English summer rain část II.

Anotace: „Jsi…“ vydechl Theo, „bouřka.Letní bouřka.“ (snad poprvé není v anotaci věta ze začátku:O).Takový dárek nedárek pro ziriant(sto básníků ti dá sto lepších).:) Ta poslední část možná bude dána jinam, ale co, máš přece narozeniny! ¦ <3 Snad to (já) nezklame

Vnitřní demolice vnějšími podněty se mu nejvíc libila jako dva hadi zakousnutí do vnitřních lalůčků uší, kdy decibely cizího hlasu ovládají motorickou část těla , kdy ovládají rychlost tepu a jakou barvou se zbarví prstýnek pohozený na dlani.

Stačí sledovat odraz v černém zrcadle okraje monitoru, kdy se písma rozmazávají do šmouh mechanického inkoustu a nedočkavého pulsu za posledním písmenem.

Snažil se soustředit na úkol, který mu lascivně ležel rozevřený na stole a kontrastoval s prázdným papírem na obrazovce, ale měl tendence se monitoru dotýkat ,čekat, kdy bude moci prolomit plastový obal dimenze.

Po tlumené chvíli se s trochou ostychu přiblížil k horké desce monitoru a lehce mu vtiskl polibek, s myšlenkou, že někde na druhé straně sedí Nathan, usmívá se a tiskne mu zápěstí. Myšlenka se mu krví dostala do veškerých zákoutí jeho neobratného, těžce dýchajícího těla.

“Pošetilé, řekl bys.“ šeptl, a rychlým pohybem hlavy se podíval z okna. Mezi stíny se proplétaly stíny další, térové postavy, které se roztékaly na trávník a podél zdí, jedna z nich se nalepila na okno a shodila poloprázdný popelník. Polekaně odskočil, a térová postava se s štítivým pohledem snažila setřást upálené zbytky cigaret.

Z nebe začal pomalu padat rudý popílek, sněhové vločky léta, jiskry s šatem lemovaným kouřem. Horko a dusivý hluk mu vibrovaly skrz zuby. Hořící térová těla se s lenivou zvědavostí prohlížela navzájem a jejich pomalu se škvařící nitro se zachytávalo na stromech.
Hořel celý prostor mezi jeho oknem a okny za hranicemi zahrad. Tabulky skla byly rozžhavené, jejich žár mu připaloval oblečení ke kůži. Možná to byla teplota Nathanových rtů, možná to byla horkost Nathanovi krve, možná to byl jen žár jeho vlastních pocitů.

Možná se jen jeho dům stal fénixem a prožíval samovznícení.

Na dlaních se mu usazoval popel. Mrkl.

Prázdná obrazovka jen dál nervózně připomínala jeho nedostatečnost pokroku na zítřejší úkol.

Pomalým pohybem prstu obrazovku vypnul a vzal telefon, který ještě před chvílí ležel na stole a roztékal se podél hran, a vytočil Nathanovo číslo.

Jiskřivé šumění, které se ozývalo vždy, když mu volal, mu vysílalo do žaludku stékající teplo.

Když se mu někam do vlasů ozvalo . „Yo,“ ani neopětoval pozdrav a vyhrkl: „Kde se otvírá další bariéra? Čekej mě tam.“
---

Někde v zaprášeném, zanedbaném koutku svého těla věděl, že to není zdravé. To neustálé přebíhání, halucinace, ztrácející se minuty, ani třepotavé hejno motýlů, které měl jen pro Nathana, nic z toho.

Ale nedokázal se ho vzdát. Ten palčivý pocit neopětovaného chtíče se jím prokousával, prodrcoval, skrz racionální myšlení, skrz kosti, rovnou přes kůži a spaloval mu prsty jako žhavý dehet. Stékal mu od očních víček až po kotníky a zanechával jen krátery vzpomínek.

Byl jako měsíc, posetý jeho slovy, úsměvy, které dláždily mrtvá, vyschlá moře.

Nedokázal mu ukázat svoji odvrácenou tvář.
---

Něco šimravého v páteři mu říkalo, že šelest domu, ať už se zdál jakkoliv stejný jako ráno na bytě nebo doma, byl jiný. Cizí, mísený, nesrozumitelný.

Nerozeznával, komu patří těžká, kovová chůze, a komu až lechtivé krůčky; čím voní ustlané peřiny, komu patří zvuk piána, linoucí se podél zdí.

