Luna

Anotace: Měsíc neboli latinsky luna. Tentokrát s příchutí Francie a taky trocha špionáže. Vejdi a neuškoď

Luna

Stál jsem na balkoně a díval se na zvolna usínající Marseille. Upíjel jsem ze sklenice zpola plné ledem a až drze ostré vodky. Vyrušil mě hlas zpoza mých zad.

„Poprvé ve Francii?“
„Pouze v Marseille. Ve Francii jsem byl dvakrát. Pokaždé to bylo jenom pro zásilku, drahá.“ odpověděl jsem, s pohledem stále upřeným na utichající ulice. Slovo drahá se mi vyslovovalo ztěžka. V práci, při které hájíte zájmy státu a snažíte se působit jako hrot kopí, se jakýkoliv vztah navazuje špatně a proto se snad i o něco hůře hraje.
„Je to čarovná země drahý. Zítra, přinejhorším pozítří, se zase budeš hřát na pobřeží. Mimochodem, sestra se svým manželem už jsou tu. Půjdou s námi na ten ples.“ A s těmi slovy odešla.

Vodka ve mně zanechávala slabší pachuť. Zítřejší ples. Ples na půdě ambasády jedné nejmenované východo-arabské země. Dělal jsem to již několikrát, ale nikdy mě nenapadlo, že to zítra bude až tak veřejné. Je to ale práce.

„Sestra“ mé „drahé“ je označení pro druhý tým, který nás v případě potíží dostane ven. Nerad bych dopadl jako před nedávnem, kdy celý tým v Ázerbájdžánu skončil na kameře a vysílali je v hlavních zprávách o deváté. Ti už se do terénu jen tak nepodívají.

Zmožen cestou jsem se odebral do postele. Má drahá polovička již spala. Vklouzl jsem do postele a zavřel oči. Ještě hodnou chvíli jsem ale nemohl usnout. Otáčel jsem se z boku na bok. Cítil jsem vedle sebe ženu, se kterou nesdílím jednu postel poprvé. Je to asi sedmé, možná osmé zařazení v průběhu dvou let, kdy musíme spolupracovat. Má všechny předpoklady pro tuhle práci. Je charismatická, inteligentní a zatraceně pohledná. Nevím, která z těch vlastností mě více děsí. Nebo přitahuje.

Jak jsem řekl, v téhle práci není vhodné si dělat naději na vztah. A ještě s kolegyní z oboru. Na druhou stranu, je lepší žádat o odpuštění, než o dovolení. Ve spánku se nervózně pootočila na bok, jako by se snad chtěla přitulit. První co mě napadlo, bylo, že jsem něco řekl nahlas, ale její slaboučké zachrápání mě ubezpečilo, že jsem jenom paranoidní. Cítil jsem její dech na své kůži. Něco se jí zdálo a ona ten sen naplno prožívala. Její hebká pokožka mě silně elektrizovala. Tak tady prostě spát nemůžu. Vstal jsem z postele a šel si lehnout na gauč. Chovám se jako by mi bylo patnáct.

Ráno přišlo stejně nečekaně, jako úder do žeber. Ano i tak se dá říct dobré ráno.
„Pánovi nejsem do postele dost dobrá, tak musel spát na gauči? Hádej, jak to by to asi tak vypadalo, kdyby někdo přišel?“
„Jako manželé po hádce? Uklidni se. Čekají nás památky. Objednám snídani.“ odvětil jsem. Vzpurně zavrtěla hlavou a odešla do koupelny na zkrášlovací proces. O litr pomerančového džusu, několik kousků pečiva a hodinu později, jsme vyrazili do města.

Město bylo vskutku úžasné, mě upřímně však zajímalo jedno konkrétní zlatnictví kousek mimo centrum města.
„Drahá? Mám pro tebe překvapení.“
„Bože, doufám, že bude tak skvělé jako to dnes ráno. Nemůžu se dočkat.“ Ten sarkasmus mě snad i trochu pobavil

Postarší prodavač nás s úsměvem pozval dál. Moje francouzština měla pořád ten učebnicový akcent, kterého se asi nikdy nezbavím
„Doporučil mi vás kolega z Itálie. Prý děláte ty nejhezčí prsteny v celém okolí, teda aspoň Gepeto to říkal.“ Staršímu muži se zablesklo v očích.
„Jestli to říkal Gepeto, tak pro vás nic nemám, ale zato vaší paní by se mohlo líbit toto,“ a ukázal nám nádherný stříbrný prsten s plochou o velikosti jednoho centimetru na němž byla podivuhodná rytina symbolizující chobotničku, s dírkou místo oka.
„Výborně, přesně to myslím. To je stříbro?“
„Ano, přesně tak.

