Once...in Suomi 27

Anotace: Oujeeeaaah

Rongankattu 516
Nechápavě jsem se na ten nápis dívala. Co to je? Při pohledu do zrcátka jsem si uvědomila, že řasenku vůbec rozmazanou nemám, takže Anssi nejspíš chtěl, abych to našla. Ale co to je? Trklo mě to při pohledu na tu debilní GPSku. Zkusila jsem to do ní zadat a kupodivu mi to ukázalo přesnou trasu. Byla to adresa skoro na druhém konci Tampere. Tak tomuhle teda chci přijít na kloub. Nastartovala jsem a rozjela se. S tím Marcem měl Anssi pravdu. Když na mě poprvé ta malá mašinka zařvala “Přiiiibrzdiiijeeeeeaaah“ tak jsem se docela lekla a málem auto převrátila do příkopu.
Pomalu jsem dojížděla na předepsanou adresu a už z dálky jsem viděla stepující postavičku u krajnice. Přistavila jsem u Janneho a stáhla okýnko.
„Janne? Co tu děláš?“
„Všechno nejlepší k narozeninám. Kruci tobě to trvalo.“ Hodil mi na zadní sedadlo velkou papírovou tašku a zase se naklonil k okýnku. „Nebudeš to otevírat jasný? A tu máš, já zas musím letět.“ Hodil mi do klína malou obálku a zmizel. Ani jsem se nestačila na nic zeptat. Dobře, takže neotvírat tašku vzadu, ale tu obálku asi můžu. Tak jsem ji opatrně rozlepila a vytáhla z ní lísteček opět popsaný Anssiho písmem. „Co to má znamenat?“ Ano už mi hrabe a mluvím sama se sebou. Byla to další adresa.
Kanavaraitti 862
Opět jsem ji zadala do GPSky a za mohutného “Jjjjjeeeaaah“ z GPSky vyjela.
Na Tampere už padala tma a začínalo hustě sněžit. Na cestu mi svítily jenom pouliční lampy a moje slabé reflektory, takže jsem málem přehlédla Viviana, celého v černém na určené adrese.
„Vivi můžeš mi říct, co má tohle všechno znamenat?“ Vyhrkla jsem na něj, sotva co jsem stáhla okénko. Vivi mi ale otevřel dveře a vytáhl mě do vánice.
„Všechno nejlepší k narozeninám zlatíčko.“ Zmáčkl mě v obětí a líbnul na tvář. Stejně jako Janne, i on mi na zadní sedadlo strčil velkou tašku s upozorněním, neotvírat, ani ve smrtelném nebezpečí. A tak i od něj jsem dostala obálku.
„Jeď opatrně, hnusně sněží.“ Zabouchnul za mnou dvířka od auta a s máváním zmizel někde v postraní uličce.
Jestli jsem něčemu nerozuměla, tak to byla tahle situace moje vyhlídková jízda po nočním Tampere. Další Adresa byla Pinninkatu 18 a tentokrát bylo na kartičce ještě přikreslené srdíčko. Jestli je tohle nějaká Anssiho hra, ta ho asi přetrhnu. Tentokrát udělal Marco zakletý v tom malém stroječku jen frajerské “Oujeeah“.
Ulice byla prázdná a tmavá. Skoro jsem se bála, že jsem se ztratila, ale tak s GPSkou to snad bylo nemožné ne? Najednou se z ničeho nic vyřítila ze stínu postava a zuřivě na mě mávala. Přibrzdila jsem a poznala v ní Samiho.
„Happy Birthdaaaayyyyy!!!!“ Zařval na mě a vlepil mi pusu na tvář. Byl celý zadýchaný, jak asi běžel. „Trochu jsem se zpozdil, promiň!“Taky jsem dostala tašku a trochu zmuchlanější obálku, kterou vytáhl ze zadní kapsy kalhot. „A nekoukat!!! Teda do obálky můžeš, ale do tašek ne!“
„Jo já vím!“ houkla jsem netrpělivě. „Nejsi první, kdo mi to říká.“ Zasmála jsem se.