Nedocházelo mu, že by měl být možná doma, možná na přednášce, možná v jiném pokoji, možná někým jiným.

Ztrácel se v zakonzervovaných zvucích, pod dotekem příliš hebkého vzduchu, příliš jasné, až azurové oblohy. Chvěl se nutkáním proskočit oknem, rozpuknout skleněnou skořápku, a zastavit se v čase, mezi střepy a gravitací, mezi nádechem a výdechem, a zlomit se, jako tabulka čokolády.

Rámované obrazy visící na tenkých, pavučinových vláknech měnily svůj tvar, plazily se po stěnách, ztrácely se v tapetách, zvědavě zmenšovaly okruh okolo Thea, dokud se pár květů nevymanilo ze svého rámu a s velkým úsilím se ho nesnažily šťouchnout do lýtka. O rameno se mu lepivě, ale s překvapivou rychlostí zachytila něčí vlhká dlaň, z které kapaly světlé stezky vody a kostek soli; do vlasů mu dutě spadla kovová spona.

Překvapeně se dotknul bledého kvítka, které se zastavilo těsně u jeho kotníku, a listem se snažilo odhrnout látku kalhot. Zvedla k němu tvář a pak se vrátila do rámu, kde si sklesle povzdychla. „ Nemá.“ Na to se mu dlaň z ramene svezla po páteři a mlaskavě se odlepila od trička. Když se pokusil vyndat sponku z vlasů, a zároveň se podívat, kdo se ho do tohoto okamžiku tak mokře držel, vyklouzla mu sponka skrze prsty a pevně se mu zaklestila do pramene vlasů.

Připadal si zvláštně netečně, osaměle.Koutkem těla chtěl, aby ho dlaň pohltila, ne upustila.

Ohlédl se, a na posteli se mu rozlévala uslzená silueta dívky, vtiskávána do pokrývek, jako by ji svíralo něčí cizí tělo. Mezi ústy ji praskla skelná bublina a ona se po kapkách vrátila zpátky do rámu obrazu.

S klapnutím dveří se celý prostor pokoje se šuměním rozplynul do tapet, a zůstal jen Theo, s kapkami soli na rtech, s ozdobou ve vlasech, s pomalu plynoucím dechem.

Nathan se usmál. „Yo“, zašuměl rty a přivřel víčka. Vlasy měl pocuchané větrem a pískem, oblečení zmuchlané chůzí , tělem.

„Je všechno v pořádku? Nechci se opakovat, ale může to být trochu matoucí.“ Třemi krůčky přistoupil k Theovi a stoupl si před něj.

Theo se snažil nezaklánět hlavu, ale Nathanův hlas ji přinutil k přirozenému pohybu, donutil ho sledovat jeho zvědavou, příjemnou tvář.

„Tu sponku ti vyndám, zjistil bys, že dokáže být docela otravná,“ šeptl potichu a jemně mu dlaní vjel do vlasů. Prsty obratně uchopil kovovou ozdůbku a nechal ji, aby se mu zakousla do prstu.

Theo sklonil hlavu a tiše pozoroval Nathanovo tělo. Tlumeně se adaptovalo na Nathanovy myšlenky, pokud dýchal, musela tenká košile pohlcovat pohyby. Theo se chvěl jen při pocitu teplých prstů, které nerezonují tep.

Nathan spustil dlaně podél těla, a nyní jen stál, a rukou si neznatelně přemístil několik pramínků kávových vlasů. Pak si jemně povzdychl a pootočil hlavu k oknu. „Je sice fajn, že nemáš žádné otázky, ale mlčíš. To je taky podezřelé.“ Zkušeně mávl rukou a sponka se ťuknutím zabodla do stěny. Trochu uraženě se zavrtěla, a vzápětí ji pohltilo chvění tapety. Pomalu strčil ruce do kapes, a dál pozoroval ranní vzduch mezi záclonami. „ Bylo by mi milejší kdybys mluvil.“

Theo si tiše podsunul prsty pod stehna a chvíli sledoval Nathanův profil. „Dýcháš?“ zeptal se.
---

Pomačkaná pokrývka se tísnila mezi zdí a polštářem. V pokoji klesal vzduch mezi parkety a vířil se jeho pohybem, hustý jako karamel. Jeho tiché, mlaskavé kroky se lepily ke dřevu, chůze tančila mezi chmýřím, v prstech svíral dva horké šálky s kávou, slyšet šel jen tichý, kastanětový zvuk jeho náramku. Theo ležel na polštáři a v dlani svíral rozevřenou knížku, její stránky se mu otíraly o rameno. Měl zavřené oči, jen chvilkami vnímal horké, lelkující paprsky vzduchu, cinkání okna a vzdálený šelest koťat mezi trámy střechy.

