To nejkrásnější v mé posteli 1\2

Anotace: Pro Vás. Pro mě. Pro ní (Korki - má velká inspirace, nějak se to nedaří :D, patří jí velký dík). Pro něj (Čas, protože nás šidí a zároveň nám dává) a protože prostě proto! :D Příjemnou zábavu přeji a děkuji Všem, kdo obětuje ten svůj čas pro ten můj :)

Postavila jsem se k posteli, chtěla jsem uhnout, ale shodil mě. Spadla jsem do mramorově bílé postele. Mračil se, ale já věděla, že je to jen na oko. Rozhlédla jsem se a hledala nějakou únikovou cestu, ale nebylo úniku. Zoufale jsem zvedla oči a střetla se s jeho rošťáckým pohledem. Zhluboka se nadechl, pohledem mě nepřestával hypnotizovat. Pomalu a zlehka se mu rty rozšířily do poťouchlého úsměvu. Nadechl se a skočil na postel vedle mě. Pevně mě chytil za zápěstí, ale já se nehodlala jen tak vzdát. Zatnula jsem zuby a vzdorovitě jsem se mu dívala do očí. Pochopitelně jsem se mohla jen mračit, protože jeho silné šlachovité ruce mě držely pevněji než pouta.
"Pusť mě!" zoufale jsem rozdávala příkazy.
"Co za to?" zeptal se s výsměchem v hlase.
"Trhni si!" procedila jsem skrz zuby.
"Stejně prohraješ." zasmál se a pomalu se přibližoval svým obličejem k mému.
"Ne,ne!...n..."

Ráno jsem vylezla z postele a s hlasitým zívnutím jsem si sbírala kousky svršků z podlahy. On si klidně hluboce oddechoval a ničím nerušeně chrápal. Na chvíli jsem se zastavila a usmála se nad tím božským stvořením. Nikdy ho však nebudu milovat. Nikdy nikoho nebudu milovat. Naposledy jsem se rozhlédla po pečlivě upraveném a luxusně zařízeném pokoji a odešla do své nudné, špatně placené otrocké práce knihovnice. Tedy té první práce. Má druhá práce je mnohem zábavnější, ale zcela utajená před mým soukromým životem. Několik večerů v týdnu se svlékat před opilým a nadrženým publikem. Koneckonců každá práce je užitečná a potřebná.

Davida jsem poznala v knihovně. Byl zdvořilý a milý. Ptal se na poválečnou literaturu, zajímala ho historie. Po fyzické stránce se mi moc líbil. Měl světle hnědé vlasy, ostříhané na 5 centimetrů, ležérně pročíslé. Oči měl barvy hnědé, měl hluboký a podmanivý pohled, ale zároveň působil velmi roztomile a dětsky. Na tváři měl týdenní strniště, ale působil čistě a upraveně. Na sobě měl světlé plátěné kalhoty, světle modrou košili a červený svetr. Byl upravený a uhlazený. Nikdy by nepřežil, kdyby se dozvěděl, že spí se striptérkou. Lékař, dětský lékař a chirurg. Jak smutné.

"Jak ses dnes měla?" ptá se ihned jak v 6 dorazím k němu domů.
"Jako každý den. A ty?" ptám se stroze. Je mi ho vlastně docela líto, ale na přetvářky mě zrovna neužije.
"Ano, měl jsem spoustu případů a pár dokonce vážných. Volali mě na několik případů poranění hlavy a ...." Mluvil rád a mluvil dlouho, ale já už se psychicky chystala na svůj další "taneční" výstup. Litovala jsem se a říkala si, že jsem hrozně unavená, ale věděla jsem, že stejně nemám na vybranou. Nemůžu se vdávat a hlavně se nechci vdávat, v loteriích nevyhrávám a rodiče už jsou dávno mrtví. Jediná možnost je práce a ta jde dost těžko, když jste hloupí a nevzdělaní. Tedy když nemáte vysokoškolské vzdělání.
"...posloucháš mě?" vyrušil mě David z přemýšlení.
"Jo, jen mi je nějak zle. Budu muset jít."
"Vždyť jsi teď přišla."
"Já vím. Přijdu zítra."
"Myslel jsem, že si dnes uděláme hezký večer."
"To je od tebe hezké, ale musím domů."
"Musíš? Nikdo tam na tebe nečeká. Hezky si tady lehneš a já ti uvařím čaj a něco dobrého k večeři. Co na to říkáš?"
"Ne to je opravdu dobré. Já radši půjdu."
"Nutit tě nemůžu, ale uvítal bych, kdybys byla více sdílnější."
"Ahoj." odcházela jsem, aniž bych mu věnovala jediný pohled, natož pak políbení na rozloučení.
"Miluju tě." zašeptal ještě, ale to už jsem byla mezi dveřmi.

