Once...in Suomi 23

Anotace: Čte vůbec ještě někdo ty anotace? :D

Když jsem se o dalších deset hodin později opřela o stěnu, dopadla na mě tak děsivá únava, že jsem pochybovala o tom, že ještě budu schopná někdy normálně fungovat. Nohy se mi chvěly, jako želé a chodidla mě pálily od dlouhého stání u operačního stolu.
Mátožně jsem se doploužila do Anssiho pokoje a sesunula se na židli u jeho postele a čelem se opřela o matraci. Můj drahý otevřel oči a starostlivě si mě prohlédl.
„Kdy jsi naposledy spala?“
„Hmmm“ Zabručela jsem někam do matrace a chtěla už jen spát.
„Em? Tak kdy? Vypadáš…“ Ani to nedořekl.
„Tak okouzlující…Já vím, to ten plášť, je to sexy.“
„…hrozně unaveně.“ Zpražil mě vyčítavým pohledem.
„No dobře, já nevím, asi dvě minuty, když jsem přijela.“
„A předtím?“
„Nevím. už si to ani nepamatuju."
Anssi byl naštvaný. Poznala jsem to podle jeho dechu. I když se tomu bránil a párkrát jsme se kvůli tomu v legraci pohádali, tak vždy, když byl aspoň trochu rozčílený, začínal funět nosem.
"Měla bys jít spát. Kousek odtud je hezký hotel."
"Nech mě chvilku vydechnout." Zaškaredila jsem se na něj.
Zhluboka jsem se nadechla a potlačovala pocit, že se propadám. Do uší mě najednou zatlačil měnící se tlak, bylo to tak nepříjemné, až jsem si rozčíleně odfrkla a narovnala se. Anssi mě starostlivě pozoroval, když jsem si ledabyle prokřupala páteř a nadechla se, jako kdybych se probudila po vydatném spánku.
Někdo ťuknul na dveře a vzápětí se v nich objevila Coryina tvář.
"Em můžeš ještě chviličku? Děláme revizi operací. Pak tě hodím do hotelu." Mrkla na mě.
"Fajn." Vyskočila jsem na nohy a měla co dělat, abych se na nich udržela. "Nekoukej tak na mě." Sykla jsem na Anssiho, který se tvářil, jako kdyby zvažoval, jestli mě udrží na posteli i přes svá zranění. "Za chvilku jsem zpět." Chtěla jsem ho políbit, ale uhnul, jako umanutý fakan. Musela jsem se tomu jen zasmát, protože na tohle jsem neměla co říct.
Na příjmu už stáli doktoři. Cory se jako primářka prodrala dopředu ke kupě zdravotních karet a začala vyvolávat jména pacientů. Doktor, který měl dotyčného na starost sdělil, jaký udělal zákrok, léky které nasadil a plán léčby do budoucna. Cory občas něco zaškrtla nebo dopsala. Já stála opodál a opírala se zády o stěnu.
"Marion Jonesová?"
To byla moje pacientka.
"Lehký otřes mozku, zlomenina vřetení kosti. Pevná fixace končetiny a umístění na lůžkové oddělení B na pozorování." Prudce jsem zamrkala, když se mi před očima dělaly mžitky. Prosím, ať už je konec, chci si lehnout. Škemrala jsem v duchu. Jenže mžiky se neztrácely a všechno kolem tmavlo. Opřela jsem se rukama o kolena a zhluboka dýchala. Kolena se mi začala podlamovat a tak jsem rychle zamávala rukama a snažila se něčeho zachytit, než jsem se po zdi sklouzla k zemi. Poslední co jsem vnímala, byla něčí teplá dlaň, která mě zachytila.
"Doktorko Shadowsová, proberte se." Cítila jsem plácání po tváři, ale nějak jsem nemohla najít sílu otevřít oči a dát tomu člověku znamení že už jsem při sobě. Dalším strašlivě otravným prvkem byl stisk na levé paži, až mě brněly konečky prstů. Hned jsem poznala, že mi měří tlak.
"Není divu, že se sesypala, vždyť má tlak skoro jak člověk v komatu." Zasmál se nějaký ženský hlas. Poznala jsem, že patřil té protivné sestře z přijmu.
"Kráva!" Zabručela jsem a posadila se. Někdo vyprsknul smíchy a někdo další mě zatlačil zpět do polohy ležmo.
"Klid klid, pěkně pomalu." Držel mě starší sympatický doktor a ramena se mu otřásala potlačovaným smíchem. Sestra něco jedovatého prskla a odkráčela. Přitiskla jsem si ledové dlaně na obličej a ucítila aspoň trochu úlevu. "To nevíte, že člověk občas musí odpočívat?" Zasmál se mile doktor. Odtáhl mi ruce od obličeje a zasvítil mi baterkou do oka.
"Myslela jsem, že jsem robocop."
"Nebouchla jste se do hlavy?" Posvítil mi i do druhého, takže jsem najednou byla oslepená jak srna v noci na silnici.
"Asi ne." Pomohl mi pomalu se posadit.
"Tak jak je ji pane řediteli?" Přiřítila se k nám Cory. Pane řediteli? Fakt skvělý!
"Bude v pořádku, je jenom hrozně přetažená." Pomalu mě vytáhl na nohy, ale raději mě nepouštěl. Ředitel Samuelson byl statný čtyřicátník typu George Cloonyho. Čím starší tim hezčí a nejspíš si to i uvědomoval.
"Asi ji uvařím kafe a odvezu na hotel." Pokývala Cory hlavou a už mě brala za paži, ale ředitel mě nevědomky stáhnul o kousek zpět
"Neblázněte. V tomhle stavu by ji z kafe spíš složil infarkt." Zasmál se hurónským smíchem.
"Píchněte ji spíš něco povzbuzujícího, ať to s ní zase nesekne." Pustil moji paži, s lehkou úklonkou se rozloučil a odešel. Nechala jsem se tedy od Cory dotáhnout na ošetřovnu, kde mi píchla do žíly kapačku, se kterou jsem došla za Anssim na pokoj. Ležel na posteli s horní částí těla zdvihnutou spolu s postelí a koukal na televizi. Mrkla jsem na obrazovku, na co kouká zrovna ve chvíli, kdy do něj na obrazovce narazil hráč Flayers.
"Bože! Vypni to prosimtěěěě!" Zakryla jsem si volnou rukou oči a dopajdala k jeho lůžku.
"No jo. Jsem se na to chtěl jenom podívat....co se stalo?" Vyděsil si, když si všiml kapačky v mojí ruce.
"To nic. Jen jsem ti chtěla říct, že jedu na hotel."
"Dáreček." Vešla do pokoje sestra a nesla velkou kyticí růží.
"Od koho to je?" Natočil se Anssi na posteli. Se sebezapřením jsem se zvedla a přešla k tomu velkému pugetu a hledala v něm nějakou kartičku se vzkazem. Několikrát jsem se hnusně píchla o trny, než jsem vytáhla narůžovělou kartičku. Sotva jsem ji otevřela, udělalo se mi zle, až jsem se musela opřít o stěnu. "No tak od koho?" Moje zblednutí asi jen umocnilo jeho zvědavost.
"GET WELL SOON, HONEY....MEGAN xoxo" Bylo to jako kdyby mi do žaludku bodli žhavý drát.
"To je blbka..." Zasmál se Anssi. "Co to vlastně je to xoxo?"
"Zdravím a líbám." Prskla jsem.
"Ale no tak...Em, snad si nemyslíš že...." Díval se na mě tak, že jsem čekala, že mi řekne třeba hlupáčku, to bych ho tady asi musela uškrtit.
"Kašli na to. Jedu se vyspat." Vytrhla jsem si jehlu z ruky, až to zabolelo a rázně vyšla ze dveří.

