Cinnamonic

Anotace: Asi bych to neměla s tím kořením přehánět

„It is so hard to choose between the pleasure and the pain.“

Potichu jsem otevřela dveře od chaty, kterou jsme si s partou kamarádu pronajali na jeden týden zaslouženého volna, a proklouzla do tmy. Od úst mi stoupaly obláčky sraženého vzduchu, přitáhla jsem si u krku šálu. Zastrčila jsem ruce do kapes a vydala se k nedalekému jezeru. Dlouhé stíny stromů dráždily mojí představivost, poulila jsem oči do té černočerné noci a čekala na nějaký pohyb, který by mě utvrdil v tom, že tu nejsem sama. Věřila jsem na všechny ty nadpřirozené věci kolem nás, takže po pár minutách jsem se skoro proklínala, že jsem raději nezůstala ležet ve vyhřáté posteli a v náruči svého přítele. Jenže pokaždé, když jsem zavřela oči, nebyla to jeho tvář, kterou jsem viděla. A těch několik dní tady mi moc nepomohlo, spíš naopak. Odhrnula jsem větve řídkého křoví a přede mnou se objevila klidná vodní plocha. Tmavá a hluboká jako moje myšlenky. V tu chvíli se zpoza mraků vyloupnul měsíc, ozářil svým bledým stříbrným světlem celou krajinu, viděla jsem i druhý břeh jezera. Po hladině poskakovaly drobné vlnky, ale pouze tak aby se neřeklo a nerušily bledého Pána na obloze při prohlížení svého odrazu. Ani nejdokonalejší malíř nebo fotograf by nedokázal zachytit tu jedinečnost, která se přede mnou odehrávala. Snažila jsem si do paměti uložit každý detail, i když jsem přesto věděla, že už nikdy ho ve své mysli nespatřím tak krásný jako teď.
„Myslel jsem, že na romantickou procházku se chodí ve dvou?“ ozval se za mnou mužský hlas.
Škubla jsem sebou a otočila se. Podařilo se mi promluvit až, když se mi opět rozeběhlo srdce.
„Uuuff, málem jsi mě zabil,“ chytila jsem se teatrálně na hrudi, tam kde mi splašeně bušil životu nezbytný orgán.
„Promiň, zapomněl jsem, že jsi lekavá,“ v hlase mu zněl úsměv, ale jeho tvář jsem nespatřila.
Zašklebila jsem se, pak mi došlo, že to asi těžko může vidět.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.
„To co ty. Procházím se při měsíčku,“ odpověděl a udělal několik kroků ke mně.
„Já se neprocházím, já se kochám,“ nohou jsem do země vykreslila kolečko.
Uchechtl se.
Nevěděla jsem co mám dělat. Uteču, abych si pročistila hlavu, a potkám příčinu svých trápení hned na prvním rohu. Takovou smůlu můžu mít jen já. Nejlepší kamarád mého přítele.
„Sama?“ přerušil můj němý monolog.
„Vidíš tu snad ještě někoho jinýho?“ zvedla jsem k němu obličej.
„Sebe,“ teprve teď jsem si uvědomila, že stojí na dosah mojí ruky.
„Nejde tě přehlédnout ..,“ trhnula jsem hlavou.
Musela jsem zaklonit hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Tím, že stál tak blízko a díky světlu měsíce jsem mu konečně viděla do tváře. Pozoroval mě. Nedokázala jsem ten výraz definovat....cítila jsem z něj....něhu? Vnitřnosti se mi zauzlovaly. Možná jsem poprvé cítila něco, co se dalo nazvat láskou. Byl vzhledově přesným opakem mého přítele, světlovlasý, modrooký, plné rty. Nikdy se mi tyhle typy nelíbily, bylo samozřejmé, že si mě získal muž s uhrančivýma očima, s vlasy v barvě černého inkoustu. Jenže čím víc času jsem trávila s blondýnem, tím víc jsem ho měla plnou hlavu. Byl tak jiný, jako někdo, kdo vás přijde v poslední chvíli zachránit před lítou Saní, v mrazu vám