Jako já ...

Anotace: čtěte nebo ne. může se vám to líbit, nebo ne. můžete hodit i komentář. ale zkuste to aspoň dočíst až dokonce. děkuji

Ucítila jsem jeho ruce kolem ramen. Opřel se o mně jako o sloup, ale já věděla, že to není žádný výraz opovrhování. Byly v tom sympatie, přátelství, ... něco víc? Jo, všimla jsem si, že se mnou poslední dobou víc mluví, že na mě občas počká. Nevím to jistě, ale řekla bych, že tahleta jeho náhlá náklonost začala během jarních prázdnin na třídní akci.
No, měli jsme takovou malou slezinu, byla tam bečka piva, alkohol kdo co donesl. Bylo to v malý boudě vytápěný jen kamínkama. Pamatuju si, že se tam všichni zlili jako zamlada ... heh, je nám přece devatenáct. Lenka se tam zase ovíjela kolem Marka a vůbec jí to nebylo blbý. Vůbec jí nevadilo, že pár set metrů od boudy spí doma její přítel. Ne, ta holka nemá soudnost. Ten večer jsem byla strašně potěšená. Konečně i ostatní poznali, že se k Markovi chová až moc důvěrně. Třela se o něj tím svý čtyřkovým přednosem a tvářila se jako doma. Vždycky jsem věděla, že Marek není jen její kámoš, aspoň teda ona ho tak nebere. Taky proto jsem se s ním rozešla. Co naplat, když je raději s kamarádkou a přítelkyní svýho kámoše, než se svou vlastní holkou.
Bylo to už víc jak půl roku, co jsem se s ním rozešla. Prvně se mnou mluvil, celkem normálně, dokonce mi napsal sms (což normálně nedělal, dokud jsme byli spolu). Ale pak začal školní rok a můj milý ex, spolužák mě nezdravil, nemluvil se mnou, nepodíval se na mě, a když na mě musel promluvit, vypadal, že se pozvrací. Zabolelo to, neříkám, že ne. Takovou dvouměsíční depresi jsem teda nezažila, ale nebudu si namlouvat, že si za to nemůžu částečně sama. Ale přesto, myslela jsem, že to vezme líp. Jak ale takovýmu stydlivýmu klukovi vysvětlit, že já prostě víc cítit neumím. Nemůžu, nedokázala jsem mu ani jednou do očí říct, co cítím. Miluju by to nebylo. A stejně si nedokážu představit lepšího kluka. Jenže já prostě nejsem schopná mít někoho ráda, ne natolik, abych s ním byla pořád, všude, na veřejnosti. To byl další důvod rozchodu. Akorát jsme byli oba pořád nešťastní. No, ale pak si vzpomenu třeba na náš společně strávený silvestr, kdy jsme se opilí váleli na ledě, přitisknutí k sobě. Nic okolo neexistovalo. Nic nebylo, nikdo nebyl. Zůstala bych tak celou věčnost. Co naplat, teď se mnou nemluví. A tak to bylo i na oné akci.
Tu boudu měl na starosti on. Zprvu se mi tam nechtělo, lízt mu na oči. Zas celej večer trpět jeho ignoraci, když právě u téhle boudy bývá v zimě kluziště. Když právě u téhle boudy mě svíral v náručí ... Dost, řekla jsem si ale. Nebu se přece zbytek školy před ním schovávat, nebudu mu uhýbat. Udělala jsem pokrok v tom, že jsem ho přestala zdravit a že se na něj usmívám i přes jeho odporem ztažený obličej. Vyrazila jsem s ostatními spolužáky.
