Sen a skutečnost

Anotace: Moje první slohová práce na střední škole...dala jsem do toho všechno...snad se vám bude líbit

Sen a skutečnost
Bylo těsně před Vánocemi. Z oblohy se na zem snášely velké vločky, všude kolem se blýskala výzdoba a vládla tu poklidná nálada. Šla jsem zrovna z prodejny hraček a nesla jsem velkého plyšového medvídka pro brášku pod stromeček.

Došla jsem až k přechodu pro chodce, podívala se na semafor a vzhledem k tomu, že svítila zelená a celou ulicí neprojíždělo ani jedno auto, bez obav jsem vkročila do silnice. Vzápětí mě oslnil záblesk světel, zaslechla jsem ohlušující skřípění brzd a najednou tma.

„Baruško! Baruško, pojď se mnou…“ zašeptal mi do ucha povědomý hlas a já otevřela oči. Co to? Nade mnou se skláněla moje milovaná prababička, která zemřela na rakovinu, když jsem měla nastoupit do druhé třídy. Tehdy mi to ublížilo hůř, než cokoliv jiného za celý život. Tehdy jsem ztratila naději. „Neboj se a pojď. Musím ti něco ukázat.“ Zvedla jsem se a ohlédla se na několik lékařů. Kteří se snaží mé tělo přivést zpátky k životu. „Umřu?“ zeptám se, ale babička stále opakuje, ať jdu s ní.

Podá mi ruku a já cítím, jak mi rostou křídla. Vzápětí už vylétáme oknem a já zapomenu na všechny své starosti. Když už začínám být unavená, dá mi babička pokyn, ať přistanu na zahradě pod námi. Nějaký člověk tam štípe dříví. Po chvilce v něm poznám svého přítele Ondru a rozeběhnu se za ním.

„Ahoj Baru. Kde ses tu vzala? A proč máš na sobě nemocniční košilku?“ jakmile na mě promluví, dám se do pláče, protože si uvědomím, že ještě nechci zemřít. Chci vystudovat, vdát se, mít děti… „ Už musím jít,“ řeknu a odcházím k babičce. „Ale vždyť jsi teprve přišla,“ diví se a snaží se mě obejmout, jenže jeho ruka mým tělem jen propluje. Zatváří se vyděšeně a babička mu vysvětlí, co se stalo. „Musela jsem Báře ukázat, že má proč žít. Nyní ji odvedu zpátky a zbytek je na tobě. Musíš se o ni postarat“

Znovu se objevíme na sále, kde mě babička naposledy obejme, a já se vrátím do svého těla.

Píp! Píp! Píp! Co se děje? To nezní jako nemocniční přístroje. Otevřu oči, ze stolku zvednu telefon a otevřu zprávu od Ondry. „Měl jsem zvláštní sen. Jsi v pořádku? Netušíš, kdo je Jana Wassermandlová? Miluji tě,“ přečtu nahlas. A ještě před usnutím zašeptám: „Děkuju ti, babi.“