„Mám tě rád Emsí!“ Nasoukal se mi do otevřeného okýnka a objal mě.
„Hooou Sami tolik lásky. Já neumírám.“ Smála jsem se. Možná.
Adresa Tullikatu 63 nebyla ani tak daleko. Myslím, že bych tam trefila i bez navádění, ale nechtěla jsem se připravit o Marcovo vtipné komentování směru. Přešlapovala tam Katy zachumlaná v kabátě se šálou a čepicí s pořádným kopečkem sněhu na hlavě.
„To počasí se zbláznilo co?“ zahuhlala na mě zpod vrstev vlny, ze které ji koukaly snad jen oči, ve kterých ji vzrušeně blýskalo. „Všechno nejlepší k narozeninám broučku.“ Objala mě. Další taška přibyla na zadní sedadlo. Sundala si rukavice a podala mi už trochu promoklou obálku.
„Brr nechceš jet semnou? Máš úplně studené ruce.“ Nabídla jsem ji vyhřáté sedadlo spolujezdce, ale Katy zavrtěla hlavou.
„Nee, já už musím být jinde.“ Zasmála se na mě a už mizela ve tmě. Vzkaz v téhle obálce byl delší než jen adresa. Vellamonkatu 14. Až budeš na místě, vystup a jdi dovnitř, ty budeš vědět ? PS: Ty tašky vezmi sebou.
Já jsem přesně věděla co je to za adresu. Jen jsem nevěděla, co tam najdu. Marcův hlas mě navedl před malý domek se zahradou, kolem kterého jsem se neustále motala po tom, co jsem se vzbudila u Katy v bytě. Tohle byl náš dům.
Vystoupila jsem a chvilku mi trvalo, než jsem posbírala všechny tašky, už jsem měla vlasy od sněhu úplně mokré. Když jsem se po kamínkové cestě dostala ke dveřím, byly zlehka pootevřené. V malé předsíňce jsem se pokusila rozsvítit, ale marně. Musela jsem jít poslepu. Zula jsem se a otevřela dveře do hlavního obytného pokoje. Uprostřed tmy zářila jen jedna rozsvícená svíčka. U ní ležel krvavě rudý tulipán. Roztřesenými prsty jsem ho vzala ze stolečku a lehce špičkou ukazováčku přejela po jeho nerozvitém květu, který byl nezvykle těžký. Když jsem květinu nepatrně naklonila, něco z ní vypadlo a cinklo o desku stolu. Šokem se mi zastavilo srdce. Byl to prsten.
Zakryla jsem si dlani ústa, jak jsem se usmívala a brečela u toho. Najednou jsem za sebou uslyšela zašustění. Trhnula jsem sebou a otočila se. Anssi přede mnou klečel na jednom koleni. To není možné. Nevěřila jsem, že mě tohle někdy potká a jestli ano, tak to určitě nebude takhle romantické. V tom měkkém světle svíček, vypadal najednou úplně jinak. Každá linie jeho tváře byla tak milá a krásná, že jsem prostě musela natáhnout ruku a dotknout se ho.
„Slečno Emily Sinister Shadowsová…chtěla byste si mě vzít?“ Vyslovil to, co bych nečekala. Svezla jsem se naproti něj na kolena a vzala jeho tvář do dlaní.
„Anssi…“ Vydechla jsem a jen stěží hledala hlas. „Chtěla…víc než cokoliv jiného.“
Anssi se usmál a přitáhl si mě k polibku. Všechny starosti ze mě spadly, jako balvan, až na jedno.
„Moment!“ Odtáhla jsem se od něj. „Kdo je Rebecca?“ Zamračila jsem se, ale Anssi se srdečně začal smát.
„Ty ses mi koukala do mobilu že jo? Tehdy když jsem ho zapomněl doma.“ Zatvářil se na okamžik skoro vyčítavě.
„No…jen jsem nahlédla.“ Zamumlala jsem stydlivě.
