Nenávist? Jen další druh vášně. Kapitola 1.

Anotace: Banda mladých, usměvavých lidí. Banda středoškoláků. A nevítaný host jménem Osud. Pokud si někdo z Vás myslí, že Osud lze předvídat, tak se šeredně mílí.

Seděl jsem pod stromem s Dixie a pozoroval jsem Sebastiana, jak učí mou nevlastní sestru Debbie na skate. Musel jsem se jí smát, byla takové nemehlo. Opřel jsem se o strom a koukal na ně se zakloněnou hlavou. Dixie do mě drkla.
„Jsou hezkej pár, že?“ a pousmála se.
Já jsem jen pokývnul. Nad naším skateparkem se však táhla šedočerná obloha a tak jsem ani nebyl překvapený, když začalo pršet. Zvednul jsem se a podal ruku Dixie, abych jí vytáhl nahoru. Nasadil jsem si kapucu, popadnul skate a šel jsem na menší betonovou rampu kde ti dva byli.
„Matte, jseš snad z cukru?“ Debbie mě propalovala pohledem když jsem jí oznámil, že bych rád šel domů. Déšť byl kyselý a prudký, štípal mě do tváře a já jsem cítil jak se mé tmavě blond vlasy začínají vlnit a vlhnout. Dixie se div neklepala zimou v částečně promočené mikině.
„Debb, já tu ještě zůstanu. Musíme s klukama něco natočit,“ řekl Seb, políbil jí a odjel směrem ke smečce podobných lidí.
„Matthewe! Já tě fakt nesnáším!“ dala mi pěstí do ramena a já se jen usmál. Chytil jsem Debbie i Dixie kolem ramen a vyrazili jsme skrz park k autu. Cestou do mě Debbie hučela, že jsem jako její otec. Já se jí jen marně snažil vysvětlit že jsem jí nenutil, aby šla semnou.
Mě a Debbie adoptoval Skyler když mě bylo sedm a Debbie pět. Ona je takový sluníčko. Nevím co bych si bez ní počal. Ačkoli naše začátky byly velice krušné, po nějaké době jsme byli jako skuteční sourozenci. Později i nejlepší kamarádi. Vždycky jsme našli podporu jeden ve druhém. Naše sourozenecké pouto je neuvěřitelně velké. Kolikrát se zastane ona mě nebo já jí. Jsme prostě dvojka, žejo.
Došli jsme k mému Fordu a holky okamžitě naskočily.
„Nesnáším déšť,“ klela Dix.
„Ale no tak,“ ušklíbnul jsem se na ní ve zpětném zrcátku.
„Matte, vysadil bys mě u Sam? Něco pro mě má, chtěla bych se zdržet.“ Debbie se na mě prosebně dívala.
„Okej.“ Kývnul jsem a šlápnul na pedál. Nevýhoda našeho bydliště byla taková, že bylo přes celý Dickinson. Museli jsme do skateparku dojíždět přes celé město. Ještě k tomu když Debb chtěla za Sam, která bydlí někde mezi. Každopádně to byla zastávka navíc. Vyhodil jsem Debb u Sam a s Dixie jsme pokračovali v cestě.
„Mám takovej divnej pocit,“ kývnul jsem na Dix dozadu.
„Ježiši, jde jen ke kamarádce, ty ten pocit máš pořád Matte, měl bys s tím něco dělat!“ Dixie to opět pobavilo. Ale tentokrát to vážně nebyl divný pocit, ale jiný divný pocit. Zadíval jsem se na bouřku která velela obloze a šlápnul na plyn.
„Díky za odvoz Matte, měj se.“ Dix mi vlepila pusu na tvář a já jsem odjel.
Konečně jsem byl doma a mohl se nechat obklopovat tichem. Jasně, Dixie mám rád. Ale jelikož neustále mele pantem, občas se to nedá vydržet.
Barák byl prázdný. Skyler nikde a jeho přítelkyně taky ne. Asi ho zase vytáhla nakupovat. Mám pocit že z něj ta mrcha jen tahá peníze, ale on si to nenechá vysvětlit. Ještě ke všemu by mohla být má starší sestra. No nic, Skyler je Skyler.
Vyběhnul jsem po schodech, sundal jsem ze sebe mokrý hadry a mé tělo se líně zabořilo do měkkého křesla a zapínalo xbox. Nikým nerušen jsem se ponořil do atmosféry hry. Pořádně. Znáte to. Mačkal jsem čudlíky div jsem je nepromačkal. Z kuchyně se ozval telefon.
„Doháje!“ Něco mě nutilo tam jít, zvednout to a vyslechnout si volajícího. Seběhnul jsem dolů a najednou se mi zdálo že jdu strašně pomalu. Zatřepal jsem hlavou, došel jsem k telefonu.
„Larsonovi,“ zachraptil jsem líně.
„Matte! Dělej! Musíš, při-jj-“
„Sebe, do prdele co se stalo?!“ vykřiknul jsem když jsem rozpoznal hlas Sebastiana, který koktal a hlasitě vydechoval. Možná i vzlykal.
„No tak Sebastiane! MLUV!“ hučel jsem do ticha ve sluchátku.