'Dirty babe
You see these shackles
Baby I'm your slave
I'll let you whip me if I misbehave
It's just that no one
Makes me feel this way
Take'em to the chorus'
Tancovala jsem a v pozadí slyšela smích, tleskání a pískání. Moc jsem o s svých krocích nepřemýšlela, pohybovala jsem se do rytmu hudby a v myšlenkách jen blumala v prázdnotě. Otevírala jsem a zavírala oči. Nebála jsem se oddálit od reality. Nemusela jsem ani poslouchat hudbu linoucí se z obřích reproduktorů, ani barevná světla a lasery dodávající vystoupení a hlavně místu efekt. Píseň skončila a já se jen rozhlédla, zatočila se a ladným krokem děvky jsem odkráčela do šaten.
"Denny, nalej mi jednoho." požádala jsem našeho barmana.
"Co tě trápí?"
"Nic."
"Vždycky když chceš panáka, něco se děje."
"Moc mě zkoumáš."
"Spíš tě mám přečtenou. Hele víš, že mě můžeš říct všechno, žádná holka se to nedozví a Michal už vůbec ne." Michal je můj šéf, vlastně nás všech. Pan majitel, pan ředitel.
"Opravdu nic, už proto, že mě tak znáš bys měl vědět, že vyšiluju kvůli prkotinám."
"No jak myslíš, ale kdyby něco víš, kde mě najít." mrknul na mě a dál už se věnoval pouze platícím zákazníkům.

Konečně doma. V mém opravdovém bytě. Vlastně ne úplně v mém, ale je to přeci jen lepší než z postele do postele. Nezaplatila jsem už dva nájmy, protože jsem měla ještě nějaké dluhy, ale teď už by to mělo být všechno dobré.
"Ahoj zlato, tak jak je ti?" volal mi David tak akorát
"Už je to lepší."
"Takže přijdeš?"
"Přijdu zítra po práci."
"Až zítra? Přijdˇdnes nebo tě můžu vyzvednout, jestli chceš."
"Jsem hrozně unavená, stejně by z toho nic nebylo. Přijdu zítra."
"To mě mrzí. Myslel jsem, že se prospíš a že přijdeš ještě v noci. Ale to nevadí, zítra si to vynahradíme."
"Dobrou noc."
"Miluji tě, dobrou."
Jak moc jsem to jeho 'Miluji tě' nenáviděla.. Bylo to tak nepravé a přesto pravdivé. Já mu jeho city nikdy neopětovala. Nikdy jsem nikoho nemilovala a milovat zřejmě nebudu. Jsem moc vysílená na to, abych někoho dokázala milovat. Tolik práce a sexu. To samé pořád a pořád dokola. A to jen proto, že jsem se neuměla učit. Je zkrátka důležité umět a chtít.

Druhý den jsem si připadal nesmírně vyždímaná. Spala jsem asi 6 hodin, ale přesto jsem byla úplně mimo. Do knihovny jsem přišla na poslední chvíli, ale kolegyně mě nechaly být. Neměly o mě silné mínění, ale nikdy si přímo nestěžovaly a poslouchat drby za dveřmi se nemá.:)