Cory mě vysadila z auta před pěkně vypadajícím hotelem. Nechala jsem se zapsat na recepci a při cestě výtahem na mě doléhala únava. V koupelně jsem si dala dlouhou teplou sprchu. Stála jsem před zrcadlem a pozorovala v něm svůj odraz s chomáčky páry kroužící kolem hlavy. Líčení vzalo dávno za své, takže mi pod očima zůstaly jen tmavé čmouhy. Při odličování jsem si všimla malé dirky pod spodním rtem a druhé z boku nosu. Skoro jsem zapomněla na ty piercingy co jsem měla. Všechno to bylo už tak dávno. Dokončila jsem očistu a svalila se do postele. Pustila jsem televizi a s radostí zjistila že za pět minut začne How I met your mother. Tak jsem se uvelebila v peřinách, ale z vytouženého seriálu jsem zaslechla už jen klasické "Kids..." A hned jsem usnula.

Probudila jsem se do tmy. Žaluzie byly těsně zatažené, takže jsem nevěděla, jestli je den nebo noc. Rozvalila jsem se v totálně rozházené posteli, jako kdyby tu spalo deset lidí. Je možné, že jsem sebou v noci tolik šila? A pak mi hrozně zakručelo v břiše. A tak jsem se posadila na kraji postele, zamžourala do tmy a postavila. V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Moje noha stoupla na něco měkkého, co najednou ztuhlo, ozvalo se přidušené zaskučení. Já ztratila balanc a s vyjeknutím se natáhla jak dlouhá tak široká na zemi.
"Šmarjaa?!" Vykulila jsem oči na Anssiho který ležel na zemi a držel se za břicho. "Blázníš? Proč tu ležíš na zemi??" Vyskočila jsem a hned ho pozorovala, jestli je v pořádku.
"Uff. Spal jsem na posteli, ale je měkká a bolely mě z ní záda, tak jsem se na chvilku natáhl na zem. Mělo mě napadnout, že si po ránu hrozně aktivní." Poznamenal ironicky a usmál se.
"Tss." Sykla jsem a opřela se o bok postele.
"Zlato co ti je?" Chytil mě za bradu a otočil si mě k sobě.
"Já nevím. Jsem nějaká přecitlivělá. Asi mě sebrala ta Megan." Zabrblala jsem.
"Mě je nějaká Megan dávno ukradená." Zašeptal a lehounce mě políbil. Přivřela jsem oči a usmála se. Anssiho ruka se mi začala sunout od kotníku přes lýtko, když se s jeho zahihňáním zarazila a sjela tu dráhu ještě jednou.
"Ty sis oholila jen jednu nohu?" Začal se ten neskrývaně smát.
"Byla jsem moc unavená." Zasmála jsem se a povalila ho se vší opatrností na záda. "Ty pitomečku, kdybys věděl, jak jsem se o tebe bála." šeptala jsem mu do ucha a mezi tím ho líbala.
Zhruba o hodinu později Anssi spokojeně spal na provizorním lůžku na zemi. Stála jsem u okna a pozorovala ranní New Jersey. Tohle možná bude můj nový domov. Tahle betonová džungle, s posprejovanými zdmi. Po ulicích se válející špinavý sníh a lidé spěchající s podmračenými výrazy do práce. Je tohle to co chci? Od tohohle jsem utekla do Finska a teď se do téhle šedi ponořím zpět? A uneslo by to moje srdce, kdybych ho nechala jít samotného? Kdyby se náš vztah rozpadl na dva kontinenty? Ohlédla jsem se na Anssiho, ze spaní se usmíval, což byl pro mě najednou vrchol roztomilosti. Však my to nějak vyřešíme.