Once...in Suomi 29

Anotace: Konec a velké DÍKY :)

*** O necelý rok později***
Tak to zase jednou končí. Další mistrovství je za námi. Dříve jsem tuhle událost bral jako něco mimořádně vyjímečného, ale letos to bylo až mučivě dlouhé. Tak moc jsem se těšil domů. Na svůj klid, pravidelný režim a hlavně na svou ženu. Asi jsem starší a lenivější, ale chyběla mi Tappara, ve které po nás nechtěli tak vrcholové výkony, jako třeba v NHL nebo tady na mistrovství. Jasně, někdy mi trochu chyběla ta větší dravost a živelnost, jakou jsem zažil v Devils, ale takhle jsem měl víc času na svou druhou práci a Em taky byla klidnější, když se nemusela každý zápas obávat, že si srazím vaz. Takže jsem si lelkoval v Tappaře Tampere a nebo trénoval dorost.
Hodil jsem do kufru poslední tričko a naposledy se rozhlédl po hotelovém pokoji, jestli jsem tu něco nenechal. Pohledem jsem doputoval až k posteli na které byl hozený kufr Ani jsem nečekal, jak těžké bude, usnout v ní sám. Bez toho cítit vedle sebe druhé tělo které do mě občas ze spaní koplo, ale i to jsem na ni miloval. Zvláště v poslední době byla tak kouzelná. O to víc mě štvalo, že já jsem tady někde v U.S.A. a ona zatím doma ve Finsku, tak daleko ode mě.
Z přemýšlení a balení mě vytrhlo zabušení a nasledné rozražení dveří. Stál v nich Pekka celý zadýchaný a nevěřícně na mě civěl. Blbec. Jak já jsem ho nenáviděl. Nevím jestli to bylo jen tím, že se mi jednou, kdysi dávno vyspal s Em, nebo....jo bylo to jen tím.
„Anssi! Tyvole co máš s mobilem?" Štěknul po mě. Já měl v tu chvíli obrovskou chuť po něm něco hodit. Blbec! Co je mu do toho, co JÁ dělám se SVÝMI věcmi.
„Coby..." čekal jsem smsku od Em, která nějak nepřicházela, tak jsem vzal mobil ledabyle do ruky a zjistil, že je vypnutý. Jak může být vypnutý? Sakra! Asi došla baterka.
„Antti tě shání po celém hotelu. Když se nedovolali tobě tak volali jemu, jakožto zdravotníkovi. Em je v nemocnici."
Fajn udělalo se mi totálně špatně. Tělem mi projel takový šok, jako kdybych skočil do ledové vody. Měl jsem najednou šílený strach a jen při představě jak dlouho bude trvat, než se k ní dostanu, mi naskočila husí kůže...


...A tak velrybí matka volá své mládě, které ji zmizelo z dosahu... Následoval teskný zpěv velryby....Následovalo dlouhé zatroubení do kapesníku a plačtivé popotahování. Pokoj paní Salmelové...a nemluvíme o Anssiho matce....
„Při pohledu na stvořeni na posteli jste museli pocítit jistou touhu se nenápadně otočit a utéct rychleji, než vás uvidí. Příšera s rudými rozježenými vlasy. Očima utopenýma v slzách a zarudlým nosem, který vydával prapodivné bublavé zvuky do kapesníku. Náhodný kolemjdoucí by si mohl pomyslet, že důvodem její hospitalizace je veliké vzdouvající břicho. Ó né, milé děti ta příšerka nespapala slona. To jen dokazuje lásku svému samečkovi a nosí jeho mláďáta..."
„Em, ty mláďata jsou i tvoje." Pípnul Vivian do mého monologu a dál listoval hudebním magazínem.
„...ta hloupá příšera zapomněla na své vzdělání a svůj zdravotní stav a rozhodla se prudce zvedat z gauče, načež se ji zamotala ta její pitomá hlavinka a ona rudá příšera si málem rozrazila lebku a konferenční stolek."
„Můžeš si dát jiné jméno než rudá příšera? Náhodou vypadáš roztomile." Zase mi skočil do vyprávění.