Zaplatil jsem nemalou částku a odešli jsme na oběd. Celý den jsem svou drahou polovičku pozoroval. Kdybych ji neznal, myslel bych si, že se na mě nezlobí. Dokázala to zakrýt. Nasedli jsme do taxíku a vyrazili zpět na naší ambasádu. Neujeli jsme ani půl kilometru, když jsem si všiml, že za námi jede motorka. Ne takový ten typicky francouzský skůtr, ale klasická silniční motorka.

„Máme společnost?“ otázal jsem se řidiče.
„To je neobvyklé.“ přitakal taxikář a prudce zrychlil. Motorka se nás držela jako klíště.
„Tohle přestává být zábavné.“ podotkl jsem věcně
„Klid,“ ubezpečila mě, má drahá „jsme tu jako diplomaté. Snad tě nepřekvapuje, že na nás někdo dohlíží? Zpomalte a zařaďte se do pomalejšího pruhu. Vezměte to centrem města, jako by jste nás vzal na okružní jízdu.“ Zavelela. Promýšlel jsem veškeré možnosti a přece jenom dohled ze strany DCRI zněl jako nejpravděpodobnější možnost.

Další dvě hodiny jsme jezdili městem. Vystupovali jsme jenom abychom se vyfotili před nějakou památkou tak, jak to slušní turisté dělají. Taxikář z nás byl již mírně nervózní, ale vidina balíčku euro bankovek byla evidentně silnější. Motorka se držela v taktní vzdálenosti. Když jsme přijeli před ambasádu, taxikáři se evidentně ulevilo. Nejspíš ho ani nenapadlo, že v případě problému dnes večer ho budou dlouze a několikrát vyslýchat.

Na ambasádě jsme se prokázali diplomatickými pasy a vyzvedli si pozvánky. Toliko asi k namáhavé práci dovolenkujících pracovníků ministerstva zahraničí.

Na cestu zpět do hotelu jsme si vypůjčili jedno z aut ambasády. Přeci jenom máme večer reprezentovat.

Do hotelu jsme dorazili s krvavě usínajícím sluncem na obzoru. Má polovička odběhla hned do koupelny, kde se další hodinu zkrášlovala. Na můj nesmělý dotaz, jestli to ráno nestačilo, se ozvalo jenom zavrčení.

Má večerní roba se skládala z jednoduchého tmavého společenského obleku, peněženky, mobilního telefonu a dvojice manžetových knoflíčků. Jestli se divíte, proč sebou netahám hromadu zbraní schovaných všude po těle, rád bych vás probral z té pohádky, ve které žijete. Chodit nelegálně ozbrojený v rámci cizího státu je problém sám o sobě. Navíc, pokud jdete na ambasádu, jejich bezpečnostní zařízení obsahují například detektory kovů a rentgenové skenery. Ty dokáží, vyjma několika prvků, odhalit jakoukoliv zbraň počínaje nožem, konče kancelářskou sponkou. V případě problému se musím spolehnout jenom sám na sebe. Nebo na svou „manželku.“

„Drahý, můžeš mi pomoci se šaty?“ ozvalo se z koupelny.
„Co bych to byl za gentlemana?“
„Ten co utíká z postele?“
„Doufám, že budeš i večer sršet vtipem. Máš už to nějak promyšlené?“
„Docela jasně. Co bude s těmi šaty?“

Přistoupil jsem k ní a začal zápas se zipem. Napadlo mě několik vtípků na dámy a pokus dopnout šaty, či „ty staré džíny,“ ale z profesní zdvořilosti jsem si to nechal protentokrát pro sebe. Po pár vteřinách a jednom ladném trhnutí zipem jsem byl hotov. Položil jsem jí dlaně na ramena, podíval se do zrcadla a chvíli se kochal tím pohledem. Rudé splývavé šaty, vlasy sčesané dozadu a uhrančivý pohled vylepšený několika mistrnými tahy tužkou na oči.

„Řekni, mi, že to co mě tlačí do zad je tvoje pistole.“ Ozvalo se po chvíli.
„Co blbneš?“ trhl jsem sebou.
„Promiň, blbý vtip.“ malinko se zarděla, ale v očích ji stále hrály pobavené jiskřičky
„Já,…promiň,…malinko jsem se zamyslel…a zůstal jsem v klidu.“
„Dobrý voják.“ Prohlásila se smíchem.
„Za hodinu to začíná. Připravená?“
„A ty?“
„Blázníš? Já jdu jen jako přívěsek ne?“ odvětil jsem ze smíchem.
„To víš, těžkou práci odedře zase ženská.“
„Souhlasím, drahá.“
„Drahý.“


V garáží jsem vyzvedl auto a čekal na kolegyni před vchodem do hotelu. Vzápětí kráčela ze schodů, strhávajíc na sebe samozřejmě veškerou pozornost. To by mě zajímalo jestli jí tohle naučili na akademii.

