Mé budoucí já 32.díl

Anotace: ...vzpomínky se vrací v podobě snů. Pořád mám v hlavě ten hlas, chutnal po coca-cole a tvrdil, že se líbat neumí :)

**„Myslíš to vážně?“ Podíval se na mě zlostným pohledem a já si uvědomila, že tohle nemůže být muž mého života. Ať už to bylo jakkoliv, on byl jen jedna etapa, jedná smutná etapa mého života.
„Nejsem si jistá. Nebylo mi dobře…“ Můj hlas slábl a do očí se mi dostávala mlha.
„Řekla si, že se nemůže nic stát.“ Mávnu rukou, s tímhle člověkem si nemám co říct.
„Debile!“ Zahuhlám rozhodnutá k odchodu. Mávnu rukou a otočím se na podpatku. Zachytí mou ruku a přiblíží svůj obličej k mému. Cítím jeho dech, teplý s hořkou příchutí cigaret. Nasucho polknu a sklopím oči. Zhluboka se nadechne, možná chce něco říct, ale pak zavrtí hlavou. Povolí stisk a proplete prsty s mými. Vede mě bludištěm panelových domů, až konečně najde ten správný vchod.
„Pochop mě.“ Otevře dveře a pak si položí ukazováček na rty. Vtáhne mě do útrob bytu a ukáže na dveře pokoje. Posadím se na postel a rozhlédnu se kolem. Prsty mu sklouznou po klice a on si svléká košili. Vydechnu, určitě ne vzrušením, to ne.
„Já vím, oč tu jde. Tak proč by se to nemohlo stát znovu?“ Zašeptá a hrne se ke mně s rozepnutým poklopcem. Lehne si na postel a hlavu položí do mého klína. Vydechnu znovu, možná si to vyčítám. Ptám se, proč to dělám, co tu dělám, čeho tím chci docílit.
„Ty to chceš, já taky, tak co? Potřebuješ to.“ Naskočí mi husí kůže. Ví to. Ne, že bych chtěla zrovna s ním. Musím. Skloním se k němu, abych ho políbila. Pořád ta stejná hořká pachuť na konci polibku. Pořád stejně krátké polibky. Jakoby chtěl uniknout, jako kdyby s delším polibkem něco zůstalo. Ve mně, v něm.
Bez mrknutí oka mě položí na postel a rozepne kalhoty. S dlaní položenou na lemu kalhotek se na mě tázavě podívá. Nadzvednu se, kalhoty stáhne úplně a znovu se na mě nalepí.
„Už?“ Zamumlá mi do ucha a sáhne mi do kalhotek. Zavrtím hlavou. Krátce zafuní a nalehne na mě. Po několika pravidelných pohybech ustane. Podívám se na něj. Pokrčí rameny.
„Promiň, příště to bude delší.“ Líbne mě kamsi na krk a svalí se vedle mě. Žádné objetí, žádné pohlazení. Zavrtím se. Zpozorní.
„Někam jdeš?“ Zamumlá, když si sednu a nohy spustím na zem.
„Zpátky. Pochybuju, že bude nějaký pokračovaní.“ Zachytí lem kalhotek.
„Dneska ne, ale jindy. Určitě.“ Zavrtím hlavou.
„Proč?“
„Můžeš utěšovat jiný.“ Natáhnu si kalhoty a ve stoje zapnu.
„Vyprovodíš mě?“ Přikývne a oblékne se.
„Jdu s tebou.“ Zašeptá a žene mě ven. Tam nás zastihne mrazivý chlad, který mě roztřese.
„Přišla si jenom v tričku?“ Přikývnu.
„Tak pojď rychleji.“ Znovu mě popožene a to přímo do tepla restaurace, kde jsem si nechala bundu s taškou.
Ve vchodu se na něj otočím, možná, abych se s ním pohledem rozloučila. Rázným krokem zamířím na toalety a tam, v kabince s dřevěnými dveřmi se s vyčerpáním zhroutím na zavřený záchod. Uškubnu kus toaletního papíru, abych si utřela nos, z kterého se začíná valit zelená nudle. Potáhnu a rozbrečím se naplno. V hlavě mi víří tisíce myšlenek. Proč já? Proč on?