„O a pozor děti, teď přichází na scénu strejda Vivian. Rozený zachránce vnadných pannen a tlustých ženských. Osud tomu chtěl, že jej povinná návštěva kamarádky za účelem kontroly, zda-li ještě v bouři hormonů neskočila z okna, našel rudou příšeru na zemi. Strejda-zachránce-Vivian nepočkal, než se příšera vzpamatuje, aby mu vysvětlila, že je v pořádku. Strejda-zachránce-Vivian okamžitě zavolal sanitku a zburcoval polovinu Tampere i ubohého samečka v U.S.A...."
„Hele nebylo to zbyteně. Máš na hlavě čtyři stehy."
„Ubohý sameček teď nejspíš sedí v letadle jako na jehlách, pokud rovnou nepřevzal pilotování za účelem zrychlení přepravy."
„Fakt máš rozhozený hormony..." Zamrčel Vivi a otočil časopis na stranu. „Tahle je boží!" otočil časopis ke mě, abych si prohlédla jeho vyvolenou kytaru.
„A tak sedí příšera připoutaná k lůžku a brečí u dokumentů o velrybách, protože hokej ji zakázali, aby si nerozhodila nervy..."
„...vzhledem k tomu, že její sameček má docela kliku na příšerný bitky a krkolomný pády." dokončil za mě Vivian moji pohádku.
„Jaký sameček?" Vběhl do pokoje udýchaný Anssi jako velká voda a hned zamířil ke mě.
„Tak já padám." Vstal Vivi a protáhl se. „Em, kdyby to na tebe přišlo, tak..."
„Hodím status na Facebook: Rodím!" Zakřenila jsem se na něj a konečně objala Anssiho kolem pasu, protože výš jsem nedosáhla a zvedat z postele se mi nechtělo.
„Co se ti stalo?" Posadil se ke mě na postel a opatrně se dotknul obvazu na mé hlavě.
„Jen jsem omdlela a bouchla se do hlavy." mávla jsem nad tím rukou.
„A děti?" Okamžitě se sklonil a přitiskl ucho k mému obrovskému břichu.
„V pořádku."
„Obě?" Vyhrknul nedočkavě.
„Ano lásko...obě." Chytila jsem ho za ruku a přitiskla si ji na tvář. „Chyběl jsi mi." Přivřela jsem oči a okamžitě ucítila na rtech polibek.
„Ty mě taky. Málem jsem tam už zešílel." Opřel si čelo o mé usmál se.
"Jak jste dopadli? Vůbec mi nedovolili se koukat. Tohle bylo první mistrovství po deseti letech, které jsem neviděla." Zakabonila jsem se rozmrzele při vzpomínce, jak se u mě kamarádi střídali a hlídali, abych náhodou nekoukala. Takže jsem viděla dvakrát všechny čtyři díly Shreka, Třikrát mrtvou nevěstu, Pětkrát Howlův zámek v oblacích a tak dále. Ne, že by mi vadilo koukat na pohádky, ale když jsem pokaždé brečela, nebylo se čemu divit, že jsem chtěla vidět i něco trochu....brutálnějšího?
„Dobře že tě nenechali." Zazubil se Anssi a vyhrnul si triko. Přes celý bok se mu táhla ošklivá modřina. „Přelít jsem přes branku...ani nevím jak." To že jsem zezelenala, nebral na vědomí. „A navíc by ses připravila o překvápko." Rozepnul si mikinu. Zalapala jsem nevěřícne po dechu. Na krku se mu houpala zlatá medaile.
„Cože? Zlato?" Zajikla jsem se a rozbrečela se. Pitomé hormony.
„Mám na účtě čtyři góly, což je parádní, na to, že jsem obránce."
„Ty jsi úžasný." Objala jsem ho kolem krku. Ten pocit ve mě, byl neuvěřitelný.
„A ty jsi můj hnací motor." Líbnul mě na čelo.
Pocit štěstí narušilo něco jiného, divný pocit. Zalapala jsem po dechu, když jsem ucítila vlhko mezi nohama. Že by to už bylo tady? Ale termín mám až za dva týdny. Já přeci ještě...„Aaauuu" Zakňučela jsem a chytila se za břicho.
