Beznadějný případ 1. díl

Anotace: Předělávám své původní dílo, které jsem napsala zhruba v 15letech, tak snad to vylepším:) Časem budu přidávat, tak snad se bude líbit.

Sbírka: Beznadějný případ

Vždy jsem přála zažít jaké to je mít velkou rodinu, kde se mají všichni moc rádi a mohou se jeden na druhého spolehnout. Doufám, že jednou takovou rodinu budu mít.
Nejspíš si říkáte, že jsem jako každá jiná holka v pubertě, která v téhle fázi nenávidí své rodiče a nejraději by utekla, protože být do půlnoci doma je přece hrozná věc ! Také jsem z rodičovských pravidel nebyla nadšená a motto „ Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.“ mi opravdu nebylo cizí, ale rozhodně bych kvůli takovým prkotinám neutíkala a neklela nad rodiči. Já k tomu měla jiné důvody, ale k tomu se dostaneme. Začneme úplně od začátku…
Na svět jsem přišla před 16 lety jako nic netušící miminko se jménem Anna Marie, které si myslelo, že se narodilo milujícím rodičům a čeká ho krásné a prostě to nejkrásnější dětství. První rána do zdi přišla už v době, kdy jsem začala navštěvovat mateřskou školu. Všímala jsem si vztahů mezi dětmi a jejich rodiči. Pokaždé, když si přišli pro své milé dítko, dali mu pusu na přivítanou a neustále se vyptávali, co se ve škole dnes událo. Pro mě většinou chodila máma. Vždy jsem se snažila dát jí pusu a vyprávět o zážitcích ze školky, ale jí to bylo úplně jedno, nevnímala mne. Výjimečně se stávalo, že mne vyzvedávala mámina mladší sestra Laura. V tuhle chvíli jsem si připadala jako ostatní děti. Vždy pro mě přišla s úsměvem, dala mi pusu a neustále se mě na něco ptala. S ní jsem byla velmi šťastná a nebýt Laury, kdo ví, jak bych nakonec dopadla. Byla jsem totiž velmi problémové dítě a rodiče ostatních dětí si na mne často stěžovali. Ostatní děti jsem někdy bila, křičela na ně a někdy mi z pusy vyletěla i sprostá slova. Nebylo se čemu divit, jelikož rvačky, hádky a nadávky byly doma na denním pořádku a já to prostě brala jako normální chování. Laura se na to už nemohla dívat a do svých 6 let jsem bydlela u ní. Díky ní jsem se velmi uklidnila a já jsem jí za to nesmírně vděčná.
Bylo mi šest let, když jsem se chystala poprvé na základní školu a přišla na svět moje sestra Eliška. Máma se o mne najednou začala zajímat a prosila mě, ať se vrátím domů. Přestěhovala jsem se, protože jsem měla strach o Elu a nechtěla jsem, aby zažila to samé co já. Starala jsem se o ni víc než máma a vlastně jsem ji vychovala. Nebýt Elišky nevrátila bych se k nim zpátky. Asi vám připadá, že na nás máma kašlala, a že jí nemám ráda, ale bylo to vlastně naopak. Táta hrozně moc pil a výplatu nosil rovnou do hospody a domů pak přinesl akorát dluhy. Máma nás musela uživit všechny, proto neustále někde pracovala. Snažila jsem se jí pomoci, ale kde zaměstnají malou holku ? A tak jsem měla na krku Elu…