No, jak už jsem řekla. Pilo se. Hodně se pilo. Jednoduše řečeno, ze sedmi holek, které tam nakonec zůstaly, jsem si jen dvě s nikým nezačaly. To jste jen vylezli ven ze dveří a přímo před vámi Lenka oslitávala dalšího spolužáka. Hold, když je člověk nažranej, je asi hodně zoufalej, řekla jsem si na Davidovu obhajobu. Lenka vypadala jako moje noční můra. Nalitá, s červenýma očima, rozmazanou řasenkou a povadlýma prsama vypadala jako zhulenej netopýr. Díky bohu, oslnila jsem sama sebe. Dokázala jsem se celý večer bavit, aniž by mě Marek někam vytočil, či zesmutnil. Někdo to tak ale chtěl, že zrovna ten večer měly na opilýho Marka spadeno hned dvě spolužačky. Lucie, ta druhá, za mnou několik hodin lítala a znovu a znovu se mě vyptávala, jestli tolik piju kvůli Markovi. Tak nejdříve jsem jí vysvětlila, že jsem měla jen jedno pivo a jednoho polejváka. A pak, že už je to víc jak půl roku, co je konec a Marek mě opravdu žíly netrhá (kéžbych měla pravdu). No a v tu chvíli mě zachránil. Martin se k nám přidal a vyzvídal, co že ty holky pořád tak řeší. Lucie odtančila někam nahánět zrušenýho Marka a na mě zbylo, abych to vysvětlila. Když jsem skončila s líčením Luciiných starostí, řekl mi to akorát, že můj vztah s Markem byl stejně divnej. Prostě klučičí logika. Ale dala jsem mu zapravdu. To se snad ani nedá popsat, asi by nikdo nepochopil, co to bylo za vztah. Byli jsme spolu skoro půl roku. Za celou tu dobu jsem ani jednou nebyla u něj, on u nás. Rande jsme měli tak pětkrát (za půl roku!!!!) a během rande jsme se dostali tak k sedmi polibkům. A tím ten výčet končí. Snad jen dodat, že jsme se třikrát tajně sešli v šatnách školy. Téměř nikdo o nás dvou nevěděl, skoro ani my ne. Teď se vlastně ani Markovi nedivím, že trávil tolik času s Lenkou. On by se vlastně jinak pořád nudil.
S Martinem, nejlepším Markovým kamarádem, jsme skončili na stole uvnitř boudy. Seděli jsme vedle sebe a skvěle si povídali. Zjistila jsem, že je mnohem lepší vykecat se jemu než nějaké holce. No, vlasy na to měl. Rozebrala jsem s ním celej můj složitej vztah s Markem, svěřila jsem se mu, jak mě jeho chování po rozchodu zklamalo. Že se poslední dobou vyhýbám nějakejm větším akcím, že už mě nebaví být každou sobotu na šrot a neděli proležet s kocovinou v posteli, což je obvyklý Markův program. Že už nikdy víc si nezačnu se spolužákem. Naštěstí, Martin byl mou spřízněnou duší. Ani on už si tak neužívá víkendouvou zábavu jako dřív. Ani nevím, kolik času jsme tam spolu takhle proseděli. Jen si pamatuju, že jako Popelka si ve tři ráno uvědomil, že už musí domů. Malou rozpačitou chvilku se se mnou loučil a pak našpulil rtíky. V tu chvíli ve mě hrklo, zablikal mi v hlavě červený alarm a v uších mi zahučelo. Automaticky jsem mu nastavila tvář a nechala se na rozloučenou políbit tam. Už si ani nepamatuju jeho výraz, jaký asi měl. Nepřipadalo mi to důležité. Pozval mě na ples, kde hraje s kapelou, a odešel. V rámci tohoto vyprávění není důležité dopovědět zbytek akce. Jen snad na závěr podotknu, že domů jsme jeli v půl páté ráno prvním autobusem. A že Marek s Lenkou odešli spolu, sami.
Od té doby, domnívám se, jsme si s Martinem rozuměli. Sedával si ve třídě za mnou, povídal si o všem možným, objevili jsme pár dalších společných témat. Napadlo vás někdy, jak rychle se dají taková témata k hovoru vyčerpat? A pak nastane to trapné ticho ... Jednou si kvůli mě nechal dokonce ujet autobus, aby se mnou mohl jít na pivo. Na oplátku jsem pak za já čekala s ním na další spoj. Čekal na mě po vyučování, přemlouval mě, abych jela s ním autobusem, ... Jo, když si to teď tak uvědomuju, jo, možná to byly jasné sygnály. Ale já udělala drobnou chybu. Jela jsem na ten ples, kam mě pozval.