„Co-co se děje?" Strnul Anssi držíc mě za ruku. To bude dobrý, nic to není, to vydýchám. Na čele mi vyrazil ledový pot. Anssiho oči rozšířené hrůzou mě vrátily do reality. Odhrnula jsem roztřesenou rukou deku a pomalu se podívala dolů. Kromě lesknoucí se mokré skvrny byly na prostěradle i stopy krve. To se mi nelíbilo. „Krvácíš!" vyhrknul Anssi a skočil po zvonku, aby přivolal doktora.
„Já vím!" Vyjekla jsem a další ostrá bolest mě skoro shodila z postele. „Prosim, drž mě." Nahmatala jsem jeho ruku, protože se mi před očima míhaly mžitky.
„Lehni si a počkej, někoho přivedu." Pomohl mi se položit na záda a vyběhl ze dveří. „Pomoc! Moje žena krvácí." Ozval se z chodby jeho křik. Vlna bolesti odstoupila a mě do očí znovu vyhrkly slzy. Tentokrát to bylo dojetím. Pořád mi hlavou znělo to co zavolal. Moje žena...poprvé co tohle oslovení použil na veřejnosti nahlas a ještě k tomu s takovou jistotou. Jako blesk mnou projel další křečovitý stah. Trhla jsem sebou na bok a objala si břicho rukama. Anssi byl zpět během několika vteřin, které jsem počítala a byly hrozně dlouhé. Za ním v zástupu šla tlustá porodní a usmívala se, jako kdyby snad o nic nešlo. Zbláznila se? Moje děti jsou v ohrožení.
„Tak už to na mladou doktorku přišlo? To bude tanec. První porod a hned dvojčata. Tatínku pomozte drahouškovi na záda." Anssi ve tváři celý popelavý přikývnul a opatrně mi pomohl překulit se na záda. Byla to jen chvilková úleva, než jsem si uvědomila, jak moc mě ty záda bolí. Křečovitě jsem se snažila vzdorovat, když mi doktorka roztáhla kolena od sebe a vyhrnula košili.
„Jsou v pořádku?" Zašeptal Anssi tenkým hláskem. Nikdy v životě jsem ho neviděla takhle vyděšeného.
„Ale jistě. Všechno je tak jak má být, ale ještě to potrvá." Usmála se na něj a odešla. Sotva zmizela na chodbě, sevřel mi Anssi ramena.
„Mě je tak hrozně. Jak ti můžu pomoct?" Hlas se mu třásl a mě ho najednou bylo hrozně líto. Musel se cítit tak bezbranný.
„Pomož mi..." Stiskla jsem čelisti a sevřela mu ruku, když mnou projela další bolest, že by to byly ty kontrakce? „...pomož mi dolů z postele, potřebuju se protáhnout.
„Myslíš že můžeš?" Prohlížel si mě nedůvěřivě a na čele mu naskočila vráska.
„Jasně, ti dva se mi drží dělohy jako divý." Zašklebila jsem se a s Anssiho vydatnou pomoci se postavila a v předklonu se opřela oběma rukama o postel. Nádech, výdech. Malinko se mi ulevilo, ale ty záda, bože. „Trošku tě teď nenávidím." Zasmála jsem se když Anssi ztuhnul. „...za to že jsi mě oplodnil a rovnou dvojnásobně." Prohnula jsem se trochu v zádech jako hodně tlustá kočka. Vzápětí ale přišla další křeč, až mi ruka sjela prudce dolů, jako kdybych se bála že mi to břicho spadne. Zároveň se mi ale podlomily kolena a nebýt toho že mě Anssi zachytil, asi bych měla dalších pár stehů na hlavě.
„Opatrně zlatíčko moje." Najednou byl samá něžnost. Trouba jeden, napadlo mě škádlivé oslovení. Pomohl mi znovu se opřít a pak udělal tu nejúžasnější věc na světě. Rozepnul pár knoflíčků na tom erárním pyžamu, takže mi sjelo z ramen a opatrně mě začal masírovat. V tu chvíli jsem předla slastí. „Tak teď tě zase miluju." vydechla jsem spokojeně, když jeho velké ruce lehce tiskly má rozbolavělá záda. Tu a tam přidal i polibek na krk. Snášel se mnou každou kontrakci a mě se zdálo, že chudák trpí víc než já.