„Ty jsi teda špionka. Rebecca je naše svatební plánovačka. Je k nezaplacení, mohl jsem ji volat i v noci, když jsi spala, abys náhodou na něco nepřišla.“
„Aha, tak v noci jo? Slečna k nezaplacení…“ Zatvářila jsem se naoko naštvaně.
„Klid lásko. Ona Rebecca je tak trochu...řekněme jiné orientace.“
„Ona je na holky?“ Vykulila jsem oči a úlevně se zasmála. Tak já skoro měsíc vyšiluju kvůli tomu, že Anssi si bez postranních úmyslů volá, píše a schází s lesbičkou. Svět se zbláznil. S úsměvem jsem ho povalila na koberec a byla tak šťastná, že to dopadlo takhle. Chtěla jsem ho objímat víc, než bylo možné, chtěla jsem, aby mě umačkal v objetí.
„Počkej.“ Zarazil moji ruku putující mu pod tričkem, po horké kůži. „V Amadeu na nás všichni čekají. Má to být oslava s překvapením.“ Leželi jsme vedle sebe na zemi v našem novém domě. Svět kolem a lidi v Ama snad půl hodinky počkají. „A ještě ses nekoukla do těch tašek, snad se ti to bude líbit.“ Přitáhl přede mě bílé papírové tašky, ve kterých dávají své zboží snad jen luxusnější butiky. Vytáhla jsem z první krabici a otevřela ji.
„Ale to je…“ Raději jsem to nedořekla, protože by ze mě asi vyšlo jen prapodivné hekání. V krabici byl krásný bílý korzet vyšívaný malými křišťálovými kamínky. Vypadalo to, jako kdyby byl okraj zmrzlý.
„To je…nádhera!“ Vydechla jsem úplně okouzlená tím třpytem.
„Ještě tady.“ Přistrčil ke mně Anssi další tři krabice. V jedné z nich byla sukně ke korzetu. Krásně kaskádovitě šitá. Každou vrstvu ukončila linka křišťálových kamínků. Vypadala jednoduše a přitom tak nádherně. V další krabici byly boty. Skoro jako pro baletku. Jednoduché, s kulatou špičkou a bílou saténovou mašlí na zavázání okolo lýtka. V poslední krabici byl uložený lehounký závoj s bílou květinou do vlasů.
„To-to jsou svatební šatý!?! Já skoro nemůžu dýchat, jak je to nádherné.“ Zajikla jsem se a skočila Anssimu okolo krku. Ten se jen smál a držel balanc, abych ho nepřekulila na záda. „Takže tohle všechno jsi zařizoval ty tři týdny?“
„Dá se to tak říct. Musel jsem sjednat všechno okolo koupě domu, sehnat ty šaty. Katy je hotový kouzelník. Podařilo se ji nějakým způsobem zjistit, že kdysi…ještě před tou naší nehodou sis vybrala přesně tyhle. Doufám, že jsi za tu dobu nezhubla, nebo tak.“ Zahihňal se a pohladil mě po tváři. „Není čas na opravy.“
„Nebo neztloustla že? Ale…počkej, jak jsi to myslel, že není čas na opravy?“
„Svatba je v pondělí. Dneska je pátek, takže…“
„Ty mě chceš takhle uhnat jo?“ Zasmála jsem se a vlastně byla ráda, že to bude tak rychle. Nebudu mít čas mu utéct. Ale to bych stejně asi neměla v plánu.
„Vadí ti to?“ Najednou se mu na tváři rozprostřel vážný výraz.
„Vůbec ne, je budeme muset zařídit moc věcí a to rychle.“
„Kliiid, kliiid. Všechno už jsem zařídil.“
Najednou bylo ticho. Vstala jsem a prošla si náš byt. Já…nechápala jsem, jak to udělal, ale všechny naše staré věci, vše co jsme tady měli před nehodou se vrátily na své místo. Dokonce i naše fotky visely zpět tam kde předtím byly jen ve zdi natlučené skobičky. Byla tam i jedna, kterou jsem fotila já ještě v Kanadě. Všichni kluci z týmu, ještě zpocení v dresech dřepí nebo stojí na ledě v jednom chumlu a každému se na krku houpala bronzová medaile. Všichni na jedné hromadě ještě opilí sladkým vítězstvím. Zamyšleně jsem přejela prsty po skle tolik času, už uplynulo a my jako kdybychom se teprve teď dostali na začátek.