Den probíhal celkem normálně. Žádné zvláštní události, ani trapné chvilky. Lidé byli tišší a klidní. Nikdo si nestěžoval, ani neprotestoval, vlastně po mě ani nikdo nic nechtěl. Až v odpoledních hodinách přišel do knihovny mladý kluk, možná 17 let. Byl to hezký mladík, holky z něj musely být paf. Měl černou koženou přiléhavou bundu, kterou si při příchodu rozepl. Pod bundou skrýval bílé obyčejné tričko, které stejně působilo nově a značkově. Obepínalo jeho pevné břicho a mohu říci, že mě díky němu napadaly hříšné myšlenky. Jeho vkusný a moderní styl doplňovaly černé džinsy a bílé značkové boty. Černé rozcuchané vlasy a svítivě modré oči byli už jen třešňičkou na dortu.
"Dobrý den, máte Shakespeara?" promluvil příjemným hlasem.
"Ano Williama Shakespeara máme, ale záleží na tom, kterého požadujete?"
"Zkrocení zlé ženy?"
"Počkejte tu chvíli." usmála jsem se a šla pro jeho vyvolenou...knihu.
"Máte u nás zavedenou kartičku?"
"Ehm...Vlastně ne." řekl zarmouceně a chtěl odejít.
"Počkejte přece. Vždyť tu si tu můžete zařídit."
"Opravdu? Aha, no ale já nemám moc času."
"Bude to jen chvilička, nebojte. Tak mi to tu vyplňte a poprosím vás o občanský průkaz." podávala jsem mu přihlašovací formuláře. Chvíli váhal, ale nakonec mi doklady podal.
'Marián Kučera, narozen: 13.7.1992 v Praze, svobodný, rodné číslo si nepamatuji, Česká republika' a než si stačím přečíst adresu, vytrhne mi občanku z ruky.
"To snad nepotřebujete vědět ne?" Je to jasné. Něco provedl.
"Promiňte." naklikám údaje rychle do počítače, čtečkou přejedu půjčovanou knihu a podávám mu propisku pro podpis.
"Tady v tom rohu to podepište." Najednou si připadám nesvá. Stal se chladným a já chladná byla stále. Jen přáce, už ani nevím co je to zábava. Je pravda, že se David tolik snaží, jenže mě je všechno málo. Přála bych si zmizet. Jsem tak vyčerpaná a zoufalá a přesto se tu musím usmívat na toho podezřelého holobrádka a předstírat, že jsem ta nejpočestnější a nejvzdělanější knihovnice ve městě. Jenže já nejsem. Jsem kurva, nic míň a nic víc.
"To je všechno?" vytrhne mě z masochistických myšlenek mladík.
"Ano, knihu vraťte do měsíce, jinak vás čeká pokuta. Tu máte." předala jsem mu výpis a registrační kartičku.
"Tak díky. Naschledanou."
"Naschle a užijte si to."

"Nastěhuješ se kě mě." oznámí mi David po tom co se dozví, že mám do měsíce opustit svůj byt.
"Ale to přece nejde." Jsem zděšená. To je klícka. Nemohla bych se na nic vymlouvat, neměla bych důvod zůstávat "doma".
"Proč ne? Je to skvělá příležitost. Teď už budeme jen spolu." Je snad jiná možnost? Nikoho nemám kromě Dennyho a svých milých ex. Jo ex mám nespočet, ale pochybuji, že by se se mnou některý z nich rád viděl.
"Jsi moc hodný. Ještě si to nechám projít hlavou, ano?" chtěla jsem uzavřít tuhle nepříjemnou, ale podstatnou kapitolu aktuálního dění.
"Není co řešit. Zabal si všechny věci, nábytek tam klidně nech a je to. Mám takovou radost!" Jediná možnost jak ho umlčet byl sex. Pusa, svlékání, šukání. Běžná rutina.

"Vstávej! Chci to už mít za sebou a hlavně tě už chci mít jen a jen u sebe v postýlce." líbal mi ruce.
"Mhmmm." myslela jsem, že aspoň přes den se trochu pospím. Náročný týden. Žádné volno a lži. Mám štěstí, že v baru dělám jen každý druhý den a občas ani nemusím tancovat. Jen uklízím nebo roznáším pití. Nepříjemná událost roku je pak výročí baru, kdy se všechny zaměstnankyně a občasi i zaměstnanci svlíkají do naha a nebo alespoň roznáší pití nahoře bez. Dokážete si asi představit, co z toho musím dělat já. Hlavně si nestěžovat, je to má práce. Dělám ji dobrovolně a dostávám za ni peníze. Důležité je říci, že se v práci nikdy nesvlékám úplně do naha. Tančím a svlékám se do spodního prádla, občas odhaluji svá ňadra, ale to jen zřídka. Dělám to nerada, protože mám pocit hlavně psychické obnaženosti a ne jen té fyzické. Už nemám co skrýt. Pro peníze člověk udělá mnoho.
"Nebudeš přece chrápat celý den. Vstávej." A tak jsem vstala a vydala se do svého bytu, balit své skromné obydlíčko do krabic a igelitek. Stěhováci byli objednáni už na pondělí.