Zase přišla porodní a donutila mě natáhnout se na postel. Znovu mi koukla mezi nohy a usmála se.
„No za chvilku to bude." Promnula si ruce a odešla, aby se během chvíle vrátila se sestrou. Do dveří vešla mladá čenovlasá žena a povzbudivě se na mě usmála. Jmenovala se Anett a byla ze všech sester nejlepší. Taky jsem si s ní nejvíc rozumněla. Občas jsme si daly společně kafe a jen tak drbaly o všem a o ničem. Byla jsem vděčná za to, že je tady zrovna ona. Do dveří za ní nakouknul Teemu a usmál se na mě.
„Slyšel jsem že už to na tebe přišlo. Celé oddělení ti drží palce." Načež jeho střapatá hlava zase zmizela.
„Anssi?" kňukla jsem a můj muž byl hned u mě. „Jestli budeme mít kluka, že se nebude jmenovat Teemu? Tady se tak jmenuje každý druhý."
„Neboj." Šeptnul téměř neslyšně a políbil mě na čelo. Další stah se hlásil o slovo s takovou silou, že jsem tlumeně vykřikla. Porodní vykoukla a usmála se na Anssiho.
„Tatínku, jdeme na to, chcete zůstat?"
Kouknul na Porodni, na sestru a nakonec na mě. O tomhle jsme neměli čas mluvit, jestli bude u porodu nebo ne. Respektovala jsem jeho přání, ale hluboko v sobě jsem doufala, že tady bude se mnou a nenechá mě tu samotnou. Cítila jsem se tak klidnější a víc v bezpečí.
„Zůstanu." Prohlásil rozhodně. Chytil mě za ruce s tím že jednu paži měl ovinutou kolem mých zad a políbil mě na tvář. „Neopustil bych tě." Zašeptal mi do ucha. Jeho klidný dech mě uklidnil víc, než nějaké léky.
„Tak jo jdeme na to." Poplácala mě porodní po stehně a zmizela skloněná pod mou vykasanou košili. Přes to svoje břicho jsem ji ani neviděla. „Už to bude." Ozval se její hlas. Skoro jsem se chtěla zeptat co už bude, když mě omráčila další silná vlna bolesti. Jako z dálky jsem slyšela jeji hlas: „Nádech a tlačit"
Nadechla jsem se a zatlačila co to šlo. Anssiho stisk dlaní mi byl skvělou oporou. Vysíleně jsem se mu svezla do náruče a snažila se popadnout dech.
„Jsi skvělá, ještě vydrž." Šeptal mi do ucha vyrovnaně.
„A znova, nádech a tlačit!" Ta baba mě štvala, nedala mi ani minutku odpočinku. Měla jsem chuť ji něco říct, ale zase jsem musela tlačit.
„Ještě to vydrž Em, už to bude."
Zakřičela jsem jak poraněné zvíře a zatlačila z posledních sil. Vyděsil mě ten pocit...to jak jsem cítila že miminko vyklouzlo ven ze mě..ven z bezpečí mého lůna. Bylo to skoro děsivé.
„Krásný chlapeček." Ozval se z dáli hlas a já se nedobrovolně propadla do bezvědomí. Síly mě opustily.
„Prober se." Poplácávala mě po tváři Anett. „Ještě vydrž." Usmívala se na mě. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a uvědomila si prázdné ruce. Anssi mě nedržel, teplo jeho těla bylo pryč.
„No tak chlape." Zazněl pokojem jiný mužský hlas. Zmateně jsem si uvědomila, že je to můj kolega Teemu. Poplácával Anssiho stojícího u okna po zádech. Chudák můj muž byl v obličeji celý zelený a zhluboka dýchal.
„Tatínek nám chtěl omdlýt, ale to se stává docela často. Tak zlatíčko. ještě dvakrát, třikrát zatlačíme a máme to za sebou." Pohladila mě porodní po stehně. Já už ale neměla sílu. Byla jsem k smrti vyčerpaná. Už jsem se téměř připravovala na možnost, že tady Anssiho s dětmi nechám a umřu.