Myslel, že Nathanova přítomnost ho přinutí otevřít oči, položit knížku vedle postele, a cudně natáhnout dlaň k vřelému šálku. Místo toho jen líně natáhl paži s knížkou vedle sebe, a se zavřením víček knížku upustil na zem, kde se s dutým klepnutím rozevřela a mačkala si hřbetem vnitřnosti do změti oslích rohů a pokrčených vět.

Nathan pobaveně zavrtěl hlavou a poté, co odložil Theův šálek na stolek, opatrně knihu zvedl a pečlivě urovnal všechny listy. Prsty přejel její hřbet, a položil ji zpátky na zem.
Pomalu se napil kávy, třemi krůčky přešel k čelu postele, a poklekl před Theovi spící prameny vlasů, k jeho kmitajícím očím.
Na temeno mu věnoval motýlí polibek, jako dotek tající vločky. Sklonil své čelo k Theovému, šeptl mu : „Chci tě,“ a sevřel hrnek. „ Je beznadějné o tom přemýšlet. Je beznadějné to chtít. Je beznadějné ti lhát.“

Prsty volné ruky mu jemně podržel hlavu pod zátylkem a rty, hořkými od kávy, se přitiskl k Theovi.

„Je beznadějné, ti o tom říct.“ Pousmál se a stoupl si. Z kapsy vylovil telefon a několikakerým ťuknutím kláves zavolal sestře.

„Emmo,“ polkl, „ máš ještě pořád Theův detektor portálů?“ Ze sluchátka se ozval tichý, dívčí hlas, trhající se ať už přenosem, tak vlastním staženým hrdlem. „Mám.“

„ Rozbij ho.“ Na chvíli mlčel, a tep se mu chvěl v těle. „Ale tak, aby se to nedozvěděl.“ A s pohledem upřeným na vláčné, spící Theovo tělo zaklapl telefon.

---

Snídani jedli v malé světlé místnosti, spojené s otevřenou verandou, zasněženou bělostnými květy, dřevem a kořeny stromů.

Kovový stolek neměl ubrus, jen měkký , nadýchaný ornament.

Nathan jemně naznačil Theovi aby si sedl na jednu z trojice židlí.Theo se rozhlédl a pomalu dosedl na nejbližší z nich, přičemž okamžitě nejistě skrčil kolena k sobě a trochu předsunul ramena. Nathan se jen usmál a vybídl ho, aby začal jíst.

Theo opatrně natáhl dlaň k šálku s kávou a pomalu obtočil prsty okolo jeho podbřišku. Chvíli rozpačitě pozoroval obrys svých rtů v tmavém odrazu kávy. „Jídlo nemluví?“ zeptal se opatrně, a s kapkou nedůvěřivosti pozoroval kulaté vlnky odrážející se v šálku.

Nathan se kuckavě rozesmál. „Snažilo se,“ odpověděl a loktem se jemně opřel o lesklé opěradlo židle. „ Nevěřil bys, jak dokáží kuřata kibicovat.Museli jsme to explicitně zakázat.“ Sklouzl pohledem nejdříve k sobě, dolů, někam mezi linii kolen a pravého kotníku, a potom se podíval na Thea, obočí rozvlněné myšlenkami. „Kladeš zvláštní otázky.“ Řekl potichu, a prsty levé ruky uchopil zbývající šálek na stole.

„A jestli nepřestaneš, Emma ti nedá pokoj.“ Pozvolna usrkl z šálku. Theo trochu rozpačitě mlčel, a opětoval Nathanův přímý pohled. Zvědavě studoval pohyb Nathanových světlých očí, sledoval jeho chmýřité řasy a bledé linie obličeje. Nevšiml si měkkého šelestu z verandy, a trhl sebou, když ucítil přítomnost teplé, dívčí dlaně těsně u pravého zápěstí.

