Já a moje vnitřní já

Anotace: Taková trošku schizofrenní povídka.. Ale už dlouho jsem nic nepsala, takže sem měla chuť :o)

Nebuď sobecká… nebuď tak sobecká, říkala jsem si, když jsem pospíchala domů. Nesmíš ho chtít jenom pro sebe. Rozběhla jsem se. Cítila jsem ostrou bolest v očích, po které vždy následoval pláč.
„Ne, nech toho, nesmíš plakat!“ říkala mi ta druhá osoba ve mně. Utřela jsem si první slzy, usmála se a dál pokračovala v cestě. Tašku jsem si přehodila přes druhé rameno.

„… Jsi hrozná, “ znovu se ozval ten hlásek. Hrozná? Hrozná jen pro to, že mi na něm strašně záleží? Hrozná protože mě zabíjí ten pohled, když je milý na nějaké jiné holky…? Hrozná kvůli tomu, že… se o něj nechci dělit? Zastavila jsem se. Asi na tom něco bude. Takhle dál nedojdu. Jsem lakomec. Je to tak. A buď se s tím smířím a dál budu procházet těmito skličujícími pocity, anebo se změním.

„ ... nezměníš... “

Kušuj už, zastrašila jsem ho. Na chvilku.

„ … vzchop se. Vždyť ho nech žít. Má jiné přátele než jen tebe.“

Vždyť to já vím a respektuju to.. Jen mě ubíjí ten pocit..

„ … Pocit?“

... když ho vidím s jinými. Ano.. žárlím.. a strašně..

„ … To je normální…“

Cože? Překvapilo mě, co řekl, že by mě jednou můj vnitřní hlas podpořil?

„ … A za rok z toho bude choroba. Budeš ho hlídat na každém kroku,…“

Jasně, nebyl by to přece on, kdyby nedodal něco, co hraje proti mně. Nesnáším ho. Neumí mě podpořit.

„ … hlídat, co kam píše. S kým si píše. Koho pozdravil. S kým volá. Kam jde. Budeš ho sledovat, jak vychází z paneláku a kam míří. Jestli náhodou nejde za nějakou jinou. Budeš hlídat, koho právě pozdravil, na koho se usmál. Věř mu trochu.“

Vždyť věřím. Věřím mu bezmezně. Ale ten pocit mě zžírá tam uvnitř. Neumím si představit, že bych byla bez něho. Proč v každém jeho gestu k nějaké holce vidím něco víc? Kdybych to pozorovala jako třetí nezúčastněná osoba, tak to beru úplně v pohodě. Určitě je to nějaká nemoc. Nějaká nevyléčitelná. A smrtelná.