'They say she Low down
It’s just a rumor and i don’t believe em’
They say she needs to slow down
The baddest thing around town
She’s nothing like a girl you’ve ever seen before
Nothing you can compare to your neighborhood hoe
I’m trying to find the words to describe this girl
Without being disrespectful'
Nenávidím tuhle písničku. Mám pocit, že jí někdo vymyslel pro mě. Stačí ji jen slyšet a je rozbuší se mi srdce a naježí vlasy. Natož pak na ní tancovat. Kroutila jsem se v rytmu toho disca a tvářila se přímo ďábelsky ( jak jinak říct slušně, že jsem se tvářila nesmírně nasraně ). V myšlenkách jsem se zaobírala bydlením s tím prachatým parchantem a vlastně si docela oddychla, protože jsem taky mohla skončit na ulici a nebo v nějakym zaplivanym pajzlu v Libni. Tedy dnes mám opravdu příšernou náladu. Více než, kdy dříve. Mám chuť skočit z podia, někoho přitom trefit podpatkem do hlavy, a utéct někam hodně hodně daleko do země nezemě.
"Tak dneska se mi konečně svěříš?" ptal se Denny ihned, co jsem dosedla na barovou židličku.
"Hej kočičko můžu ti koupit nějakej drinček?" zahláholil zákazník asi o dvě místa ode mě.
"Dej si voraz mladej!" uklidnil ho Denny.
"Nemáš gauč?"
"Mám gauč. Vyhodili tě?" zeptal se nejdřívě se smíchem a pak taktně posmutněl.
"Do měsíce se musím sbalit."
"A co ten tvůj doktor? Myslel jsem, že je v balíku. Proč se nenastěhuješ k němu?"
"Pomůžeš mi nebo ne?"
"Víš, že bych ti rád pomohl, ale nejde to. Tereza by mě zabila."
"Tereza by to snad pochopila. Klidně bys mě nechal spát v popelnici?"
"Samozřejmě, že ne. Ale pochop to. Je teď nervózní a navíc víš, jak vyvádí, když si domů beru někoho odsud."
"Já vím. Promiň mi. Jsem utahaná a nervózní." měla jsem chuť brečet, ale vlastně ani není proč. Mám kde bydlet, mám. Tak o co jde?

"Beru to jen jako dočasné řešení, až si něco najdu, odstěhuji se zase pryč." sebrala jsem všechnu sílu konečně promluvit po neděli strávené mezi nákladním vozem, schodištěm a bytem v 6. poschodí.
"Moc mě mrzí to s těmi stěhováky, ale nakonec to byla docela legrace ne?"
"Příšerná. Půjdu se vysprchovat a spát. Zítra vstávám do práce."
"Tak brzo? Myslel jsem, že si pustíme nějaký film a pak si ještě trošku popovídáme." řekl jinotajně a políbil mě na krku.
"Mám pocit, že umřu. Jdu do sprchy." Jak jsem řekla, tak jsem i přes drobné protesty učinila. Pustila jsem na sebe litry horké vody a nechávala se unášet proudem. Usnula jsem hned, jak jsem ulehla do postele. Pokusy o další večerní rutinu jsem pro tentokrát smyslně ignorovala a jeho vztek už se mě netýkal.

