Jaro

Anotace: Povídka napsaná 1.května, seděla jsem sama doma a snila...a tak to dopadlo =D dovolila jsem si zapůjčit verše z Máje..básně zatím psát neumím =D

A je tady.
Konečně.
Nikdy jsem nemilovala jaro tolik jako teď.
Však taky aby ne. Je to přesně týden co jsme spolu. Já a on. My dva. Navždy. Veřím že ano. Po tolika letech samoty. Miluju ho.
Zrovna jsem venčila psa. Nevím jak se to stalo, ale najednou mi vyklouzlo vodítko z ruky a Edík zdrhal. Ten cvičák je bohužel i proti nám. I když....nebýt Eddyho, nemám Toma.
Po tom, co Edda začal využívat nabyté svobody, rozběhla jsem se za ním. Jenže jsem tak pomalá. Po chvíli se mi ztratil z dohledu. Zoufalá jsem ho začala hledat a volat. Po chvíli jsem byla vyřízená a nervozní. Kde jen může být ?!
„ Edóóó“.....tady jsi. Uff.
„ To je tvůj pes?“ Pááni. To je ale krásnej kluk. Nešlo to jinak,ale musela jsem použít knižní přirovnání. Nic jiného se na něj nehodilo. Pane bože. Kluk snů. A stojí předemnou. Vysoký téměř 2 metry. Černé husté vlasy a oči, tak modré......A ten úsměv. Naprosto mi sebral slova.
„J-j-jo“, vykoktala jsem. No to asi moc inteligentní nebylo. A vůbec. Proč se snažím. Beztak má holku a já jsem hnusná.
„ Nějak se zaběhl, musíš si ho víc hlídat. Co je to za rasu? Vidím to poprvé.“ A zase ten úžasný úsměv. Tohle ať mi nedělá, jsem zase za blba.
„ N-n-o, to on dělá. Teda nedělá, chce dělat. Ale nemůže. I když by chtěl“ Ježíši, co to blekotám?!
„ Aha“. Zase úsměv. „ A co je to teda za rasu? Je krásný. Jako jeho panička.“
Tak tím mě vyvedl z míry ještě víc. A to jsem si myslela, že to ani nejde. Ale je galantní, to ano.
„ Je to vlastně kříženec. Z několika ras.“ Mohla bych být výřečnější. Aspoň, že jsem ze sebe dostala celou větu.
„ Zajímavý. Křížence mám nejradši.“
Aaa, on je tak sladký.
„ Nechceš mi o něm blíž říct třeba v cukrárně? Mimochodem, já jsem Tomáš.“
To je pozvaní na rande? Lucie, nepanikař! Uff. Ne, jen se chce dozvědět o Eddovi. Nic víc.
„ Jo-o, jasně. Cukrárna je naproti“ Mno, celkem zbytečná informace, když ji oba vidíme.

A pak to už šlo samo. Nikdy by mě nenapadlo, že by se z obyčejného venčení mohla vyvinout láska jak trám. Ve všem si rozumíme. Máme stejné zájmy.
Jsem do něj zblázněná až po uši.

„ Crrr“
Baf.
Tomík na mě vykoukl za kyticí růží. Prý k týdenímu výročí. Jak je romantický.
Pohladil mě po vlasech, vzal za bradu a něžně políbil.
„ Miluju tě a navždy budu“ zašeptal mi do ucha a vyvedl do slunného jarního odpoledne....


„Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.“