Přehrada I.

Anotace: Inspirováno opět životem

Monika zamkla dveře od svého uklizeného bytu, klíče vložila do obálky a tu do vlastní schránky. Vydala se na tramvajovou zastávku, která byla asi tři sta metrů daleko. Dívala se do země, bylo jí lhostejné, koho míjí a zda si ji lidé prohlíží. Celá v černém se svěšenou hlavou chodila už spoustu dní. Ačkoliv bylo pod mrakem, vzala si sluneční brýle. To aby jí nikdo neviděl slzy v očích. Šla pomalu, velice pomalu.
Asi za hodinu vystoupila na zastávce u přehrady. Vydala se na místo, kde ji nikdo nebude rušit. Šla asi hodinu po stezce, dokud si nebyla jistá, že zůstala sama. Sedla si na břehu do trávy, sundala brýle a dívala se na klidnou hladinu. Vzlykala a slzy jí tekly proudem po tvářích.
Rozhodla se, že už nebude otálet a vyšla osudu vstříc. Ledová voda jí omývala lýtka, až se otřásla zimou. Dokud ji neměla po pás, šla po dně, pak začala plavat. Věděla, že musí doplavat daleko, co jí budou síly stačit, aby nemohla zpátky.
Byla asi sto metrů daleko, když uslyšela křik. Ohlédla se. Viděla muže, prudce položil kolo, odhazoval cestou boty, helmu a vrhl se do vody a plaval směrem k ní. Pustila se znovu do plavání, ale nestačila mu.
Rychlým kraulem byl za pár desítek sekund u ní. Chytil ji v záchranném gestu jednou paží a táhl ji zpět ke břehu.
„Co blbneš?“ křičel na ni.
„Pusť mě!“ křičela zase ona.
„Ne, až venku,“ zamítl její návrh a táhl ji rychle na pevninu.
„Chtěla ses utopit?“ řval na ni a prudce oddychoval, když ji vlekl z vody ven, protože se bránila.
„Ne, byla jsem si zaplavat,“ odpověděla vztekle, protože jí zmařil plány.
„Jo, oblečená! Proboha, proč?!“ držel ji pořád za ruku, aby mu snad neutekla zpět.
„Já…“ znovu se rozbrečela. „Už nemůžu dál…“
„Chceš o tom mluvit?“
„Copak tě to zajímá? Vždyť se na mě podívej, jsem k ničemu, ani zabít se nedokážu,“ utřela si hřbetem ruky nos.
„Pojď,“ vstal a obouval si boty, pak jí podal ruku. „Kousek odsud bydlím, nemůžeš zůstat v tom mokrém oblečení, nachladíš se. Jak se jmenuješ, jsem Honza?“
„Monika,“ podívala se na něj a prohlížela si jeho pohlednou tvář. Mokré vlnité vlasy mu padaly do čela, tmavě modré oči mu lemovaly světlé dlouhé řasy, mužný obličej pokrytý strništěm, velký rovný nos a hezké rty s bílými zuby. Až teď si všimla, že je vysoký, urostlý. O to víc se styděla.
Zvedl kolo a helmu, počkal, až se k němu připojí. Šli vedle sebe stezkou mezi stromy.
„Nenutím tě, ale proč jsi to chtěla udělat?“ zkusil znovu.