Dny ubíhaly. Stereotyp zůstával stereotypem, zázraky se nekonaly. Měla jsem neblahý pocit, že mě David brzy požádá o ruku, což by už doopravdy byla moje smrt. Ne, že bych čekala na prince na bílém koni, ale vdávat se prostě nechci. Nikdy, s nikým. Práce byla též pořád stejně otravná. Obě. Jen jedna věc se změnila. Do baru přišla nová slečna. Docela jsme si padly do oka a tak už se necítím v noční práci, tak ztracená. Jmenovala se Milada, ale tady se jí říkalo Milly. Byla mladá, čerstvých 17, a nesmírně krásná. Vlastnila ten nejkrásnější a nejnevinnější obličejík v baru. Holky jí ho pochopitelně záviděly, ale měly smůlu. Bydlela s matkou a s bratrem. Táta je opustil, když byla ještě docela malá a proto je jejím mužským vzorem bratr. Mají to hodně těžké a tak chtěla nějakým způsobem pomoci. Párkrát jsem ji přemlouvala, aby toho nechala, že je to nebezpečná a otrocká práce, ale říci se samozřejmě nedala. Mladá a horká hlava. Ke všemu rodina o jejím počinu neví, stejně jako David. Kdyby se to maminka nebo bratříček dozvěděli, zabili by jí. Takže teď se můj život malinko rozsvítil. Dokážeme si výtečně pokecat. Je velmi vyspělá a inteligentní. Mnohdy inteligentnější a sečtělejší než ty staré rašple, co se tu natřásají a předvádějí. Logické a pochopitelné. Přestože v mém životě začal plát mladý nezkrotný oheň, pořád se ztrácím někde v temnu.

"Rozhodl jsem se, že tě dnes představím svým přátelům." oznámil mi ve středu David.
"Co prosím?"
"Myslím si, že je na to ten správný čas."
"Proč?"
"Jsme spolu už 4 měsíce. To je dobré znamení a dlouhý čas."
"Dlouhý čas? To bys mohl říct kdybychom spolu byli 12 let."
"To nic nemění na tom, že by tě moji známí a příbuzní rádi poznali."
"Davide opravdu si nemyslím, že by to byl dobrý nápad."
"Mě se to naopak zdá jako vynikající nápad. Seznámím tě s nimi už v sobotu a potom spolu zajdeme někam tancovat, co říkáš?"
"Já netančím. A s tvou rodinou se seznámit nechci."
"Proč ne?"
"Je ještě brzy."
"A na sex, o polední pauze při třetím setkání v knihovně, brzy nebylo?"
"Jsi trapný."
"Ale mám pravdu. Čeho se bojíš miláčku? Budu tam s tebou a budu tě celou dobu držet pevně za ruku, šeptat ti do ouška sladká slůvka a navíc moji rodiče jsou hodní lidé. Budou tě zbožňovat stejně jako já. Nemusíš se ničeho bát." utěšoval mě, i když tohle mě ani malinko netrápilo.
"Dobře. K rodičům půjdu, ale tancovat nepůjdu."
"Ale budeš večer se mnou. Pořád někam mizíš a já se s tebou chci taky někdy jen mazlit v postýlce."
"Měl jsi možnost v neděli ráno, ale chtěl si balit."
"No teď už nám rozhodně nic nebrání v našich společných radovánkách." natáhl se, aby mě políbil. Rychle jsem se podívala na obrovské dřevěné kukačky nad linkou a odstrčila ho.
"Už musím jít. Přijdu pozdě."
"Cože? Kam jdeš?"
"No mám schůzku."
"Jakou schůzku?"
"Kvůli práci a taky kvůli bytu."
"Jak kvůli bytu? Nikám nepůjdeš, je dost pozdě na pracovní schůzku."
"Říkala jsem ti, že tu nebudu bydlet napořád. Je to jen dočasné, sháním si nové bydlení. Už musím běžet, je pozdě."
"Nikam nepůjdeš. Ani teď ani jindy." procedil mezi zuby a chytil mě za paži.
"Jenže to není tvoje věc. Pusť mě!" vrhla jsem na něj vražedný pohled a on povolil. Sebrala jsem kabelku, obula boty a oblékla kabát a s prásknutím dveří jsme zmizela v ulicích rušného města.