„Ty!“ Ozve se za mnou, když vylezu ze záchodů. Otočím se. Sevřelo se mi hrdlo. Vypadal, jako kdyby v sobě měl kus Jáchyma. Zamrazilo mě.
„Kam ses ztratila?“ Pokrčím rameny a odvážím se mu podívat do očí.
„Neřekla si mi, odkud se známe. Pořád si nemůžu vzpomenout.“ Usměje se vyzývavě.
„Opravdu to chceš vědět?“ Pousměju se. Skousne si spodní ret a pak vystaví na odiv špičku jazyka.
„Máme společný známý, taky nás jeden seznámil.“
„Společný známý?“ Začnu jmenovat. Přistoupí ke mně a zadívá se mi do očí. Podrobena rentgenovému pohledu, cítím, že už nic neskryju. Ani to, že se mi líbí.
„Vím, že se ti líbím. Musíš pro to něco udělat.“ Přejede mi špičkou jazyka po rtech. Přivřu oči. Přestane. Zakývá hlavou na znamení jakéhosi souhlasu se svým předchozím konstatováním. Natočí si pramen mých vlasů na prst a významně ho pozvedne. Vlasy se vrátí do své původní polohy a on, ještě než se otočí k odchodu, mrkne. Zhluboka se nadechnu a snažím se zase rozumně přemýšlet. Zamířím ke stolu, kde mám věci. Sednu si a pohledem cestuji po parketě, abych našla holky. Než je najdu, objeví se v zorném poli on. Bože, můžu mu snad říkat jinak než prdelka?
Všimne si mého pohledu a pousměje se. Šibalsky, vyzývavě.
„No, Terez, kdes byla?“ Ozve se vedle mě. Pokrčím rameny a podívám se na Simonu. Mávne rukou a sehne se ke mně.
„Támhle ten tě hypnotizuje pohledem.“ Prdelka.
„To je prdelka.“ Simča se zamračí.
„Jen se podívej na ten jeho zadek. Je boží.“ Zadívám se zasněně do stropu a ani si nevšimnu, že se objekt mé touhy přiblížil.
„Myslel jsem, že se budeš snažit.“ Neobtěžuje se sehnout, stojí vedle mě a mluví do davu. Stoupnu si naproti němu, abych se znovu podrobila tomu zkoumavému pohledu. Ví, co chci.
Znovu špičkou jazyka pohladí mé rty. Pootevřu ústa a čekám. Pobaveně se odtáhne. Zamračím se. Něžně ho přitlačím ke zdi a on zase přikývne tím vševědoucím pohledem. Jeho ruce sjedou z boků na zadek, za který mě k sobě přitáhne blíž. Teď už mi nic nebrání, abych ho políbila. Přejedu mu jazykem po spodním rtu a odtáhnu se. Zamručí, chytí mou hlavu do dlaní a hladí mě palci po tvářích. Nevydržím to. Přitisknu se na něj. Polibek s příchutí coca-coly. Chuť, která nikdy nevyprchá. Polibky, které snad nikdy neomrzí.

Myslela jsem, že ta chuť coca-coly vyprchá. Mýlila jsem se. On celý byl sladký a vyzývavý, neslušný, pobuřující magnet. Znovu mě držel, šeptal mi do ucha nesmyslné bláboly o princeznách a princích. Chichotala jsem se jako patnáctiletá puberťačka sedící na barové židličce, opřená z části o zeď, z části o něj. Nohy ještě před chvílí volně visící dolů, teď obmotané kolem něj.
„Ukážu ti, co umím.“ Šeptal mi do ucha. Musel cítit, že už to nepotrvá dlouho a já neodmítnu. Věděl, že ještě pár sekund vedle mě a já přestanu rozumně uvažovat. Před očima se mi zatmělo a já vnímala jen chtíč. Zatoužila jsem ho mít vedle sebe ještě blíž než teď.
„Jdu.“ Zvedla jsem se rozhodně. Čekal. Kývla jsem a on se usmál. Odcházela jsem sebejistým krokem zavěšená do něj.
„Kam jdeme?“
„Ke mně?“ Zašeptala jsem polohlasem, ztrácejíc odvahu. Možná to bylo předčasné rozhodnutí.
„Kdybys chtěla couvnout, nebudu se zlobit. Stačí říct.“ Chtěl mě utvrdit v tom, že nedělám nic špatného. Proč si neužít? Odemkla jsem dveře od domu a nasměrovala ho k sobě. Bez rozpaků si odložil a posadil se na postel. Znovu se na mě podíval tím vyzývavým, pobuřujícím až perverzním pohledem a já se utvrdila v tom, že nedělám nic špatného…**

„Terez?“
„Hmm.“ Protáhnu se a otevřu oči. Vzpomínky vracející se v podobě snů, no prosím.
„No, dobrý den.“ Jáchym mě políbí na čelo.
„Mám pro tebe překvapení.“ S jeho pomocí se posadím a zvědavě se na něj zadívám.
„Doktorka říkala, že když bude všechno v pořádku, v pátek už budeme všichni spolu doma.“
„To je fajn.“
„Je ti špatně?“ Zavrtím hlavou.
„Teri, já…mám ještě jednu zprávu. Špatnou. Já budu muset odjet.“ Přijde mi to směšné. Kvůli tomu koktá?
„Kam pojedeš?“ Zeptám se a povzbudivě se na něj usměju.
„Někam do Norska.“
„To je fajn, ne? Odpočineš si ode mě.“
„Terez, …“ Sedne si na kraj postele, když sestřička přiveze malou.
„Už tu zůstane se mnou?“ Sestra zavrtí hlavou.
„Odpočívejte, užijete si jí až až.“ Vloží mi Lolu do náruče a odchází. Kůže jí je pořád o pár čísel větší, ale už není tak modrá. Kření se jako já. Blbě a roztomile dohromady. To umíme jenom my.
„Bude to na delší čas. Budu pendlovat mezi rodinou a prací.“
„Jáchyme, narážíš na to, že kdybychom byli už manželé, nestane se to?“ Pokrčí rameny.
„Víš, že by to všechno mohlo být jinak.“
„Já se nechci hádat. Ne před Lolou.“ Jáchym přikývne a podívá se na malou. Zatíná pěstičky a protahuje se.
„Lori, Lori.“ Hladí jí po pěstičkách a láskyplně se na ni dívá.
„Na jak dlouho to je?“ Zeptám se smířlivě.
„Na rok určitě.“
„Tak si uděláme prázdniny v Norsku, no.“
„Myslíš to vážně?“
„Proč by ne? Až bude Loli větší.“
„Miluju tě.“ Skloní se, aby mě políbil na čelo.
„Jáchyme?“ Zadívá se na mě. Podám mu Lauru a ukážu na její košík. Opatrně jí tam položí a znovu si sedne na kraj postele. Přitáhnu si ho k sobě blíž a přitisknu své rty na jeho. Pomalu, něžně.
„Miluju tě.“ Zamumlám. Možná mu tím chci připomenout, že vztah mezi námi se příchodem Laury nezmění.