Řídila jsem. Já. V deset hodin večer tam a ve čtyři ráno zpět. Všude srnky a výmoly na silnici. Dodnes nevím, jak se mi podařilo dovést domů auto celé. Sháněla jsem lidi, kteří by jeli se mnou, domlouvala jsem vstupenky a místenky, doprošovala se otce o auto, strávila hodně času před zrcadlem. Bude vám stačit, když řeknu, že za celý večer se mnou ani jednou netančil? Ne že by neměl příležitost, hrály tam dvě kapely a času měl dost. Dívala jsem se a tancoval se všema holkama okolo, jen ne se mnou. Měla jsem hloupý pocit, že jsem tam navíc. Že jsem se zbytečně moc snažila na ten ples přijít a přitom jsem sama nečekala, že by z toho mohlo něco být. Snad jsem to ani sama nechtěla. Víc než odmítnutí jsem se bála toho, že přijde Marek. Nakonec největším vzrušení večera byla krádež pečeného písmene K, jízda na kolenou po schodech a ztopořené přirození kamaráda, které ucítila má známá při společném tanci. Cestou domů jsem jela padesát za hodinu.
Asi jsem to po téhle zkušenosti celé vzdala. Přestože jedna kamarádka tvrila, že Martin má nejhezčí zadek na škole, přestože druhá říkala, že za zkoušku nic nedám. A stejně, po plese sportovců jsem to celé odpískala. Snad proto, že jsem nechtěla přijít o skvělého přítele. Snad proto, že do stejné řeky dvakrát nevkročíš. A touhle řekou už jsem jednou plula. Vždycky, když mě holky povzbuzovali, ať to přece jen zkusím, vybavil se mi můj jediný polibek s Martinem. Byli jsme oba šíleně opilí. Po tom všem mi zbyla jen nehorázně oslintaná celá tvář a s Martinem jsme spolu víc jak rok pořádně nemluvili. Ne, prostě nechci znovu ztratit takového přítele.
A tohle celé nás přivádí zpět do současnosti, respektive do nedaleké minulosti. Maturitu máme úspěšně za sebou, po slavnostním vyřazení už oficiálně nejsme spolužáci. A to vše se mělo završit na maturitním večírku. Začala jsem zvostra. Už po hodině mě bolelo břicho. Nasadila jsem tedy jinou strategii. A chválabohu, po zbytek večera mi nebylo špatně a vše si pamatuju. Pamatuju si, jak jsem rozcházela opilýho spolužáka, jak jsem si poprvé v životě vyslechla taky jiný problémy se vztahama, jak jsem si potykala s profesorama. Všichni okolo byli krásně opilí a roztomile upřímní. Pokaždé, když jsem se přiblížila k parketu, objevil se vedle mě Martin a chtěl tančit. Hrála rychlá hudba a on mě svíral v náručí a pomalu ploužil. Jeho delší kudrnaté vlasy mě šimraly v obličeji. Vždycky jsem se mu nějak vytrhla a zmizela. Ani nevím proč. Na jednu malou chvíli jsem měla zkaženou náladu a to tehdy, když mě opět citelně zasáhla Markova ignorace. Nebyl schopnej na mě promluvit ani na maturitním večírku. Ten kluk mi asi nikdy neodpustí. Seděla jsem u baru a nadržený spolužák mě plácal po stehnech, zatímco ze mě páčil, jak to mám s Martinem. Všichni okolo si všimli, jak na tom Martin je. Jenom já si nebyla jistá. A místo toho jsem všem, kdo byli ochotni naslouchat, převyprávěla můj vztah k Markovi. V tu chvíli už dávno odjel s Lenkou domů. Byla jsem lehce pod vlivem alkoholu.