Od té doby jsem měla pocit, že bydlím s mámou. Ne s mojí, ale s tou, která ať se hnete kam se hnete, ona o tom musí mít přesné zpravodajství. Nejenže jsem ho nemilovala, ale pomalu se mi začínal protivit. S Milly jsem trávila víc a víc času. Dokonce jsme spolu chodily i ven, když byl čas a síla. Stala se pro mě jedinou oporou a přítelkyní v mizerných chvílích. Navíc byla jediná, která věděla o obou mých identitách. Byla jediná, která věděla naprosto ovšem a moc dobře mi rozumněla. Byla jediná, která mi dokázala smysluplně poradit a která mě dokázala pochopit. Prostě se pro mě stala smyslem bytí. Davida ráda neměla jen z vyprávění. Říkavala, že někdy dobré zaměstnání, luxusní auto a byt, peníze a svěží vzhled není všechno. Holka ale je, jak vidíš tak je. Odpověděla bych zase já.

"Štve mě, že se hádáme, ale nedáváš mi jinou možnost." debatoval se mnou u večeře.
"Já ti nedávám jinou možnost? Co tím myslíš?"
"Jsi samé tajemství a jsi tak odtažitá. Už mě to přestává bavit. Přestaň mě trápit."
"Myslela jsem, že to je to co vás tak rajcuje. Nedobytná tvrz."
"Baví nás dobývat, ale neradi spíme z frigidní starou pannou."
"Prosím? Mám pocit, že si ze mě děláš prdel." vztekle jsem mrskla vidličkou a vstala od stolu.
"Ježiši uklidni se prosimtě." vstal též.
"Pícháme den co den, v podstatě nemáme žádnou jinou zábavu než žraní, spaní a sex a ty mi řekneš, že jsem frigidní. Víš co? To ty mě přestáváš bavit, takže já si teď zabalím všechno svoje cetky a potáhnu na tramvaj!" Byla jsem tak rozčílená. Celou dobu mě to ničilo, ale teď už se nenechám.
"Diano uklidni se sakra a sedni si na prdel!"
"Já už se tebou ničit nenechám!" razila jsem si balit věci, ale on mi bral věci z rukou a házel je na zem.
"Nikam nepůjdeš! Zůstaneš tady sakra." křičel na mě a pral se se mnou o věci. Já už tady nezůstanu. Sebrala jsem si kabelku, obula se a oblékla si kabát, který mi neustále trhal z ramenou. Odstrkoval mě od dveří, zastrkával zámek, řval na celý barák.
"Víš co? Tak si běž ty náno nevděčná!" neudržel se a vyhodil mě nakonec sám. Z okna potom zase křičel, že mě miluje a ať se vrátím, ale to už mi bylo jedno.

Seděla jsem u baru a brečela jsem nad svým osuddem bezdomovce a největšího zoufalce v Praze. Lila jsem do sebe jednu vodku za druhou a čekala až přijde Milly. Moje jediná naděje.
"Už to nechlastej. Bude ti špatně a navíc máš dneska ještě tancovat." káral mě Denny.
"Dej mi pokoj." natahovala jsem a vzlykala.
Mezi hudbou, vzlyky a hlasy ožralých floutků u baru a u pódia jsem ale poznávala i známý hlas a hádku.
"A co jsem podle tebe měla dělat?" křičela Milly na mladého kluka v kožené bundě a černých riflích. Nikdy se mi nezmínila o tom, že by měla přítele. Chtěla odejít, ale kluk jí pořád držel. Nikdo tady nebude cloumat s mojí kamarádkou.
"Hej! Nějaký problém?" houkla jsem na mladíka.
"Nepleť se laskavě do toho." otočil se na mě mladík a já v něm poznala známou tvář. Jasně, Shakespear.
"Bože já tě znám." kluk Milly pustil.
"Knihovnice?" prohlédl si mě od hlavy až k patě. Byla jsem ubrečená, řasenku jsem měla všude rozmazanou, vlasy jsem neměla nakulmované, na sobě černou minisukni, černý nátělník a bordel v hlavě.
"To je můj bratr Marián."
"Diana, těší mě."
"Mě teda moc ne. Milado, pojď domů."
"Snaží se vám jen pomoci. Nedělá tu nic špatného, jen tančí."
"Promiňte, ale tohle není vaše věc. Měla byste se jít někam upravit, zřejmě máte sama svých problémů dost."
"Mariáne!" bouchla do něj Milly.
"Do toho mi tedy něco je! Milly je moje přítelkyně a je to její svobodné rozhodnutí."
"Je jí 17! Nemá právo na svobodná rozhodnutí."
"Každý na ně má právo. A pokud si to necháš vysvětlit, jistě uznáš, že nedělá nic špatného. Peníze z baru vám mohou dost pomoct."
"Nedovolím, aby tu ukazovala zadek nějakým ožralým dědkům. To je konec, domluvil jsem."
"Mariáne prosímtě! Sám to nezvládneš, chci ti pomoct a pokud nezačnu dnes, začnu za půl roku stejně."
"Ale to už za tebe nebudu mít zodpovědnost, to si dělej co chceš."
"To jsi teda pěkný pokrytec. Jde ti o sestřino bezpečí nebo o vlastní svědomí?"
"Co vy mi tu moralizujete? Přes den v knohovnice, v noci děvka." vlepila jsem mu facku.
"Já nejsem žádná děvka a Milly taky ne. Kolik ti je, že prosazuješ názory těch starejch zatrpklejch dědků?"
"Jděte do háje. Milado jdeme!"
"Zavolám ti Dio." objala mě rychle Milly a pak už se nechala odtáhnout ven z baru.