„Debbie!“
„Cože ty vole?!“
„D-debb… dojeď do n-nemocnice! Rychle!“
„Co se stalo!?!“ křičel jsem do hluchého telefonu. To že mám na sobě špinavé džíny jsem v ten moment vůbec neřešil. Rychle jsem popadnul mikinu přehozenou přes křeslo v obýváku, klíčky od auta z police v chodbě a třískl jsem se dveřma že se málem rozsypalo sklo. Okamžitě jsem nastartoval svého Forda a ignorujíc pravidla silničního provozu jsem se rozjel do města, do nemocnice. Cestou jsem se několikrát snažil dovolat Sebastianovi, ale ten kokot to nebral. Nasraný jako prase jsem jel do nemocnice. Můj mobil se opět rozezvonil a já aniž bych se podíval kdo to je jsem ho automaticky zvednul.
„Matte!“ zaúpěla Dixie.
„Dix? Co se děje!“
„Debbie… prosím, stavíš se pro mě?“
„Co je s ní?!“ řval jsem téměř nepříčetně.
„Měla n-nehodu,“ vzlykala Dix.
„Cože?!“
„Matte prosím!“
„Jasně, hned jsem tam,“ hodil jsem mobil na sedačku spolujezdce a prudce stočil volant doleva. Jel jsem spíš po paměti, protože moje oči sledovaly nějaký tupý, neexistující bod přede mnou. Hlavou se mi honilo tisíc otázek. Prudce jsem sešlápnul brzdu, když jsem spatřil siluetu malé červenovlásky. Dixie bez váhání otevřela dveře, vyskočila na sedadlo spolujezdce a celá se třásla. Otočil jsem auto na konci ulice a jako šílený jsem jel do nemocnice.
„Co se sakra stalo?“ vyhrknul jsem.
„Nabourali se,“ hlesla Dix a při poslední slabice jí hlas vzlyknutím poskočil.
„Kdo oni?“
„Debb a Sebastian,“ šeptla.
„Cože? Jak, kde co…“ plácal jsem páté přes deváté.
Na konci ulice se rýsovala velká bílá budova. Přidal jsem na plynu i přes červené světlo na křižovatce a v minutě jsem byl tam. Ačkoli mě to připadalo jako kdybych jel deset minut, rychlostí která je obyčejná v zácpách. Okamžitě jsme vyskočili z auta a mířili na informace.
Docela mě překvapilo že chlap, do kterého jsem na Informacích narazil byl Skyler.
"Skyle?!"
„Matte… To není možný!“ otočil se na mě s očima červeně podlitýma.
„Co s ní je!!!“ řval jsem na celé patro.
Skyler mlčel. Nervózněl jsem. Viděl jsem Sebastiana ploužícího se chodbou, s mikinou v ruce kterou táhnul jako pytel a jeho oči byly křečovitě zavřené. Rozeběhnul jsem se jeho směrem. Chytil jsem to za ramena a začal jsem s ním třást.
„Co jsi jí udělal ty hajzle!!! Kde je?!“
Seb nereagoval. Jako kdybych mluvil na hluchého a slepého zároveň.
„Sebastiane!“ zařval jsem a vrazil jsem mu pecku mezi oči. Sebastian se chytnul za nos a skrz jeho prsty začala protékat krev. Dixie za mnou vypískla a slyšel jsem její cupitavé kroky. Následně jsem ucítil, jak se mě její drobné ručičky snaží zastavit.
„Dost pánové!“ vykřiknula sestra.
„Co se jí stalo!“
„Je mi líto,“ řekla soucitně.
„Cože?“ Můj hlas ztrácel rovnováhu.
Sestra mlčela. Skyler stál opřený o automat na kávu. Dixie se veprostřed chodby podlomily kolena. Sebastian zapadnul na židle po okrajích a mačkal si nos mikinou.
Já jsem stál. Všechny jsem sledoval a jen nechápavě kroutil hlavou. Ruce se mi třásly. Cítil jsem se jako by mi někdo vrazil nůž do zad. Třes z mých rukou se postupně přenášel do celého těla. Má tvář se zkřivila do bolestného úšklebu a začalo mi pulzovat pod očima.
„Ne, já… Tys jí zabil!“ ukazoval jsem na Sebastiana. Ten sebou cuknul v domnění že se na něj zase vrhnu. Ale já jsem jen stál, a chabě držel svou ruku směrem k němu.
„Byla to nehoda,“ tiše se zamnou ozval Skyler.
Neuměl jsem si uvědomit tu situaci, která tady nastala. Stále jsem jen kroutil hlavou. Cítil jsem jak ztrácím na rovnováze a proto jsem vrávoravě zacouval k židlím. Sesunul jsem se na jednu z nich jako hromádka neštěstí a čuměl jsem na bílou podlahu. Ucítil jsem objetí. Dixie si sednula vedle mě. Pevně jsem stisknul rty k sobě. Opřela si bradu o mé rameno a já jsem za chvíli začal pociťovat její slzy na své mikině. Z mých oči se ven vydrala první slza. Poté už to šlo samo. Dixie zprvu jen jednou vzlykla, ale poté propukla v nezastavitelný, vzlykavý pláč. Pevně jsem jí objal.
„To bude dobrý, bude to dobrý Dix.“
„T-tys to ř-říkal, něco se s-stane,“ koktala mezi vzlyky.
Pevně jsem jí k sobě přivinul a mé slzy se začaly ztrácet v jejích červených vlasech.