen a jen na učení. Neměla jsem chuť na nějaké přátelství, o lásce nemluvě. Byla jsem pořád beznadějně zamilována do té celebrity, do cizince a nemohla jsem přestat. I přestože mi nevěřil a zachoval se tak jak se zachoval, nemohla jsem mu mít nic za zlé. Neměla jsem Teda domů vůbec pouštět.

Blížily se prázdniny a já se rozhodla odjet k tátovi na Vánoce a možná i na delší dobu to se uvidí, ale musím odjet. Zavolala jsem tedy domů a táta mi hned druhý den psal sms, že poslal letenky do Čech.

Druhý den. Zabalila jsem si věci do rodné země. Matka se se mnou plačtivě rozloučila a popřála mi hodně štěstí. Ahoj Ameriko! Říkala jsem si v letadle.
Doma už na mě tatínek čekal na letišti s otevřenou náručí a já byla ráda, že jsem po letech zpátky.
"Tedy ty jsi mi ale vyrostla Baruško. Tolik se mi stýskalo."
"Mě taky tati. Nevím jak jsem to tam bez tebe mohla vydržet."
Vzal mi kufry a jeli jsme tedy domů. Nic zvláštního se nezměnilo. Můj pokoj byl stále stejný a krásný. Roztomilý a dětský. Napsala jsem starým přátelům a naplánovala jakýsi sraz. Vše probíhalo moc krásně a já na chvíli zapomněla, že mě něco trápí. Zavzpomínala jsem na kdysi a poznávala staré a zároveň nové tváře. Pocítila jsem pocit stesku po bývalém domově. Poté mě zabolelo srdce při vzpomínce na nový domov v Californii a zapudila jsem tedy veškeré jiné vzpomínky a bavila se dál.
Bolest neustávala. Připadala jsem si hloupě, protože jsem všechno nesla snadněji a lépe než ostatní, ale tentokrát jsem si připadala ztracená a sama. Nemůžu si pořád hrát na velkou tvrďačku a věčně předsírat, že je mi fajn. Nemám už žádnou sílu a ani chuť obelhávat všechny okolo a hlavně sebe. Rozplakala jsem se tak usedavě, že za celý život jsem nestačila uronit tolik slz. Držela jsem tohle všechno v sobě zkrátka moc dlouho na to abych už to mohla déle snášet. A pak, když už jsem měla sucho v očích a kruhy pod očima modré jako od pěstí, usnula jsem. Po dlouhých hodinách spánku jsem cítila v puse pachuť slz a trpkosti a už jsem nepocítila potřebu plakat. Měla jsem v tom všem docela jasno, i když jsem si stále připadala jako ve snu a když už to ne pak v mlze. Všechno bylo matné a nejasné, jako kdyby se nic nestalo a já byla pořád ta malá holka žijící v té malé "bezvýznamné" republičce. Jenže já jsem jasně a zřetelně viděla svůj obličej v zrcadle a ztratila veškerou naději na nějakou lásku nebo víru. Cynicky jsem se na tu unavenou a oteklou tvář v zrcadle usmála a ucedila skrz zuby pouhé: "Tsss!" Pohrdala jsem tou tváří a tím vnitřním světem. Vidíš kam jsi to dopracovala. Nebyla jsem schopná dál se obírat svými zkreslenými pocity a proto jsem úplně vypla mozek a odpočívala.
Když se tatínek vrátil z práce, už jsem byla v pořádku. Večeře byla na stole, já jsem byla umytá a učesaná a z hlavy jsem vypudila veškeré myšlenky, které my směřovaly k...K ničemu samozřejmě.
"Jak ses dnes celý den měla?"
"Ale. Dobrý."
"Mrzí mě, že tě tu nechávám samotnou, ale nečekal jsem, že přijedeš letos na prázdniny a tak už se to nedalo přehodit."
"Samozřejmě tati. Já to chápu. Mě to tak vyhovuje."
Mrkla jsem na něj s úsměvem a objevila v sobě tak překvapivé herecké umění.
"No, každopádně mám pro tebe překvapení Barčo."
Řekl otec a mě na chvíli přemohla čirá a zoufála zvědavost. Vrhla jsem na něj tedy nechápavý pohled a vyčkávala na odpověď.
