Přehrada III.

Anotace: Konec?

Stoupala po schodech k bytu, usmívala se při vzpomínce na dnešní odpoledne, aniž si všimla, že na schodech vedoucích do dalšího patra někdo sedí. Odemykala byt, když se za ní ozvalo: „Čekám tady na tebe.“
Lekla se a otočila se. Tyčil se za ní typicky ospalý Martin s krosnou u nohou.
„Co chceš? Skončili jsme spolu! Zvolil jsi Karolínu a její hospodu, lhal jsi mi. Neskutečně a hnusně jsi mě podvedl. Co ještě čekáš? Ani tvůj údajný otec není tvůj otec! Tak co je vlastně pravda!“ Téměř křičela, jak byla rozčilená.
„Vysvětlím ti to uvnitř, beruško,“ chtěl za ní vejít.
„Nikam! A neříkej mi beruško, víš, že to nesnáším! Vyhodila tě? Nebo jsi jí nechal hospodu a zvolil jsi mě?“ zeptala se jízlivě. „Smůla, termín ti vypršel přede dvěma týdny! Ani nevíš, jak jsi mi ublížil, jak mi bylo. Zjistit, že máš tři roky ženskou a že já jsem pro tebe jenom děvka na pobavení, ačkoliv jsi mi tvrdil, že si mě chceš vzít, mít se mnou dítě a máš mě rád. Ještě jsem jí musela volat, protože jsi tvrdil, že to není pravda! Samé lži. A že jsi měl čas jednou za dva týdny, mám moc práce, říkals. Jasně, častěji by si toho Karolína všimla. Je to jenom sestřenice, pamatuješ? Vdaná a má dvě děti. Nebo ty děti má a jsou tvoje?! Komu jsi to chtěl nabulíkovat? Myslíš, že jsem tak hloupá? A ještě si dáte profil na facebook! Má vztah s, jak ubohé!“ Zuřila. „Vypadni, už mě nezajímáš!“ Odemkla a zabouchla mu dveřmi před nosem.
Klepal na dveře. „Moničko, pusť mě, mám tě rád a chci být s tebou!“
Otevřela. „Jdi pryč, už tě nechci nikdy vidět. Jdi hned nebo zavolám policii,“ zavřela zase.
Martinovi nezbylo než se zvednout, viděl, že dnes u ní rozhodně nepochodí. Nečekal, že ho vyhodí. Chtěl to vyřešit, být s ní. Jenomže hospoda byla napsaná na Karolínu a on neměl od investovaných peněz ani smlouvu, ani směnku. Co měl dělat? Byla chyba, že se jí celý měsíc neozval. Nejlepší žena jeho života.
Vzal krosnu na záda a vyrazil do večerního města. Zavolal kamarádovi, snad ho u sebe nechá pár dní přespat, než vymyslí, co dál.
Monika zuřila. Znovu se doma rozbrečela. Myslela, že je to všechno za ní. Potkala báječného Honzu, a teď si znovu přijde Martin. Ten, kvůli komu to chtěla všechno skončit, cítila se uboze a zbytečně. Vzal jí naděje a zbytek sebeúcty, kterou měla. Objeví se po měsíci a chce všechno vrátit? Vztah založený na lžích, na pochybnostech a dohadech, neupřímnosti. Ani za nic. Ještě v pátek by dala všechno za to, aby přišel. Dnes už ne. Bylo pozdě. Přišel moc pozdě. Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, řeka je jiná, i ty jsi jiný.

„Moniko? Dobrý den, vy nějak záříte? Sluší vám to,“ oslovil ji na ulici známý, pan Borůvka, když čekala, až se na semaforu objeví zelená.
„Dobrý den, jak se máte, pane Borůvko?“ podávala mu ruku. „Jdete do kanceláře? „Ne, jen pro auto, odjíždíme s manželkou na týden do Belgie, pracovně. Ale příští pondělí se uvidíme, ne?“
„Určitě, budu se těšit, mám novinky! Pozdravujte manželku a šťastnou cestu,“ usmála se a zamávala mu, protože blikla zelená a on spěchal na parkoviště k výškové budově. Spěchala domů, aby se stihla upravit, než přijede Honza na návštěvu.

„Pojď dál, Honzi,“ pozvala Monika návštěvu dovnitř.
„Něco jsem ti přinesl,“ podával jí malou krabičku. Vzala ji od něj a pak ji objal a políbil. „Chybělas mi,“ pustil ji ze sevření.