„No tak Anssi! Vzmužte se. Vaše žena Vás potřebuje." Pronesla hlubokým autoritativním hlasem, dřív než jsem znova omdlela. Bezvědomí mě k sobě táhlo jak jen se mu zachtělo. Zahalilo mě to jako těžká černá deka a mě se zdál sen.
*Stála jsem v ložnici našeho domu a navlékala dvě krásné děti do finských národních dresů. Oba měli na zádech napsáno SALMELA.
„Tak zlatíčka, jste připravení podpořit tatínka?" Zeptala jsem se jich s úsměvem
„Joooo" Zakřičeli a ukázali mi palečky sevřené v pěsti.*
...
„Buď silná. Prosím, jsi hrozně statečná." Probral mě Anssiho naléhavý šepot. Držel mě za ruku a druhou mi vlhkým ručníkem otíral pot z čela.
„Tlačit!" Rozkázala porodní.
„Tak zatlač!" Zašeptal Anssi a jeho dech mě zahřál na uchu.
Zvládnu to. Sevřela jsem pěsti a čelisti, zhluboka se nadechla a zatlačila.
„Je venku!" Oddechla si žena. Anssiho napjatý postoj se uvolnil. Položil mi hlavu na hruď a vydechl si.
„Jsi úžásná." Zdálo se mi to, nebo jeho hlas zněl najednou jinak.
„Holčička, no to je nádhera." Rozplývala se porodní. Skoro zoufale jsem natáhla ruce a Anett mi do nich opatrně položila dva uzlíčky. Dojatě jsem je sevřela a cítila se úžasně, Naše láska s Anssim přerostla do něčeho hmatatelného a živého...rovnou dvojnásobně.
„Miluju tě." Zakňoural Anssi a naprosto nechlapsky se mu koulely slzy. Dlouze mě políbil a pak se opatrně dotknul těch dvou malých tvářiček. „Šampione." Pohladil děťátko v modré dečce. „Princezno moje." Pohladil dítko v růžové. Hned nato si setřel slzy a usmál se na mě. „Děkuju ti" zašeptal mi do ucha. Pokynula jsem mu, aby se nahnul blíž a pošeptala mu.
„Byl to osud." Jak jinak si vysvětlíte, že jsme se potkali a zamilovali.
Usmál se...pochopil
Potkali jsme se a zamilovali, ne jednou, ale dvakrát...ve Finsku.
Anssiho jsem následně poslala slavit...však měl co. Zlatou medaily a dvě krásné, zdravé děti. Unaveně jsem se natáhla na posteli na bok a pozorovala naše děti. Lea a Kai spokojeně spinkali. Kai občas zamlaskal, tak nějak jsem cítila, že on bude ten klidnější s typickou finskou zadumaností, kdežto Lea bude trochu divoch a v pobertě si s ní ještě užijeme radosti, už teď sebou ze spaní šila a nespokojeně si pro sebe bručela. Už jsem se těšila, až za mnou zítra ráno přijdou přátelé a já jim hrdě ukážu ty dva se slovy: „To jsou naše děti." S úsměvem na rtech jsem zavřela oči a konečně usnula.
„...naše děti..."

***KONEC***

Obrovské díky patří Adéle Jamie Gontier (TDG forever!!! :D) , Kes, migodo za jejich krásné komentáře; a všem co tipovali...Moji sestřičce Katy, za její několikaletou podporu (toto letí).
Zrovna sedím u notebooku u tety v Italii a vzpomínám, že už je to rok, co jsem tady seděla a psala (zrovna část, kdy se Em a Anssi dovídají od Katy a přátel, jak to s nimi vlastně bylo.) a uvědomuju si, kolik času jsem s tímhle příběhem strávila. Je to moje nejdelší dílko a takové "moje dítě" takže Vám děkuji za to, že jste s tím mým dítkem ztratili pár minut. Snad Vám udělalo radost.
Vaše KORKI
btw: Nenávidím psaní do poznámkového bloku!!! To jediné tu mám k dispozici. Fuj! :D
btw II: Literu k dokonalosti chybí snad jen kurzíva :)