Pootočil hlavou a dívka se usmála Nathanovým úsměvem. „ Emma, těší mě.“ Zašvitořila a dlaň měla stále rozevřenou, čekající na zdvořilé uchopení. Theo zdráhavě stiskl její prsty a jemně potřásl s malým zápěstím.

„Potěšení je na mé straně. Jmenuji se Theo.“ Vzpomněl si na základy etikety, které mu matka úzkostlivě vštěpovala do vzpomínek, a stiskl dívčinu dlaň ještě jednou, silněji, a opatrně ji pustil.

Dívka upustila od svého úsměvu a s našpulenými rty se obrátila k Nathanovi, a s drze přimhouřenýma očima pozorovala horký šálek, který držel. „ Vidím, že jsi mi opět ukradl moji porci. Jak mám vypadat jako věrohodný inkvizitor, když si ani nemůžu úzkostlivě přidržovat podšálek své kávy? Vskutku nevychované,“ vyplázla na Nathana jazyk a on jí trhnutím ruky položil šálek na stůl přímo před ni. „Prosím,“ usmál se, a vstal. „Stejně už musím jít.“ Dodal, a na její naznačený pohyb víček tiše odpověděl.“Za otcem.“

Stejně lehce jako předtím pohnula víčky a špičkami prstů si upravila vlasy.

„Theo,“ oslovil Nathan Thea, a nechtěl si přiznat, jak zvláštně, ironicky, nesměle znělo říkat jeho jméno. „Vrátím se kolem poledne. Doprovodím tě zpátky.“

Theo jen překvapeně, příliš rychle, nepůvabně kývl hlavou.Nenapadlo ho přemýšlet o svém odchodu, a samozřejmě že ho tu nebudou chtít déle. Cítil se hloupě, přes všechny dnešní situace nabyl dojmu, že tu zůstane napořád, že bude naslouchat šelestu obrazů a sledovat Nathanovy mizející ramena.

„O-okay,“ zadrhl se někde mezi začátkem a koncem a připadal si ještě hloupěji.

Nathan se krátce usmál a rychle prošel těsně kolem Theovi židle. Bledá vůně mokrého dřeva zůstala viset mezi větvemi stromů.

Emma usrkla doušek kávy a s měkkým ťuknutím ho položila na podšálek. „ Chceš se sem ještě vrátit?“ šeptla kouzelně a šibalsky se nadechla.

---
Klub byl plný tmavých, letmých siluet, horkého dechu nízko nad koleny a těsným sevřeným tepající hudby. Umírající, rozlámané paprsky reflektorů se snažily zachytit na vibrujících hrdlech a slepeném prachu podlahy.

Theo se letmo pohyboval mezi vzdychajícím vzduchem, tiše našlapoval a hledal někoho, kohokoliv, komu by mezi třískami světla prosvítal jen vláčný, měkký úsměv a mizející ramena.

Hrudník mu praskal mezi tepem, drinkem, z kterého polkl jeden hořký, palčivý hlt, a něčí dlaní, která ho přitiskla k horkému, lepkavému tělu. Do ucha mu vtiskl rozleptaný šepot smísený s alkoholem a těžkou paží mu obtočil lopatky. Pomalým, tanečním krokem ho vedl mezi dveře od toalet, šeptaje mu půlnoční slova doprovázené smělými dotyky.

Dveře rozevřel pravým ramenem a uvnitř stísněných, vlhkých toalet se Theovi podíval do tváře, zatmění slunce v očích. Prsty jej chytl okolo pasu a palce prudce zahákl mezi texturu kalhot a Theovi kůže. Theo se snažil netřást, snažil se nevnímat cizí, květinovou vůni koření a namísto toho zajel klukovi do vlasů, a ostýchavě nadzvedl hlavu. Kluk tápavě tlačil jeho tělo do dveří jedné z kabinek a Theo se nechával omámit mokrým dechem.

Mezi vteřinami vzrušivé esence pomalu rozevřel oči, jako kotě, probuzené z poledního spánku, a nevědomky prudce stiskl klukova ramena, sklenička, kterou dosud skrýval v pravé dlani se rozpadla mezi podrážkami. V šedém zrcadle naproti nim se tříštivě s každým nádechem střídal obraz jejich rozcuchaných přimáčklých těl, a obraz Nathana, v jeho tenképevnévonící košili, jak svírá mezi bříšky prstů cigaretu a sleduje její kouř, měnící se v peří a popílek, v chmýří, které poletuje v letním nebi.