„Jsi si tím jistý?“ optala jsem se ho a stále si prohlížela fotky. „Vždyť o mě nic nevíš.“ Tak dlouhá doba, ale mě to připadalo, jako měsíc.
„Nic o tobě nevím?“ Zasmál se Anssi upřímně. „Tak třeba, do kafe si dáváš dva cukry a mlíko, nerada běháš, Nejoblíbenější kapely jsou Three days Grace, Apocalyptica a Kasabian, skoro na všechno si dáváš tuny kečupu, za což bych tě někdy uškrtil, z mrazáku kradeš mražený hrášek, takže ho občas máme i v posteli, Nesnášíš opalování a brečíš u dokumentů s velrybama….Stačí, nebo mám pokračovat?“ Uculil se nevině a já jen nevěřícně civěla.
„Sakra, víš toho o mě víc než já sama.“ Ale měl pravdu.
„Jdem teda do toho Ama?“

„VŠECHNO NEJLEPŠÍÍÍÍÍ!!!!!“ Rozlehlo se bouřlivě do ticha a bliklo světlo. Ama bylo plné mých nejdražších lidí, po zdech a lustrech byly rozházené barevné kokardy a ve vzduchu se vznášely balonky. Snažila jsem se na to připravit, ale tohle prostě nešlo. Byla jsem tak dojatá, že se mi i podařilo trochu brečet. Všichni za mnou postupně chodili a gratulovali mi, k narozeninám i zasnoubení. O některých jsem dostala do ruky rovnou panáka a byla si s nimi nucena připít. Dav si mě skoro pohazoval mezi sebou, ale já to s úsměvem snášela. Byla jsem tak neskutečně šťastná, až mi to připadalo jako sen, ze kterého se zákonitě musím probudit. Mezitím než jsem stihla přeletět mezi Jannem a Kimmim mě někdo chytil za ruku a stáhnul k sobě do náručí.
„Katy…“ Vydechla jsem jenom a pevně ji zmáčkla v objetí.
„Jsem tak ráda.“ Usmála se na mě po tom, co jsem ji pustila. „Ale to není všechno. Mám pro tebe narozeninový dárek.“ Ohlédla se někam za sebe. V tu chvíli se ozvalo ženské zapištění.
„Ciao bellissima!!“
„Tetooo!!!“ Zaječela jsem a rozdrtila drobnou blondýnku v náručí. Přišlo mi to všechno tak neuvěřitelné. Sesedli jsme se ke stolu. Pořád jsem držela Anssiho za ruku, jako kdybych se bála, že se rozplyne, nebo jinak zmizí. Držel se stále u mě a občas přijal gratulaci, že mě snad konečně ulovil.
„Jak jsi se sem dostala?“ Vchrlila jsem na tetu finsky.
„Parla con me ceco, per favore./Mluv se mnou česky, prosím./“ Hodila po mě vyčítavým pohledem, když si uvědomila, že na mě mluví Italsky.
„Promiň, to je zvyk.“ Dostala jsem se konečně zase do své rodné řeči.
„To je na mě moc jazyků.“ Zakroutil Anssi hlavou. S Katy jsme vybuchly smíchy a teta také, hned po tom, co jsem ji to přeložila.
Ukázalo se, že Katy s Anssim pečlivě pátrali, až tetu našli a Anssi ji potom poslal letenku. Katy tetu vyzvedla a ubytovala ji u Anssiho v bytě, který byl vlastně teď už prázdný. Celá ta akce byla přesně naplánovaná a propočítaná, až jsem se nestačila divit.
Celý večer byl úžasný, ale já se těšila jen na to, až se v posteli přitulím ke svému snoubenci.