Bydlím teď v šatně v baru. Nebylo to snadné přemluvit Dennyho, aby mě nechal spát alespoň tady, ale on to zkrátka umí zařídit. S Milly se vídáme tajně, ale do baru už nechodí. Marián mě evidentně nemusí. Nevím, jak dlouho budu moci v baru bydlet, ale co potom? David mi neustále volá do knihovny, ale většinou mu to ihned položím. Jinak nic nového. Pracovní doba pořád stejná, práce stejně nudná, jen sexu výrazně ubylo. Také mi chybí nějaké věci ještě u Davida, ale jít se mi tam opravdu nechce. No uvidíme.

"On není zlý, jen neví co dělat dřív." vysvětluje mi Milly Mariánovo chování.
"Nevíš proč čte to Zkrocení zlé ženy?"
"Rád čte, ale musel většinu knih prodat. Nechal si jen ty nejoblíbenější a rozhodl se, že bude chodit do knihovny. Je to zadarmo, pokud to bude nosit včas."
"Já vím Milly." řekla jsem pobaveně.
"Je to hrozně zvláštní. Přes den knihovnice, v noci striptérka. Ráda bych ti pomohla, ale sama bych potřebovala pomoci."
"Vždyť já vím." objala jsem ji kolem ramen a klimabala se s ní ze strany na stranu.
"Jsem tak ráda, že jsem tě poznala."
"Však já taky. Jsi má spása." zasmály jsme se.
"Co David, pořád tě otravuje?"
"Hmm. Pořád mám u něj nějaké věci."
"Tak si pro ně někoho pošli."
"Jenže koho? Se svýma bejvalýma se nekamarádím a Denny bude mít miminko."
"Zeptám se Máji."
"Koho?"
"Marijána ne."
"Marihuana. Povídej mi o něm něco. Jaký je? Jak to celé prožívá? Mají o něj holky zájem?" ptal jsem se se špatně skrývaným zájmem.
"Je to komplikovaná osobnost. Když nás táta opustil o Vánocích v 94' byla máma na dně. Pila alkohol a sama o sebe se moc nestarala, natož pak o nás. Naštěstí se brzy vzpamatovala, takže nám sehnala slušnou školu i bydlení. Byla jedna z těch šťastnějších, které sehnaly práci. Otec zmizel neznámo kám, policie je marná, takže ani alimenty ji neplatil. Po základní škole, jsem já šla na střední, ale brácha šel makat. Marián se o mě de facto staral. Naštěstí to nebylo tak dramatické, protože od sebe nejsme věkově moc daleko, ale stejně má pořád pocit, že mě musí hlídat a chránit, čehož si samozřejmě patřičně vážím. Hledala jsem si různé brigády, ale většinou to byly jen krátkodobé záležitosti. Nemohla jsem to už vydržet, dívat se na to jak máma domů chodí sedřená a utahaná, jak ze života nic nemá, protože nám všechno obětovala, stejně tak brácha už nemůže."
"Jak to tedy děláte, že chodíte tak pěkně oblékaní?"
"Brácha se dřív kamarádil s takovou pochybnou bandou. Už s nima všude nechodí, ale má pořád jakési takési známosti. Klidně bych si troufla říct, že nosíme kradený hadry."
"Páni, taky by mi mohl něco přinést." řekla jsem, abych odlehčila atmosféru a ukázala, že mi to nepřijde nějak odpudivé. Samozřejmě nechodím po obchoďácích a nekradu, ale je to každého věc a bůhví jestli je to vůbec kradené.
"Marián má sice tvrdou slupku, ale pod tím vším se skrývá milá, citlivá a obětavá duše. Měl spoustu holek, ale pořádně žádnou nemiloval. S Lucií to vypadalo nadějně, ale zahla mu takže jen tak někomu nedůvěřuje. Jak jsem řekla, je to složitá osobnost."
Tak jsem se dozvěděla něco o Mariánovi a nadále jsem se již zaobírala jen a jen mou vlastní budoucností.