„I ty mně a moc. Neuvěříš, co se mi ještě včera večer stalo, když jsem přijela.“ Vylíčila mu celou příhodu a zároveň ho vedla svým bytem.
„Myslíš, že ještě přijde?“ zajímal se.
„Nevím, doufám, že ne. Ale bojím se, že to nevzdá, pokud ho vyhodila, nemá kam jít a možná o mě opravdu stojí. Už mu nevěřím, zklamal mě. I kdybych tě nepotkala, zpět ho nevezmu,“ prohlásila smutně. „Hrozně mi ublížil, nedokážu na to zapomenout.“
„Kdybys měla jakýkoliv problém, zavolej mi, ano?“ naléhal.
„Dobře, díky. Ale pojď, sedni si a povídej mi o sobě,“ nabídla mu místo u stolu v kuchyni. „Něco jsem uvařila, určitě máš hlad?“
„To jsi nemusela,“ usmál se.
„Nemusela, chtěla.“ To je takový můj test, dodala pro sebe v duchu. Věděla, že Honzu už testovat nemusí, on už pro ni udělal dost a přetvářka to určitě nebyla. Spíš chtěla zjistit, jestli mu bude chutnat.
„Tak co bude dobrého?“ nakukoval od stolu.
„Jenom kuře na bazalce a mandlích s rýží, je to rychlé,“ nabírala jídlo na talíř. „Dáš si trochu vína nebo raději ne, když řídíš? Mám tady veltlín, ryzlink a možná i tokaj.“
„Kapku si dám, ale opravdu jenom kapku. Víno mám rád, ale nemusím se opít. Jaké ti chutná, nechám to na tobě,“ oznámil.
„Tak ho prosím rozdělej,“ vyndala z ledničky ryzlink a podala mu láhev i vývrtku. „Myslím, že se vzhledem ke svému oboru musíš vyznat i ve víně, ne?“
„Máš pravdu, i když mojí specializací jsou ovocné stromy, ani vinná réva mi není cizí.“
Položila před něj talíř s večeří a posadila se proti němu. Přiťukli si a pustili se do jídla.
„Opravdu je to výborné,“ pochválil ji. „Tvůj vlastní recept, Moni?“
„Kdepak, okoukaný od kamarádky a ta ho má z nějaké restaurace. Vařím ráda, je to na mě vidět, že i ráda jím.“
„Mám rád ženy, co umí ocenit chutě,“ záludně se usmál přes okraj skleničky.
„Ženy? Jak tomu mám rozumět?“ pokračovala v popichování.
„Jak jsi to říkala? Že nejsi salátová Barbie? Tak takové zrovna nepreferuji. Neumí ocenit kvality života. Mám rád, když je žena energická. A to ty jsi. Když jsem tě tahal z vody, moc se ti to nelíbilo. Měl jsem co dělat. Promiň, nechtěl jsem to připomínat,“ když si všiml jejího strnulého výrazu.
„To nevadí, máš pravdu. Ale to bylo spíš mou tvrdohlavostí. Přijdeš mi dokonalý, jaká je tvá nejhorší vlastnost, Honzi?“
„Vážně to chceš vědět?“ zvážněl.
„Chci, abych stihla utéct,“ dotkla se jeho ruky a lehce ho poplácala.
„Utéct, přede mnou? To bys měla! Jsem puntičkář, žárlím, když se někdo věnuje mojí přítelkyni se zvýšeným zájmem, mám rád dochvilnost a přesnost, nemám rád lži a strašně rád jím.“
„Přece neuteču z vlastního bytu. To jsou nápady! Dáš si ještě?“ chtěla se zvednout, protože měl prázdný talíř.
„Ne, ne, už ne takhle na noc. Ale bylo to výborné, opravdu. Pomůžu ti s nádobím.“
„Vážně?“ nevěřila vlastním uším.
„Jasně, mámě doma taky pomáhám, i když má myčku, aspoň to uklidím.“ Vstal, aby se chopil utěrky. „Pojď ke mně,“ vztáhl k ní ruce. Objal ji, přitiskl ji k sobě a políbil. Chutnala po víně, voněla sladkým parfémem, vzrušovala ho. Musel ji od sebe odtrhnout, aby necítila, jak moc. Chtěl se opravdu ovládnout a nestrhat z ní šaty přímo tady v kuchyni. „Jdeme na to nádobí?“ zeptal se.