Theo pozoroval Nathanův netopýří pohled, koutky rtů v rovné, kostnaté lince, vlasy rozčepýřené šelestivým větrem. Nathan přiložil prsty s ohořívající cigaretou ke koutku úst, v tichém předstírání nadechnutí. Jeho oči se zvedly ze svého klína výš, těsně mezi Theovy lopatky, a Nathan strnul. Nevěřícně pozoroval mlhavý obraz a když se zrcadlo začalo jemně třást, seskočil z kamenné zídky, odhodil mlčící nedopalek a prošel clonou zrcadla.

Tvrdě odstrčil opilého kluka od Thea a hrubě, rychle ho za paži vyvedl ze dveří.
„Co to děláš?!“ křikl na Thea a nevěřícně sledoval Theovy široké oči, mokré rty, odhalenou linii krku. „Byl úplně zfetovaný!“ popadl ho za ramena a stejnou tápavou, opilou silou tiskl Thea do dveří kabinky. Theo beznadějně pozoroval Nathanovy průsvitné klíční kosti, v mělkém, mlčenlivém překvapení se nesnažil bránit Nathanovým nehtům, zarytým do záhybů své paže. Theova netečnost Nathana dráždila mnohem víc, než nedbale porozepínané knoflíky Theovy mikiny.

„Ty piješ?“ zeptal se Nathan s podobnou beznadějí, když spatřil zbytky skleničky na rozlité podlaze.

„Ty kouříš?“ opáčil roztržitým instinktem Theo, a pomalým, skoro líným úklonem zvedl hlavu, mlčky pevně uchopil Nathana pod stranami čelisti, a prsty se dotýkal Nathanova zátylku. Hypnotickým, pomalým pohybem se přitiskl k Nathanovi a mělce ho políbil. Pár vteřin jen ležel v Nathanově překvapeném objetí a pak ho políbil znovu, silněji, nuceně, dráždivě, slepeným pocitem důvěry a naděje a chtíče.

Nathan udělal pár zpětných kroků, pevně chytl Thea kolem kříže a s třesoucí se zoufalostí opětoval horkost v podbřišku. Zrcadlo stále vibrovalo, a Nathan automaticky zamířil k němu, zkušeným pohybem dlaně vyznačil destinaci a lopatkami se opřel do propadlého skelného těla.

Možná to byl jen cigaretový kouř, který se mu lemoval okolo kotníků celý den, možná jen kočičí linie jeho krku, možná jen polosvlečená mikina, visící mu jen přes jediné rameno; ale Nathan nedokázal Thea odstrčit, zastavit, neodpovídat na jeho doteky.

Když se přes portál dostali do Nathanova pokoje,obnaženého jen stíny a siluetami, svlékl Nathan Theovi mikinu úplně a opatrně mu přejel prsty po ostýchavých záhybech páteře.

Měkké, tlumené zvuky, které Theo vydával se mísily s cinkotem Nathanova náramku a praskající krví, která se mu horce rozlévala po těle.

„Jsi…“ vydechl Theo, „bouřka.Letní bouřka.“ Zamumlal Nathanovi do rtů a s péčí dítěte rozepínal knoflíky jeho košile. „ Objevíš se na obloze, přiletíš jako chmýří, nonšalantně, tiše, s grácií, zastíníš všechno kolem, všichni tě vidí, chtějí se tě dotknout. Každou kapkou deště zanecháváš lepivou, morkou, bolestnou stopu. Pak se stejně tiše rozpadneš, zmizíš, proklouzneš zpod kůže. A zanecháš jen krátery. Jen střípky, vzpomínky.“ Rozepnul poslední knoflík a košile sklouzla Nathanovi z ramen.Theo ji uchopil do dlaně a upustil na zem vedle svého trička.

Stáli jen pár vteřin od sebe, motýlím dotykem se dotýkali špičkami nosu, a Nathan se poprvé třásl, celým tělem, všemi pocity. „Pokud já jsem bouřka,“ šeptl a couvl, dokud pod koleny neucítil rozházený potah postele. „Tak ty jsi déšť.“

Jemně Thea chytil za špičky prstů a stáhl je mezi pokrývky.

Venku, mezi tabulkami oken poletovalo mokré chmýří.