Pak jsem šla rozchodit jiného spolužáka. Trpělivě jsem mu naslouchala, když si vyléval srdce. Před pár dny mu otrávili jezevčíka. Přestože byl nalitej, vsadila bych se, že by po mě v tu chvíli klidně vyjel. Neudělal to, naštěstí. A to neříkám proto, že bych byla namyšlená fiflena, která si moc myslí, ani proto, že by on byl škaredej. Ne, naopak. Je to úžasnej kluk, ale je to můj kamarád a spolužák. Držela jsem ho za ruku, přejížděla prsty po hřbetu jeho ruky. Ale já mám prostě blok. Seděli jsme na lavečce a v těch krátkých chvílích, kdy mlčel, jsem přemýšlela, jak to vlastně mám. Proč už skoro rok nikoho nemám? Proč jsem pro ostatní tak nezajímavá? Proč, když mám možnost, vždycky ucuknu? Co se to se mnou děje, že nedokážu mít nikoho tak ráda, abych s ním mohla být? Rozešla jsem se už s dvěma kluky, kteří byli skvělí a hned bych je brala zpět. Ale když vedle sebe někoho takovýho mám, proč to nedokážu? Proč si to neuvědomuju a zbavuju se všech, kteří mě mají rádi? Podnapilý spolužák nakonec usnul na lavičce, tak jsem ho aspoň přikryla bundou. A vrátila jsem se zpět.
U parketu mě opět zachytil Martin. Objal mě, nijak dotěrně, na to, že byl jako všichni okolo opilý. Bylo to tak nějak příjemné. Opíral si o mě hlavu, tulil se a docela voněl. Lehce jsem odtáhla hlavu a on se mi zadíval do očí. Nedokážu teď popsat, co jsem viděla. Ten jeho výraz, prostě výraz takový, že víte, co chystá. Chtěl se přiblížit a políbit mě. Jako na jaře, jako v boudě. Jen tentokrát nešpulil pusu. A opět, srdce mi poskočilo, ale ne radostí či láskou, ale leknutím. Uhnula jsem okamžitě a raději zabořila obličej do jeho ramene. Tančili jsme dál. Znovu jsem se odvážila zvednout hlavu a podívat se na něj. Jenže ten stejný pohled mě donutil se od něj odloučit úplně a přestat tančit. Bože, co to se mnou je? Vím, všechno už to vím. I ostatní si všimli, že se k sobě máme trochu víc. Spolužačka už mi říkala, jak nám to spolu na fotkách sluší. Vím, všechno to vím. Ale nejde to. Prostě blok. Chytil mě za ruku a odvedl si sednou do rohu. Opřela jsem se o něj, ruku mi položil kolem ramen a drželi jsme se za ruku. Takhle nějak by to mělo bejt, říkala jsem si, takhle nějak to v televizi ukazujou. Ale ať jsem se snažila sebevíc, necítila jsem se tak. Mlčeli jsme. Po chvíli mě Martin vyzval, ať něco řeknu. Měli jsme spolu tolik témat k hovoru. Vždycky jsme se měli o čem bavit. A najednou jsem nevěděla, co říct. Nic mě nenapadalo. V tu chvíli jsme měla naprosto prázdnou hlavu. Po několika dalších vteřinách ticha jsem veškeré své snažení o štěstí vzdala. Omluvila jsem se mu a rychle zmizela pryč.
No, nakonec sedím doma. Sama. A přemýšlím, proč to všechno. Proč jsem ho prostě nemohla na tom parketu políbit. A co, že tam bylo okolo padesát známých lidí? Nedokázala jsem to. Proč jsem se ho prostě nezeptala třeba na muziku, na kapelu. Proč jsem musela mlčet? Proč jsem vždycky musela mlčet? Proč si vždycky najdu něco, co mě zastaví? Jak vypnout ten zatracenej červenej alarm v hlavě? Cestou z večírku jsem si v hlavě procházela všechny svoje vztahy. Kde se stala chyba, proč vždycky takhle reaguju. Zdenek si raději našel o šest let starší přítelkyni. Byl o dost vyšší než já, tak mě vždycky stavěl na patník, když mě chtěl políbit. Nechal mě u sebe v posteli přespat a o nic se nepokusil. Skvělej kluk. Marek stráví většinu času s Lenkou. Čekal na mě skoro rok, než jsme se dali dohromady. A půl roku než jsme se rozešli. Říkal, že mě miluje. Že kvůli mě v noci ani nespí. A Martin? Je to už čtrnáct dní, co byl maturitní večírek, a neozval se. Tak mu asi nechybím. Tak to asi celé vzdal. Jako já ...