„Hm, když jinak nedáš,“ nechtělo se jí přerušit okamžik, kdy cítila jeho tělo tak blízko.
Když skončili, uvařila kávu a odešli se posadit na pohovku. Prohlížel si její kresby, které měla jen tak opřené v poličkách s knihami.
„Jsou všechny tvoje? Nechtěla ses tím někdy živit?“
„Myslím, že nechtěla, je to koníček, takových jako já, je spousta. Proč ty se neživíš focením, je to stejná otázka? Fotky, které visí u vás doma, jsou úžasné.“
„Také je to pro mě koníček, když se toulám přírodou a dokážu zachytit nějaký okamžik, je to nepopsatelný pocit.“
„Mohla bych jít někdy s tebou?“ zkusila opatrně.
„Proč ne, teď je to nejlepší období. Ve škole máme ještě volněji, semestr začíná až za týden. A nemusíme zůstávat jenom u přehrady, klidně bych zajel i jinam.“
Dívala se na něj s obdivem a něhou, přesně takového muže vždycky hledala. „Moc ráda. Ale nebudeš mě, doufám, nikde nutit jezdit na kole nebo kolečkových bruslích?“ zeptala se s obavou.
„Ne, nebudu, takhle se ani fotit nedá. Proč, tobě to vadí?“
„Nijak mi to nepřirostlo k srdci, jsem nešika,“ tvářila se nešťastně.
„Kdepak, to si jenom myslíš,“ položil zpátky obrázek a vrátil se k ní. „Jsi skvělá, nenudím se s tebou a ještě se mi líbíš.“ Chtěl ji, moc.
„Já… Nevím, jak to vydržím, nevrhnout se na tebe,“ přiznala.
Rozesmál se. „Víš, že já na to myslím v jednom kuse?“
„Jak dlouho…?“ nadechla se. „Jak dlouho jsi nikoho neměl? Jestli mi to chceš říct?“
„Asi dva roky. A ty?“ odpověděl bez zaváhání.
„Páni, vždyť jsi muž, copak to jde, vydržet? Vždyť víš, šest týdnů. Nepustíme si nějaký film?“ změnila téma. „Dlouho jsem neviděla Avatar, pokud nemáš nic proti a nevadí ti fantasy a sci-fi?“
„Ten neznám, neviděl jsem ho.“
„Kdyby se ti nelíbil, řekni, pustím něco jiného,“ naléhala na něj, zatímco vkládala disk do přehrávače.
Přitulila se k němu na pohovce, objal ji kolem ramen a zabořil tvář do vlasů.
Sledovali film, občas něco okomentovali, když se ozval zvonek zezdola. Škubla sebou. „Kdo to může být?“ znervózněla.
„Tak otevři, uvidíš,“ pustil ji, jakoby se nic nedělo.
Monika vstala a šla ke dveřím, aby zvedla sluchátko. „Prosím? Ne, nepustím tě nahoru, už jsme spolu skončili!“ prudce ho položila zpátky.
„Moni? Co se děje, kdo to byl?“ zajímalo ho, když viděl její výraz.
„Martin. Určitě přijde až sem!“
Netrvalo to dlouho, když se ozvalo klepání na dveře.
„Otevři mu, budu tady s tebou,“ vstal z pohovky Honza a následoval Moniku ke dveřím.
„Nazdar, co potřebuješ?“ vyštěkla na Martina, sotva otevřela dveře.
„Přišel jsem za tebou, beruško…“ chtěl pokračovat, ale všiml si vetřelce za jejími zády.
„To jsi říkal minule. A já tě poslala pryč. Už o tebe nestojím, ublížil jsi mi svým lhaním, tak to pochop!“
Honza mlčel, nechtěl se plést do hovoru.
„Našla sis náhradu,“ vyčetl jí.
„Ne, nenašla jsem si náhradu! Chtěla jsem se zabít a on mě zachránil!“ přiznala vztekle pravdu. „A teď vypadni.“
„Tys… Kvůli mně?“
„Jo, protože jsem myslela, že mě máš rád a nikoho jiného už nepotkám. Věřila jsem ti, copak to nechápeš? Mohla jsem být mrtvá.“
Martin svěsil hlavu. „Promiň,“ otočil se a odcházel pomalu pryč. Pochopil, že o ni navždy přišel.