"Nevím jak moc ses změnila za tu dobu co jsem tě neviděl, ale musím se postarat o tvoje kulturní zážitky tady v ČR. Mám pro tebe lístky na Slavíka."
"Eh. Na Slavíka? Na to pěvecké vyhlášení?"¨
"Ano. Já vím, je to pro puberťáky asi trošku nudné, ale přeci jen by ses mohla nadchnout českou hudební scénou."
Usmála jsem se nad tím dobrým úmyslem a představila si sebe poslouchajíc Karla Gotta. No každopádně jsem byla tátovi vděčná. Odreagování v podobě hudby bylo na místě, i když takových celebrit, i když "jen" českých to mi nedělalo dobře. Je těžké mít úctu k celebritám v Čechách, když ji nemám ani v hlavním městě celebrit. Každopádně mě ten plán překvapit mě opravdu potěšil. Bylo to od tatínka moc hezké.
"Děkuji. To je od tebe moc krásné a moc si toho cením."
"Ale prosimtě! Taková blbost. Vy tam s mámou musíte mít jinačí zábavu. Strašně rád bych zašel na Oscary nebo si alespoň potřásl rukou se Stalonem nebo s Fordem. Nechtěla bys mě s někým seznámit?"
Automaticky jsem sebou trhla a hlasitě polkla.
"Promiň, nevěděl jsem, že nemáš ráda veterány."
Považoval to zřejmě za velmi dobrý vtip a byl se sebou spokojený, já už jsem radši neragovala.
Po večeři jsem zavolala staré kamarádce Marii a pár minut jsme řešily všechno možné.
Druhý den jsem vstala až něco málo po 11. a proto jsem měla čas se psychicky i fyzicky připravovat na 8.hodinu, na slavného Českého Slavíka Mattoni atd.atd. Tak jsem tedy váhala nad různými variacemi ošacení a rozhodla se u fialových koktejlek se třpytivým lemováním kolem výstřihu. Jednoduché a výstižné. Prostě šaty no, co mám dělat(:D).
Tatík si mě vyzvedl v 7. Do té doby jsem si četla staré české dětské knížky a samozřejmě vzpomínala. Ulevilo se mi, že mě vyzvedl, protože už jsem začínala mít přečtenou celou knihovnu. Respektive knihovničku představující asi dvacet knížeček.
Sedli jsme si někam do 11.řady a poznávali známé tváře. Ptala jsem se táty, kde vzal lístky do Opery, ale nějak se z toho vykroutil, což ve mě budilo silné a nejspíš opodstatněné obavy. Moderoval to Ondřej Brzobohatý a perlil samými vtipnými hláškami samozřejmě, ale většinou jsem byla tak zabraná do mého osobního kvízu-Kdopak to je?-že jsem ani moc řeči okolo nevnímala. Večer pokračoval normálně, ale těsně před koncem začal moderátor zmatkovat a dívat se do zákulisí. Přiběhl k němu nějaký malý, zavalitější chlapík a předal mu list papíru. "Omlouváme se za vzniklé komplikace, ale jak to tak vypadá máme pro vás překvapení, které jste nejspíš rozhodně nečekali a kupodivu my také ne."Začal se obratně moderátor vykrucovat a omlouvat."Mám tu čest k nám na podium pozvat modela, muzikanta a hlavně herce, který se narodil v Anglii, ale srdce mnohých dívek dobyl až v Americe. Přichází slavný a populární představitel Edwarda Cullena-Robert Pattinson!"
Oči jsem měla vytřeštěné, ruce se mi začaly klepat a cítila jsem jak na mě jdou mdloby. Zachovala jsem si chladnou hlavu a snažila se soustředit, abych se nerozplakala.'Co tady proboha dělá?' říkala jsem si v duchu a doufala, že se z toho snu za chvíli proberu.