„Jsem na dně, vyčerpaná a bez budoucnosti. V práci mě šikanuje šéfová a kolegyně, nemůžu si dovolit odejít a zůstat bez práce, protože platím hypotéku. Zjistila jsem, že jsem jenom milenka, ale sliboval mi budoucnost. Když jsem se svěřila matce, zatepla to všechno pověděla příbuzným. Nechci a nemůžu se tam ukázat, jenom cítím ty zvědavé pohledy a někteří se neváhají ani zeptat na detaily. Kamarádky nemůžu obtěžovat, mají děti a svůj život. Bratr se ženou budou mít druhé dítě a moje naděje na cokoliv jsou prostě pryč. Proč jsi mě nenechal?“
„Viděl jsem tě, jak tady sedíš, když jsem jel kolem, a když jsem se vracel, bylas ve vodě i v oblečení. Napadlo mě to, volal jsem sice na tebe, ale raději jsem rovnou běžel k vodě, aby nebylo pozdě. Přece se všechno dá vyřešit, když se chce?“
„Jenže já už na to nemám energii, pořád řešit něco, co nemá konce, pokaždé přijde zrada a facky od života. A když se nemáš nikdy o koho opřít, buď pořád tím silným, kdo podpírá ostatní.“
„Rozumím, dobře to znám, jinak, ale znám.“
„Jakto?“ zastavila se a podívala se na něj.
„Tady bydlím,“ ukázal na řadu domků, která se objevila na konci stezky ústící do silnice. „Povím ti to u čaje, až se osušíš.“
Vedl ji do domku, za vraty nechal opřené kolo a přes dvorek se spoustou květináčů a truhlíků pokračovali dovnitř.
„Tady bydlím s rodiči,“ přetrhl tok jejích nevyslovených otázek. „Pojď dál, naši nejsou doma, odjeli na dovolenou,“ otevřel dveře dovnitř a u nohou se mu objevil drsnosrstý jezevčík. „To je Peggy, neboj, nekouše,“ usmál se na Moniku a pohladil fenku.
Pořád z nich kapala voda. Sklonila se a pohladila domácího mazlíčka. „Nacákám ti všude vodu,“ zůstala stát ještě venku, zatímco jí zevnitř držel dveře, aby šla dál.
„Pojď, pak to utřu,“ kývl hlavou.
Odložila si boty a pokračovala bosky za hostitelem bíle vymalovanou chodbou po studené dlažbě. Na zdech visela spousta neotřelých fotografií krajin z okolí přehrady. „To jsi fotil ty, Honzo? Jsou skvělé,“ zastavila se u jedné, která ji zvlášť zaujala.
„Hm, baví mě to.“ Otevřel dveře do pokoje. „Tohle je můj pokoj, vedle je koupelna. Můžeš si dát sprchu a ještě ti najdu něco na sebe u mámy ve skříni, tak chvilku počkej, hned to přinesu. Věci hoď do pračky, ať se Ti vyperou a vysuší.“
„Jsi hodný, proč to pro mě vůbec děláš?“
„Nemohl jsem tě nechat umřít,“ usmál se.
Vešla dovnitř, pokoj byl uklizený, velká ustlaná postel zakrytá přehozem čokoládové barvy, polička se sbírkou miniatur aut, pod oknem velký psací stůl s notebookem a pohodlnou židlí, na protější zdi vestavěné skříně a police plné knih. Pokračovala do koupelny s béžovými kachličkami. U umyvadla si všimla parfému, vody po holení a pár kousků kosmetiky. Čekala, až se Honza vrátí s nějakým tričkem.
„Našel jsem tyhle šaty, snad ti budou,“ ozvalo se za dveřmi. „Můžu?“ zaklepal.
„Pojď,“ otevřela dveře.
„Jsou máminy, je větší než ty, zato ty jsi vyšší.“
„Díky, to bude v pohodě,“ vzala si je.
„Budu v kuchyni přes chodbu, až skončíš,“ mávl rukou a zavřel za sebou.
Monika se svlékla a vložila oblečení do bubnu pračky, nalila tekutý prací prášek, co našla vedle v poličce a po zapnutí vešla do sprchy. Teplá voda jí udělala dobře. Umyla si vlasy a chvilku nechala vodu stékat po kůži.
Umytá a oblečená do bavlněných šatů zamířila za Honzou do kuchyně. Sám osprchovaný a převlečený seděl u dlouhého stolu s konvicí čaje a talířem máslových a čokoládových sušenek.