Marián se z nějakého podivného důvodu rozhodl mi pomoci a tak jsem celá nervozní a nesvá kráčela cestou k Davidovu bytu.
"Prý je bohatý. Nemá doma třeba pistoli?"
"Nikdy mě nenapadlo se zeptat."
"Jasně, ale třeba jste si mohla něčeho všimnout."
"Nemusíš mi vykat, není mi 50."
"Nemůžu tykat knihovnici."
"A jaký je rozdíl mezi tebou a knihovníkem?"
"Řekl bych, že dost podstatný." zastavili jsme před domem.
"Hlavně žádná rvačka jasný? Jen sebereme věci a jdeme."
"Vy jste tady šéf." usmál se na mě Marián šklebem.

'Crrr' zazvonil zvonek dveří.
"Ehm...Kdo je?"
"Diana Procházková."
"Diano? Ježiši pojď dál." zahláholil nadšeně.
"To bude těžší než jsem si myslel." rýpl si Marián.
Stoupali jsme po schodech a slyšeli jak nám někdo dupe naproti.
"Diano! Dianko, lásko moje!" obejmul mě David, ale já se vyškubla.
"Žádné velké návraty, jdu si pro věci."
"Nikam nepůjdeš. Jsem tak rád, že jsi přišla." Výhružka?
"Ehm, ehm." odkašlal si Marián a David si ho konečně všiml.
"Kdo to je?" podíval se na mě podezíravě.
"To je..." nestačila jsem doříct větu, protože Marián mi do toho skočil.
"Jsem Dianin nový přítel a nepřeji si, abyste ji takto obtěžoval. Pusťte nás dovnitř pro její věci." David nevěřícně zíral a pak se dal do hurónského smíchu.
"Proboha kolik ti je???" smál se nevěřícně David. I já jsem byla překvapená z Mariánovi odpovědi, protože původně to měl být jen můj kamarád.
"To není vaše starost. Žádáme vás o Dianiny věci."
"Děláš si ze mě srandu?" podíval se na mě naštvaně.
"Vyměnila jsi mě za tohle děcko?" nebezpečně se ke mě přibližoval a já cítila, jak se mě Marián ze zadu chytnul.
"Dal jsem ti všechno, co jsi chtěla. Já tě miluju Diano, jak jsi mě mohla opustit? Ty jedna děvko!" napřáhl se a já už měla před očima hvězdičky. Ve spáncích mi bušilo, srdce mělo pár pokusů vyskočit pryč uchem, ale nohy nevykazovaly naprosto žádnou činnost. Všechno bylo tak nepřehledné a rychlé. Nevěděla jsem co dělat, jestli volat policii nebo jestli radši ihned utéct. Ležela jsem ohromená Mariánovým postřehem a sílou. V momentě, kdy se David napřáhl a chystal se mi vrazit pořádnou facku, mě Marián shodil na zem a facce sám uhl. Začala pořádná rvačka. V baru byly opilecké bitky na denním pořádku, ale kvůli mě se snad nikdo nikdy nepral. O to hůř jsme se cítila, že byl Marián brácha mé kamarádky. Když si něco zlomí, nebude moct pracovat, když bude zraněn vážněji, nebude moct pracovat, když...