"Promiňte za přerušení a za drobnou změnu, ale dovolil jsem si navštívit Českou republiku v domnění, že zde najdu svoji vyvolenou. Měla by sedět někde mezi vámi a já se jí tímto způsobem moc a moc omlouvám! Tolik jsem ji ublížil a zachoval se jako arogantní idiot. Barbaro, stýská se mi. Odpusť mi to, protože já...já.."Zasekl se a v davu se ozvalo tiché a vzrušené šeptání. Někteří nerozumněli, někteří nechápali a někteří nevěřili svým očím. Co mám dělat? Co tohle sakra je? Dělá si ze mě někdo srandu? Tohle je opravdu hloupá legrace.
"Já tě miluju. Miluju tě Barbaro."
Nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem se pohnout. Zírala jsem na podium s otevřenou pusou a nevěděla co se dá dělat. Je to sice osobnost, ale některé věci se nedají jen tak odčinit. Co to tu plácám? Vždyť to je moje vina, že jsme se rozdělili a teď mám šanci, nejspíš poslední šanci zachránit tenhle náhlý a láskyplný vztah.
"Barbaro, prosímtě ukaž se. Co víc mám udělat, abys mi odpustila? Choval jsem se jako pitomec! Ale slibuji, že už ti budu stále věřit a nikdy se už nezachovám, tak jak jsem se zachoval. Dej mi ještě šanci. Prosím!"
Znělo to opravdu zoufale a nešťastně. Prosebně a nadějně, ale tolik lidí? Proč tohle udělal? Stačilo by mi, kdyby zazvonil a čekal na mě před barákem, ale takhle překonal všechny své obavy a přiznal milionům fanynek svůj vztah s alkoholičkou ze střední, kterou podvedl kluk. Navíc tohle všechno bylo v přímém přenosu. Samozřejmě to viděla jen Česká republika, ale zítra už to budou mít všude na titulní stránce.
"Omlouvám se za vyrušení. Nejspíš tu moje milovaná není nebo je, ale nedokáže mi odpustit co jsem udělal. Zasloužím si jen to nejhorší za to, jak jsem ji mohl nechat odejít. Moc mě to mrzí a přeji vám nadále příjemnou zábavu. Díky."
Otočil se a odcházel. Všichni mlčeli s otevřenými ústy a čekali co se bude nebo nebude dít. Táta vedle mě zamumlal: "Kdo to je?" Začala jsem se smát a uvolnilo to ve mě napjatou a nešťastně šťastnou atmosféru.
"Odpouštím ti!"
Zakřičela jsem z plných plic přes celý sál a třásla se pod očima národa a brzy mnoho dalších jiných národů. Otočil se okamžitě a hledal mě v davu. Přestoupila jsem si do uličky na pravou stranu a stála jako opařená. Možná, že teď už si to třeba rozmyslel a nakonec mě stejně nebude chtít. Usmál se svým nádherným pokřiveným a sladkým úsměvem. Úsměv jsem mu opětovala a oba jsme se rozesmáli. Dívali jsme si na dálku do očí a přímý přenos pokračoval. Lidé se začali též smát a pomalu se všichni roztleskali. Pomalu vstávali a začala tedy vlna Standing Ovation, kterou jsem si tedy opravdu nezasloužila. Romantické gesto Roba, ale nejspíš zanechal hluboký dojem a všichni tedy byli ohromeni. Rozběhla jsem se k podium a měla co dělat, abych s botami na jehlách nehodila hubu. Robert v reakci na mou seskočil z podia a rozbehl se ke mě. Někde pod podiem pod světly reflektorů jsme se chytili v medvědím objetí a něžně, dychtivě, romanticky i vášnivě jsme se po dlouho dlouhé době políbili. Bylo to jako letět, jako dýchat poslední kyslík na světě, jako všechna štěstí světa. V ten moment by nikdo nenašel šťastnějšího člověka.
A tak jsme měli nahraný náš romantický "začátek" na videu. Ne, že bychom to potřebovali, naše fotky a záběry proletěly svět tak rychle jako světlo snad ani nedokáže. Mluvilo se o nás všude a já si musela začít pomalu zvykat. Nejen na pozornost fotografů, ale i konkurentek. Nevšímala jsem si výhrůžek ani fotografů toužících po skandálu. Každou chvíli jsem si s Robertem vychutnávala a doufala, že nám to vydrží opravdu navždycky. Tak uvidíme, třeba jednou zaslechnete ty naše svatební zvony. Doufám.:)
THE END