daruje svůj teplý kabát a na poušti se rozdělí o poslední doušek vody. Děsilo mě to. Na prince jsem nikdy nevěřila. Tušila jsem, že svého přítele nemiluju, tak jak jsem si myslela, ale jeho kamarád získal nejen moje srdce ale i duši, pokud bych je mohla někomu darovat. Ruce se mi třásly nervozitou, když stál poblíž a jakmile se začal smát, naskočila mi z toho zvuku husí kůže a chtělo se mi k němu přidat. Nepoznávala jsem se. Toužila jsem se do něj vpít, schovat se před celým světem v jeho náručí.
A pak jsem si uvědomila, že jen sleduji své ruce, jak je pokládám na jeho hruď, balancuji na špičkách a otírám své rty o jeho. Odtáhla jsem se a upřela svůj pohled do jeho. Chytil mě kolem pasu a přitáhl blíž k sobě. Políbil mě. Chutnal po kávě a skořici. Nic jiného jsem nepotřebovala. Jen jeho teplo a vůni. Po chvilce mě pohladil po čelisti a zašeptal:
„Tohle bychom neměli.“
Mozek mi naskočil. Odstrčila jsem ho, nebo spíš sebe, protože se ani nepohnul. Nechala jsem ho tam stát i s tou krásnou scenerií, která najednou vypadala jako hloupá momentka z romantického filmu, a utíkala směrem k chatě.
Svlékla jsem si bundu, šálu a boty. V měkkých papučích jsem doklopýtala do koupelny a zavřela za sebou dveře. Vyklouzla jsem ze zbytku oblečení a vlezla do sprchy. Tělo mi bičovaly proudy horké vody. Polykala jsem slzy a chtěla jsem být odtud co nejdál. Někde, kde bych necítila to co tady. Kohoutkem jsem otočila až ve chvíli, kdy jsem měla na prstech varhánky. Osušila jsem se, oblékla do tmavě modré košilky, kterou jsem dostala jako dárek od přítele, spícího jen pár místností ode mě. Stála jsem před zrcadlem a sledovala svůj odraz, bledý obličej rámovaný hnědými vlasy. Dotkla jsem se svých rtů, pořád jsem cítila ten jeho polibek. Zavřela jsem pevně oči a doufala, že to všechno zmizí. Jenže ta chuť skořice...
Dveře od koupelny se otevřely a dovnitř vešel potichu blonďák. Našlapoval jako kočka a díval se do předsíně, zda nikoho nevyrušil, zavřel za sebou a otočil se. Stála jsem hned před ním. Překvapeně na mě mrkal.
„Jsem akorát na odchodu,“ šeptla jsem a vzala jsem z věšáku svoje věci.
Byl do půli těla svlečený. Snažila jsem se na něj nezírat, ale moc mi to nešlo. Jeho nahá pokožka byla pro mě jako magnet. Světlé vlasy mu padaly na ramena, a on sám jakoby nevěděl co s rukama.
„Tam venku...“ promluvil najednou.
„Ne, prosím...,“ přitiskla jsem mu dlaň na ústa.
„Nechápeš to,“ jemně vzal moji ruku do své, „já jsem nechtěl přestat.“
Oněměla jsem. Na to nebyla odpověď. Tentokrát jsem ho políbila já. Hladově, zoufale, potřebně. Někam jsem zahodila svoje oblečení. Cítila jsem pod svými prsty jeho horkou kůži a skoro jako bych se pod ní snažila vplazit. A celý svět se otočil naruby...

Paprsky vycházejícího slunce měkce hladily tvář muže spícího vedle mě. Neposlušný pramen světlých vlasů mu padal přes čelo. Byl neskutečný, nevypadal jako anděl ani jako model z časopisu, ale měl v sobě cosi, co mě nutilo se na něj dívat a mít pocit, že mě to nikdy neomrzí. Pootevřel oči, usmál se a přitáhl mě ještě blíž k sobě do náručí. Vdechovala jsem jeho vůni.
Nevěděla jsem, co budu dělat s tím vším za pár hodin, ale teď jsem chtěla jen zavřít oči a snít o tom, že existuju jen já, on a ta opojná skořicová vůně. Třeba budu mít štěstí...