CTD - část 2.

Anotace: Skácel je taky fajn. měním kategorii ze sci-fi na zamilované. je to přece jen kýč :-D

V.
"Přijdeš na ten večírek pozdě, dcero." pravil pan Svídnický. Doubravka si rychle obouvala boty a otce příliš neposlouchala. Ten začal netrpělivě podupávat a mumlat něco co znělo jako:
"Musíte klepat do rytmu.Musíte vyšívat tím dřevem.
Snad se vám podaří probudit v sobě hvozd."
Doubravka si pomyslela, že z něj snad jednou zašílí. A vyběhla z domu. Party pořádala spolužačka Hazel a Doubravka se rozhodla, že socializace jí neuškodí. Jednou za čas.

VI.
Samozřejmě si nikdo nevšiml, že dorazila. Chvíli postávala v rohu. Hudba byla příliš hlučná. Hazel teď ujížděla na bruxu, který vážně zněl jako vše ohlušující skřípot zubů v různých tóninách.
Doubravka narozdíl od ní milovala Čtyři, třicet tři Johna Cage. Nenáviděla davy, hlasité zvuky. Jak stála sama v rohu začala nevědomky recitovat:
"Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha."
Vedle ní se náhle ozvalo:
"Je chvíle, která půlí krajinu."
"Pokorný okamžik,
kdy někdo z nás dýchá." dořekla Doubravka zmateně. Otočila se. Vedle ní stál jakýsi kluk. Něco na něm bylo fakt divné. Chvíli jí to trvalo a pak jí to došlo. Nebyl zelený. Neměl v sobě cholofylový gen.
Odkašlal si: "Hm, jo je to divné být jiný, ne?"
"Doubravka," představila se,"můžeš mi říkat Doubie, můj otec je šílený genetik, fanatický jazykový purista a blázen do obrození."
Usmál se: "Těší mě. Já jsem Frederyk a mí rodiče milují Chopina a nesnáší genetické pokusy."
"Aha"
Chvíli stáli a poslouchali další bruxistickou píseň. Zněla stejně jako předchozí jen byla o čtvrttónu víc nahoře.
"Frede, zlato, čauu." Náhle se odněkud přihrnula Hazel a políbila ho na ústa a odvedla jej na taneční parket.
Doubravka pokrčila rameny, počkala ještě deset minut a pak šla domů.
"Stejně byl divný. Chopin? Sakra co složil? Ještě, že toho divného kluka už pravděpodobně neuvidím."
Jak moc se mýlila.