Za patnáct minut jsme byli před vchodem na ambasádu, kde se měla odehrávat ona společenská událost.

„Po sestře ani stopa. Myslíš, že to stihli?“
„Podle mě si musí ještě přepudrovat nos. Znáš to. Přinejhorším přijedou pozdě.“ Přeloženo do normálního jazyka. V případě, že nám to nevyjde, čekají v nastartovaném autě nedaleko odsud.


„Předložte pozvánky prosím.“ požádal nás slušně mladík u vchodu. Dvě ozbrojené stráže v pozadí nikoho nemohly nechat na pochybách, týkajících se zabezpečení.
„Prosím.“
„Vítejte na naší ambasádě. Sál se nachází v prvním patře, přímo za hlavními dveřmi. Nyní prosím o prominutí, ale budete muset projít skrz detektor kovů. Jedná se o standardní bezpečnostní proceduru.“ zakončil a ukázal nám směrem ke hlavním dveřím. Upřímně by mě zajímalo, kolikrát tohle za dnešní noc ještě pronese.

Prošli jsme hlavním vchodem, když v tom se rozezněl zvonek. Rozhlédl jsem se, ale situace vypadala podivuhodně klidně. Přiskočil k nám další mladý pikolík s ručním detektorem a požádal mě ať rozpažím. Dvakrát mi projel přes hruď a pak přes ruce. Manžetové knoflíčky. Evidentně se jim nelíbilo z jakého jsou materiálu, takže je počítač vyhodnotil jako hrozbu. Chápu, úraz od knoflíčku by mohl mít fatální následky. S úsměvem a omluvou nás vpustili dovnitř.

„Tak drahá, smím prosit?“
„To víš, že smíš prosit, ale tancovat budeme až za chvíli. Musíme se nejdřív seznámit s ostatními hráči.“
„Měli jsme tady být sami přece.“ Namítl jsem
„Z našich ano, ale víš jak to přeci je, a vzpomeň na motorku.“
„Souhlasím. Přijmeš mé rámě?“


Procházeli jsme mezi účastníky a já pomalu poznával několik zahraničních kolegů. Dneska teda má tedy více agentur zájem. Pevně doufám, že ne o stejnou osobu, jako my. Proběhlo oficiální setkání se představiteli státu ve Francii a já začal pomalu kontrolovat čas. Blížila se desátá.

„Našel jsem ho. Je tam vzadu u orchestru. Prsten máš?“ zašeptal jsem své partnerce do ucha.
„Mám. Neboj vím jak to funguje. Nejsem panna.“
„Och, jak roztomilé.
„Nefandi si. Hádka?“
„Souhlasím, ale nejdřív mi promiň…“ a s těmi slovy jsem jí políbil. Živě, celým srdcem a se stejným zápalem,…no,..jako by mi bylo patnáct.

Celý sál ztichl při pohledu na nás dva. O to zajímavější bylo pokračovaní.

*plesk*

Na mé tváři se vyjímal zarudlý otisk dlaně mé drahé polovičky. A Show začíná.

„Já tě varovala! Zase jsi byl za ní! Říkala jsem ti, že se k ní ani nepřiblížíš! Jsi děvkař!“ Řvala na celý sál a začala mi bušit pěstí do hrudi. Já tam stál a nechal ji, ať se naplno herecky projeví.
„Uklidni se miláčku, prosím. Tak to vůbec není.“ pohoršené pohledy všech okolo směřující k mé osobě mi napověděly, že párty pro mě skončila.
„A víš co, máš pravdu! Ona je stokrát lepší než ty. Klidně si tu zůstaň. Já jedu za ní.“ otočil jsem se odešel.

Venku jsem nasedl do auta. Nastartoval a se skřípěním pneumatik jsem odjel. Objel jsem celý blok a vrátil se před ambasádu. Teď musím jenom čekat. Uběhlo půl hodiny a ona stále nikde. Rozhodl jsem se vrátit se pro ní dovnitř. Opět se opakovala scéna s knoflíčky a detektorem kovů. Vpotácel jsem se do sálu jako bych měl popito. Vrávoravě jsem přiklopýtal, ke stolu s drinky, nechal si nalít vodku, ze které jsem si několikrát srkl. Pak jsem zamířil ke skupince osob, mezi kterými jsem rozpoznal rudé šaty. Stála tam a shodou okolností vedle osoby, kvůli které celé tohle divadlo proběhlo.