„Posaď se a povídej,“ vyzval ji, nalil jí čaj do porcelánového hrníčku a popostrčil pečivo.
Řekla mu všechno, co ji tížilo, s důvěrou a upřímně.
Nepřerušoval ji, jen poslouchal a doléval čaj. „Co budeš dělat teď, když jsem ti zmařil plány?“ vzal ji za ruku.
„Nevím, nejspíš si začnu hledat novou práci, jinou možnost nemám.“
„Vidíš, to je jenom začátek. Nešla bys zítra na večeři, abychom to oslavili?“ usmál se.
Překvapeně vzhlédla. „Ty mě ještě po tom všem zveš na večeři? To bych měla udělat spíš já…“
„Proč ne, jsi hezká, milá a inteligentní holka. A nebýt toho našeho osudového setkání, asi bych tě jen tak nepotkal. Mám na ženy docela smůlu, vždyť jsem ti říkal, že tohle všechno dobře znám.“
Monika se poprvé usmála. „Tak teď je řada na tobě,“ pobídla jej k hovoru. Mladý muž ji zaujal, myslela, že takoví se už nerodí.
Dozvěděla se, jak se ještě při studiu na vysoké škole oženil, protože jeho žena byla údajně těhotná, pak prý potratila a nakonec skončila v nemocnici na psychiatrii, protože spáchala demonstrativní sebevraždu. Rozvod byl rychlý, jen pocit viny a selhání jej pronásledoval roky.
„Jsi první, komu jsem to řekl, samozřejmě kromě soudce a právníků. Ani mí rodiče netuší pravdu, myslí si, že to nefungovalo. Podívám se, jestli už máš suché oblečení,“ vstal a odešel z místnosti.
Dopila čaj a odnesla nádobí do dřezu. Všechno na ni působilo mile a útulně.
„Všechno je suché, převleč se, odvezu tě domů,“ ozvalo se za zády. Prudce se otočila, ale protože byl velice blízko, lekla se a zavrávorala. Upadla by, kdyby ji nezachytil. Jeho ruce propalovaly tenkou látku na zádech. Chtěla se nadechnout, ale nešlo to.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal. „Můžu tě pustit?“ probudil ji z představy, že ji líbá.
„Jo, jasně, promiň, nečekala jsem to,“ poodstoupila stranou. Převleču se a můžeme vyrazit. Ještě jednou…“ odmlčela se. „Moc děkuju, za všechno!“
Když zastavili před domem, kde bydlela, otočila se na něj. „Víš, nemám klíče, hodila jsem je do schránky.“
„Tak je vytáhneme, ne?“
„Ale nemám se jak dostat dovnitř.“
„Hm, tak snad půjde někdo kolem, když je pátek večer, počkáme u vchodu,“ vstal a pobídl ji směrem ke dveřím.
„Jsem blbá, říkáš si…“ podívala se na něj provinile.
„Hlavně že jsi ty klíče neutopila v přehradě, takhle nemusíš nikomu nic vysvětlovat,“ uklidnil ji.
Mlčky stáli, dokud neprošel jeden ze sousedů, kterého táhli rozběhlí psi na venčení.
Honza vytáhl uvnitř skládací nůž, propíchl obálku ve schránce a opatrně ji popostrkoval nahoru, dokud ji Monika nedržela aspoň dvěma prsty.
„Bezva, můžeš domů,“ loučil se.
„Nechceš jít dál?“ zeptala se v naději, že se ještě zdrží?
„Raději už pojedu, ale zítra platí večeře,“ mrkl na ni. „Vyzvednu tě v šest, ano?“
„Děkuju,“ spontánně ho objala a políbila na tvář.
Zrozpačitěl, nezvyklý, že by ho ženy objímaly nebo líbaly. „Tak zítra,“ pověděl, když ho pustila, otočil se ke dveřím a odešel.
Přece jen nad ní někdo držel ochrannou ruku, pomyslela si a vykročila ke schodišti.