Táta pil čím dál víc a neustále nás bil. Snažila jsem se chránit Elu, ale někdy to bylo marné. Zlom přišel, když mi bylo 14 let. Byl klidný a celkem normální večer, kdy máma byla opět v práci a otec jak jinak než v hospodě… Dokoukala jsem svůj oblíbený seriál Roswell a chystala se jít spát. Vždy mi trvá hrozně dlouho než usnu. Jen co jsem začala zabírat, ozvala se hrozná rána…
,,Kurva, tady je zas bordel !“ začal řvát otec.
Vstala jsem z postele a šla se podívat co se děje. Ležel rozvalený u vchodových dveří a byl úplně namol. Podíval se na mne tím svým odporným pohledem, jež jsem nenáviděla.
,,Co tak blbě čumíš ? To ani neumíš pozdravit svého milovaného tatínka ?!“ a vyšpulil na mě pusu.
Začal se zvedat ze země a já dostávala šílený strach. Začala jsem před ním couvat, ale on po mně začal natahovat své nechutné ruce a byl čím dál tím blíž.
,,No tak Aničko, pojď k taťkovi a dej mu velkou pusu na přivítanou.“
Při mé chůzi pozpátku se mi pod nohy připletla stolička a já letěla k zemi. Chtěla jsem začít křičet, ale byl rychlejší. Zacpal mi pusu a svázal ruce. Začal mi stahovat ramínka od noční košile a osahával mi prsa, pak se jeho ruce začaly pomalu přesouvat ke kalhotkám. Po tvářích mi stékaly slzy a on si s nadrženým smíchem rozepínal poklopec. Chtěla jsem využít chvíle a vstát.
,,Kam si jako myslíš, že jdeš ty couro ? Jsi stejná jak tvoje matka !“ vrazil mi pěstí a já zas ležela na zemi. Najednou zavrzaly dveře a před námi stála Ela. Nevím, jestli vůbec tušila co se děje, ale rozhodně jí nepřišlo normální, že ležím skoro nahá na zemi a otec nade mnou. Začala křičet. Otec se zvedl a šel po ní.
,,Nechceš se k nám přidat kočičko ?“
Měla jsem kliku, že jsem ruce neměla tak pevně svázané a podařilo se mi vyvléknout. Popadla jsem vázu, která byla nejblíž a mrskla ji po něm. Otec se skácel k zemi a já běžela obejmout Elu.
,,Pojď musíme honem pryč.“ popadla jsem ji a utíkaly jsme. Nechtěla jsem vůbec myslet na to, co by se stalo, kdyby tam Eliška nebyla. Doběhly jsme k tetě Lauře a ta chvíle než otevřela, mi přišla jako celá věčnost. Neustále jsem se ohlížela a měla pocit, že nás pronásleduje.
,,Co tu děláte tak pozdě holky ? A ještě v pyžamu ?“ rozesmála se, pak se mi podívala do očí a nejspíš jí to došlo. Snažila jsem se jí všechno říct, ale šlo to těžce. Objala mne a ihned šla volat na policii.
,,Sakra a co máma ? Měla by se každou chvíli vrátit domů, co když jí něco udělá ?“ došlo mi najednou.
Nechtěla jsem se tam vrátit a vidět ho znovu, ale strach o mámu byl silnější. Nasedly jsme do auta a čekaly kousek od domu, co se bude dít. Policie sídlí ani ne 5 minut od bytu a teprve vcházeli dovnitř. Všude bylo ticho a ostatní lidé si v klidu spali, kdyby jen tušili co se za zdmi domu děje.
,, Co když mámě něco udělal ?“ honilo se mi neustále hlavou.
Pak ho vyvedli ven. Viděla jsem ten jeho odporný ksicht a bylo mi na blití, pořád se díval naším směrem, jakoby tušil, že tam jsme. Po celém těle mi proběhla husí kůže. Měla jsem strach, že jim uteče a dojde si pro mě. Pak ho posadili do auta a díkybohu odjeli. Po chvíli dorazila houkající sanitka a mámu vyvezli na nosítkách. Vyběhly jsme všechny k ní. Byla v bezvědomí a vypadala příšerně, všude samá krev.
Osud stál dnešní den při nás, stačila by malá chvíle a otec by mne znásilnil a mámu nejspíš zabil. Od této chvíle jsem si nechala jen jméno Marie, protože Aničko mi neustále říkal on.
Do toho bytu jsem se už nedokázala vrátit, a tak jsme se raději přestěhovaly a snažily se začít nový život. Nebylo to vůbec lehké. V noci jsem se neustále budila zpocená, protože sny, že se vrátil, mi nedaly spát. Prášky na uklidnění, návštěva terapeutky, čas a také kapela mi hodně pomohly se z toho nějak vyhrabat. Rány se částečně zahojily, ale jizvy zůstanou napořád...