Birthday

Anotace: Povídka/pohádka. Výlev/touha. Óda/žalozpěv Chytám z toho "cukrovku" :D

Světlo reflektoru se ji sklouzlo po tváři. Cítila ho a viděla, přes semknutá víčka. Vjela si rukama do vlasů a s hlavou zakloněnou tančila dál v rytmu basů. Neslyšně, jen pro sebe si mumlala text se zpěvákem. Kapela...živá hudba jen pro ni. Díky mami, díky drahý otčíme. Myslela si a alkohol spolu s atmosférou ji zvyšovali teplotu krve na tisíc stupňů.
...do you believe that 'never' is always 'never' we're running for time in the middle of day press your lips to eyes of your mother we're running for time and nothing what we know or say...
Dnes měla narozeniny a tahle párty tady byla kvůli ní. I ti lidé kolem? Celý večer se ji vtíral pocit, že některé z nich ještě nikdy neviděla..../jen některé?/ Dopotácela se na bar a dala si další vodku. Bylo to jako pít žhavou lávu a tančit na slunci. Tančila davem sama mezi těmi pijavicemi. A pak jako když dopadne kosa na kámen se její nálada zhoršila. Citila třesoucí se ruce a tlak v žaludku. Vzduch ji dusil a byl moc těžký na svobodné plíce. Chtěla ven, do chladné noci, setřít kapky potu z čela. Prodirala se davem a každá tvář, jako kdyby se proměnila na hladový škleb. /Sápali se po ní?/ Rukama odstrkovala skákající těla až vypadla ze dveří přímo na ulici a téměř hystericky polykala vzduch, až se tím chladem zalykala. Hrála hudba, když utíkala? Už bylo ticho? Byl tam někdo kdo ji má rád. Kapela už dohrála a bedňáci balili jejich aparatůru. Při útěku viděla záblesk činelu. Opřela se zády o zeď a svezla se do dřepu. z malé taštičky vytáhla cigarety a třesoucí se rukou škrtla zápalkou. V dnešní době zapalovačů ji sirky přišly jako klasika. Popotáhla a v krku ji to zaškrábalo, až se zakuckala. Vzápětí uslyšela jako se někdo usmál. Jistěže nebylo možné slyšet někoho se usmát, ale bylo to tak. Takové zvláštní vydechnutí. V tmavém rohu zazářila cigareta jako rudá světluška a ozářila něčí tvář.
A tak raději znovu potáhla a vyfoukla kouř, aby tomu člověku ukázala, že není malé dítě a umí hřešit.
"Moc lidí?" Ozval se hluboký hlas a vyšší muž vyšel ze stínu. Byl docela mladý s černými vlasy v obličeji a vysokou postavou. Jeho oči měly barvu noci v osamnění.
"Hmm" Broukla a dál kouřila. Z klubu se začala ozývat hudba z rádia. Poznala to, protože jeji rodiče na oslavu určitě nedostali Interpol.
"Nejsi ty ta dnešní oslavenkyně?" Zeptal se ji slušně, ale s notnou dávkou zvědavosti.
"Asi to tak bude." Odpověděla sklesle. Už poznala s kým má tu čest. Byl to člen její narozeninové kapely. Hrál na baskytaru a ona jej uznala jako velmi přitažlivého.
"A neměla bys být vevnitř?" dřepnul si vedle ni. Jako dvě děti noci. Vyvrženci z bezpečí klubů. Jako ti co jsou navždy sami a přitom jistým způsobem spřízněni.
"Hledá mě snad někdo?" Zeptala se smířeně. Jako kdyby odsouzený na smrt řekl: Nač ztrácet hlavu? Čekala že ta otázka vyzní do ticha, ale on ji odpověděl krutou realitu
"Ne." Neudělal by to každý. "Taky bych chtěl někdy takovou oslavu." On možná.
"Já ne. Víš kolik lidí mi dneska popřálo?" Počkala si, až zavrtí hlavou. "5 lidí. A to ještě tím, že mi nechali vzkaz na facebooku. A uvnitř klubu je 200 lidí."
"Asi máš bohaté rodiče." Jen přikývla. "To bych taky chtěl." Teď se rozčílila.
"Jo jsou bohatí, ale vidíš je tady někde? Já je neviděla už týden, ne li víc."
"Pojď tančit." Proč ji připadalo, že pokaždé řekl něco naprosto nenavazující na její předchozí větu. Vzal ji za ruku. Měl dlouhé prsty a její dlaň se v té jeho úplně ztrácela. "Já tady budu kvůli tobě."
...Show me the dirt pile And I will pray that the soul can take...
Přivinul ji k sobě a tančili. Byla ráda, že ji matka tehdy donutila vzít si boty na podpatku, když vybíraly ve spěchu róbu na narozeninový večírek. Matka tehdy měla handsfree a vnímala deset jiných lidí víc než ji. /On byl tak vysoký. Kdyby ho měla namalovat, kolem hlavy by mu nakreslila mraky./
A on měl na nohách odrbané Conversky. Hladil ji po vlasech, jako kdyby byl ten, co se ji má omluvit za všechny křivdy světa. Tiskla se k němu a aniž by ho znala, promočila mu tričko slzami. Už nevnímala ten dav, co si ji nevšímal. Už vnímala jen jeho, který ji vnímal. Věděl, že ona je také člověk s city a ne jen modní doplněk rodičů.
Prsty obtahovala jednotlivé linky, kterými měl vyzdobené předloktí a po očku prohlížela to tetování a hledala v něm smysl světa. Pro něj to byl výkřik svobody.
"Můžu odjet s tebou?" Vzhlédla k němu s přáním, ať je on ten, kdo ji vysvobodí ze zlaté klece. Umlčel ji svými rty. Co na tom, že z něj táhly cigarety, z ní přeci taky. A svět byl jako udušený.
"Ale já se o tebe nedokážu postarat. Sotva se protluču sám." Zrazovalo ho, že jediné co dělal, byla hudba a noci trávil s bagetou v ruce na benzince, ale měl vedle sebe přátele, zatímco ona spala ve velké posteli v saténovém povlečení a tiskla se s pláčem k plyšovému medvědovi.
"Nevadí." Bylo poslední co řekla v tom klubu, bylo to poslední co řekla ve starém životě. Chytil ji za ruku a táhl ven. Světlo reflektoru ji sklouzlo po tváři. Začala se smát. Konečně se od srdce smála a on s ní. Smáli se, když naskakovali uprostřed noci do staré dodávky a ji pak celou cestu do žeber dloubal pražec jeho kytary. On zpíval písně, které znala. On uměl zpívat a to bylo první co o něm věděla, dřív než zjistila jak se jmenuje. Vryla by si jeho jméno do kůže jako značku svého zachránce. Byla jeho a přesto volná. Byla volná a šťastná.