Pro něj šťastný konec...

Anotace: Jaké jsou vaše vzpomínky na vaše první vztahy?

„Teri už je to dýl než rok... Proč mu to neřekneš?“ naléhala na mě zase Anča. Měla pravdu. Do Ondry jsem byla blázen už hodně dlouho a přesto jsem mu nikdy nic neřekla. „Má na hezčí holky než jsem já. Navíc nemá ani zájem...“ zopakovala jsem jí to, co jsem jí říkala vždycky. „Jak to můžeš vědět? Pomalu ho ani nevídáš! Přes školní rok jsi furt pryč. Teď máš perfektní dvouměsíční šanci a ty se zase vymlouváš!“ Andula nikdy nepochopila, že já prostě nejsem ten typ holky, co se bez problému dokáže prosadit, omotat kluka kolem prstu. Ona to zvládala bravurně, já jenom při představě nějakého nakrucování, flirtování (které by mi nějdřív někdo musel vysvětlit) a podobných praktik málem omdlévala. Zato jsem se ale uměla perfektně přetvařovat, skrývat svoje bláznění po klukách, takže jsem s Ondrou dovedla naprosto normálně komunikovat jako jedna z jeho mnoha kamarádek. Jenže abych zašla dál, to ne. „Náhodou, já se s nim viděla i přes rok. Potkávali jsme se u nás, když šel do školy. Plus ještě ty víkendy tady,“ oponovala jsem. Rodiče se rozvedli, když jsem byla malá, tak jsem na některé víkendy teď jezdila k tátovi, kde jsem momentálně měla zůstat přes celé letní prázdniny. Ondra se asi před rokem a půl přistěhoval do domu kousek od našeho. Tenkrát se mi zdálo, že to mezi mnou a Ondrou je nadějný. Jenže najednou bylo nějak všechno jinak. Začal hodně pít, ve stavech se pak vyspal s každou, která mu byla ochotná roztáhnout... Tímhle jeho životem se mu začaly dělat dluhy. Mě to ale neodradilo. Byl to perfektní kluk, tak sjem doufala, že má jen nějaké momentální zatmění. Nechtěla jsem mu kecat do života. „No jo... Ty ho vlastně vidíš i přes týden... Co mi to tu věšíš na nos?! Vždyť kolem něj jenom profrčíš ráno autem!“ řvala zase Anča a já dostala podezření, že jí nebezpečně vylítnul tlak – vypadala na infarkt. „Ani ale vždyť to nemá cenu. Se na to podívej. Za chvíli se v tom svým chlastu utopí a to je mu teprv osmnáct. V životě ani nebásnil o nějaký holce. Ani o těch, co s nima spal. Navíc se mi zdá, že mě ani nechce vidět. Vždycky když přijedu, tak se pomalu ani neukáže. A pokud vim, ten neřikal nic o tom, že by chtěl měnit svůj bohémskej život. Podle mě je spokojenej,“ oponovala jsem jí. Neměla jsem tyhle debaty ráda. Horší bylo, že Anča asi měla za to, že mi prostě musí pomoct. „To ty nemůžeš vědět,“ vylítlo z ní najednou. A bylo na ní vidět, že takhle to říct nechtěla, protože její výraz prozrazoval, že ví něco, co já ne. „Tak co řikal?“ otočila sem se na ní s klidem. Nemělo cenu vyšilovat. Musela jsem se holt smířit s tím, že Anička mi prostě pomáhala tak dlouho, až ze mě udělala totálního zoufalce a Ondra asi ze soucitu kývnul. „No, prostě se minulej víkend zase s klukama zlili. Já ho pak našla spát u našeho plotu. Tak jsem ho vzbudila a když se trochu vzpamatoval, tak mi tam začal fňukat jak malej, že prej když se přistěhovali, tak si myslel, jak to bude hnedka všechno v pohodě a krásný. Jenže nebylo, pak že přišla nějaká děsná zpráva a všechno se hroutilo, tak začal pít, ale že ho to ubíjí, že nechce zahodit zbytek života do flašky rumu. Chce ho zahodit s tebou, jenže to podle něj nejde,“ celý ten dialog mi proběhl hlavou takovou rychlostí, že se jí nesmí jezdit ani v Německu. „Jaká děsná zpráva?“ vysoukala jsme ze sebe, když jsem se alespoň trochu vzpamatovala. „To nevim, já totiž už předtim volala jeho bráchovi, aby si pro něj přijel. Teri on si podle mě myslí, že ho nechceš. Tak to zkus ty!“

