Nejen nemocné srdce

Anotace: Tato povídka je i smutná. Je to moje 3. povídka,ale ty 2 jsem nechtě smazala a tak jsem sem dala tuhle. Ještě není úplně hotová a tak ji dávám na části. Taky proto že je krapet delší. Takže ČÁST PRVNÍ

Proč zrovna já? Proč? Co jsem komu udělala? Přemýšlela jsem a slzy mi tekly po obličeji. Jak to mám jenříct svým rodičům? A co moje nejlepší kámoška? Uslyšela jsem vrznutí dveří a šoupání bot v předsíni. Rodiče byli doma. ,,Ahoj holčičko," uslyšela jsem mámin radostný hlas. Vycítila jsem z něj úlevu. Šli do kuchyně. sebrala jsem veškerou svou odvahu a odbelhala se za nima. ,,Ahoj mami, ahoj tati, potřebuju..., polkla jsem a z očí se mi skutálely další dvě slzy. Musím vám něco říct!" Máma si všimla že brečím. ,,Ale holčičko, copak se stalo? Je ti snad špatně? Nemáme tě odvézt do nemocnice?" I přes slzami zmáčený obličej jsem se musela usmát. Tedy byl to smutný úsměv bez naděje. ,,Tam jsem právě byla, víš já mám, já, oni zjistili že..." Znovu a ještě víc jsem se rozbrečela. Cítila jsem, jak mi proud slz ohřívá celý obličej. ,,Zjistili, že mám rakovinu." Oba úplně ztuhli, s tímhle nepočítali. Nejdřív se vzpamatovala máma. ,,A víš to jistě? Není to omyl?" Chudák máma, s tímhle se asi nevyrovná, přijde i o druhou dceru. I proti své vůli jsem zavrtěla hlavou. ,,Vyšetřovali mě ti nejlepší doktoři!" ,,A nedá se to nějak, nemůžeš se uzdravit?" ,,Teď´už ne. Kdyby se to zjistilo dřív, tak by mě mohli vyléčit." ,,A kolik, jak dlouho...," máma tu větu nedokončila. Věděla jsem přesně co chce říct. ,,Jak dlouho ještě budu žít? Asi tak dva roky. Možná víc, možná míňˇ." Nechala jsem je v kuchyni a šla do svého pokoje. Vytáhla jsem si všechna alba s fotkami a prohlížela si je. Vzpomínky se mimíchaly v hlavě. Narazila jsem na jednu, kde jsem byla se Símou, mou nejlepší kámoškou. Ten den jsme byli na pláži a užili si spoustu legrace. Začala jsem pochybovat, že já, Julie Hrdličková další takový den zažiju. Uklidila jsem si fotky a začala počítat. Devítku si dokončím a stihnu prvák, možná i druhák. Pak jsem se zvedla a řekla si: Co, když už mi bůh nedovolí dožít svůj mladý život, tak se ho pokusím dožít podle svého. Nejdřív ale budu muset jít za Símou a všechno jí říct. Šla jsem zpátky do kuchyně ale už tam nebyli, tak jsem šla do obýváku. Našla jsem je, jak se cpou brambůrkama a dívají se na nějaký napůl hororový, napůl komediální příběh. Jasně, snažili se tvářit, jako že je to úplně normální den v naší rodině.