„Generále, tohle je můj značně opilý muž, který spískal celé to divadlo.“ řekla držíc ho při tom za paži.
„Tak s ním ty teď chrápeš?“ vykoktal jsem s upřeným pohledem na jeden z těch majestátných knírů, typických pro kdejakého Jihoamerického diktátora.
„No to si dovolujete příliš! Nechávám vás vyhostit, vy čubčí synu!“ vypravil ze sebe značně zrudlý generál. Koutkem oka jsem zachytil, jak moje drahá polovička potočila hlavičkou svého prstenu, který jsem jí dnes koupil. Z oka chobotničky vykoukla nevelká dutá jehla.
„Polib mi, ty sráči“ a s těmi slovy jsem se ho opilecky pokusil udeřit do obličeje. Jeho ochranka samozřejmě byla o málo rychlejší, ale i tak se generál najednou zhroutil. Já zůstal ležet na zemi pod vahou dvou mužů z jeho ochranky, zatímco třetí se pokusil generála oživovat.
„Hej ani jsem se ho nedotkl.“ Řval jsem.

Za nějakou dobu přišel lékař a konstatoval smrt. Příliš alkoholu, v kombinaci se stresem z povolání, způsobil infarkt myokardu. Smutný příběh. Mě ještě ten večer po zaplacení pokuty za výtržnost propustili. Bylo nám obou doporučeno, abychom urychleně opustili město. Naše země to sice bude muset vysvětlovat, ale víceméně šlo jen o manželskou hádku za nešťastných okolností.

Zpátky na hotelu jsem se rozhodoval, jestli se napřed najím nebo se osprchuji.
„Padej do sprchy. To jsi na sebe tu vodku musel nalít?“
„No tak hrál jsem přesvědčivého opilého manžela. Navíc jsem se jenom lehce polil, když po mě skočily ty dvě gorily.
„Co ten polibek?“
„Divadlo? Co ten prsten?“
„Zábavné. Evidentně fungoval. Máme do zítřka opustit zemi. Sestra o tom ví a rodiče si myslí to samé.“
„Fajn poslední noc ve Francii?“
„Na chvíli.“
„Jdu se umýt. Objednáš jídlo?“
„Ráda drahý.“ opáčila s úsměvem.


Horká voda ze mě spláchla veškerý stres a napětí spojený s likvidací cíle. Nebylo to moje první zabití. Nejsem panic, jak se tomu občas říká. Vskutku věřím tomu, že se dá takto vyrovnávat jazýček vah. Není to možná správný způsob, ale věřím, že to pomohlo zachránit spoustu životů.

Vylezl jsem ze sprchy a čekal teplou pozdní večeři. Chyba lávky.
„Kuchyně už prý nevaří. Ale doporučili mi klub nedaleko, kde se prý dá něco pojíst.“
„No tak to vypadá, drahá, že tě budu muset pozvat za to dnešní představení na večeři.“
„Za peníze agentury?“
„Ovšem drahá.“
„To půjdu velmi ráda.“

(http://youtu.be/ydw5qIycHE0)

Klub byl vskutku nedaleko. Sice jsme malinko vyčnívali mezi skupinou podnapilých mladistvých, ale bylo nám to vcelku jedno. Rychle jsme pojedli a chystali se vrátit do hotelu. Byli jsme už na odchodu, když v tom začala kapela hrát kdysi poměrně známý song.

Vzal jsem ji za ruku a pomalu dovedl k parketu. Do tanečního postoje a v pomalém rytmu jsem jí vedl parketem. Tančila pomaloučku a ladně, jako by si vychutnávala jednotlivé sloky. Malinko se chvěla, možná to bylo jenom nervozitou z něčeho, co už chvíli nezkusila a možná to bylo jenom zimou.
Při refrénu jsem zjistil, že najednou vede ona mě, ve skoro hříšném tempu, jako by se snažila každou notu, každý tón prožít hluboko v srdci.

Písnička pomalu zněla přes další dvě sloky a já se jí díval do očí. Někdy prostě musí člověk nechat profesionalitu schovanou ve skříni.

„Už žádné divadlo.“ Zašeptal jsem a pomaličku jí políbil, jako bych se snad bál, že ji zraním.
„Práce skončila. Je čas žít. Na chvíli.“ řekla mi po chvíli „Kdo ví, kde budeme za týden.“
„Máme jenom dnešní noc nebo to co z ní zbylo.“
„Tak to abychom utíkali.“

A utíkali jsme. Utíkali jsme z klubu, co nám nohy stačily. Naše kroky duněly pustou ulicí. Naše kroky duněly pustou ulicí a měsíc v úplňku nás přitom pozoroval.

Je totiž načase žít…..na chvíli.