Zkusila jsem to. Ještě ten den jsem se sebrala a vytáhla ho z domu. Bylo to snad největší výkon, jaký jsem ve svém životě podala – měl kocovinu, což normálně znamená, že nikam nejde. Šli jsme se projít do lesa k jedněm skalám, už totiž věděl, že s ním potřebuju mluvit, jinak by se vyplazil maximálně do hospody přes ulici. Na skalách jsme si sedli a první co bylo, že si zapálil cigaretu. „Tak copak si chtěla?“ zeptal se. Přidal k tomu i pokus o úsměv, což při míře jeho kocoviny nebylo zrovna lehké. Najednou jsem nevěděla, co říct. Vždyť to Anička mohla špatně pochopit. On ani nemusí vědět, že něco takovýho v životě řekl. Už jsem ale musela s pravdou ven. „No... Anička mi řikala, jak tě našla u toho plotu...“ vymáčka jsem ze sebe. Nejspíš to ale stačilo. Ondra totiž najednou ztuhnul (ještě víc než předtím, protože už i tak byl docela nesvůj, asi tušil, co přijde). Nastala dlouhá chvíle ticha, kdy já zkoumala Ondrovu reakci, která vypadala tak, že se Ondra čím dál tím víc kabonil. „Byla to pravda? To cos jí o mně řekl?“ nevydržela jsem to. „Jo,“ zabručel. Nevypadalo to, že z něj ještě něco vyleze. Musel jsem zase pokračovat já. „No... Já... Už dlouho tě mám ráda. Myslím jako hodně ráda. Víc než jako kamaráda,“ žaludek se mi svíral, ale bylo to venku. Otočil se na mě, díval se mi do očí, ale dál mlčel. Pak se odvrátil, zapálil si další cigáro (to první sotva zahodil). „Já tebe taky. Jenže... Nechápeš to... Nejde to. Akorát bych ti přidělával starosti,“ dlouze potáhl z cigarety a vstal z kamenu, na kterém seděl. „A myslíš, že teď mi je nepřiděláváš? Podívej se na to jak piješ! Dlužíš prachy snad každýmu ve vsi a strkáš je jen do cigár a rumu! Myslíš, že je mi to jedno? Že s klidem pozoruju, jak ničíš sebe, svojí rodinu a jak se tady kurvíš?“ dopálila jsem se. Jak velký starosti mi asi mohl přidělat? Můj řev ho ale asi vyprovokoval, protože se na mě otočil a už řval taky. „Tak fajn! Když ti teda bude líp, tak tady to máš! Mam rakovinu plic! Nikdo neví, jak dlouho tu ještě budu. Proto jsem si s tebou nikdy nic nezačal! Nechtěl jsem, aby ses trápila ty. Snažil jsem se na tebe přestal myslet, snažil jsem se, abys ty nemusela myslet na mě, i jenom jako na kamaráda. Vyhýbal jsem se ti, ale co mi to bylo platný? Alkohol to neutopil, ani jiný holky to neodrstrčily,“ koukal na mě, smutně, zdrceně. Já byla jak opařená, po tvářích se mi nevědomě koulely slzy. Zase zvedal ruku s cigaretou. To jsem nevydržela. Natáhla jsem se k němu, vzala mu jí z ruky, zahodila a dala mu pusu. Líbali jsme se hodně dlouho, já ještě furt ubulená, on jakoby se ale probudil k životu. „Mně je tvoje rakovina jedno, já chci být s tebou. Teď už se mi nevyhneš, “ zašeptala jsem.

Byli jsme pořád spolu, oba navzdory okolnostem šťástní. Ondra už si nezapálil, nenalil si jedinou skleničku alkoholu. Uplynul týden a on mi večer volal, aby mi popřál dobrou noc. Na konci hovoru mi řekl, že mě miluje. Byla jsem šťástná. Řekl mi to prvně.

Jenže taky naposled, rakovina mu víc příležitostí nedala...