Mé budoucí já 34.díl

Anotace: Múza se vrátila ;)

Uteklo pár dní, pravda možná pár týdnů. Loli povyrostla a zubila se na mě i bez zoubků. Kristián volal každý den a stále pokládal stejné otázky.“Už jsi mluvila s Jáchymem? Jak se má moje Lóri?“ I odpovědi zněly stále stejně. S Jáchymem jsem nemluvila od naší výměny názorů a Laurinka rostla a měla se k světu. “Co to plácám?! Prvních pár dní křičela jako pominutá. Myslela jsem, že se vrátím zpátky k práškům…“
Arnie bloumal po domě a trápil se steskem. Nejenže odjel Jáchym, vzal sebou Rézi, respektive ji odvezl k rodičům. Zůstali jsme tak na sebe sami. Pomalu jsem si začínala zvykat na ten božský zvuk, broukání malé a jinak tichého domku, jenže se někdo rozhodl narušit můj klid. Po tolika dnech se rozezněl telefon a já cítila, že to nebude volat Kristián. S očekáváním jsem vzhlédla na displej telefonu a užasla. “Máma!“ Měla jsem knedlík v krku, zase jsem si připadala jako patnáctiletá holka přistihnutá při nepravostech. Naposled jsme se viděli, když byl bráška v nemocnici.
„Mami?“ Váhavě jsem jí oslovila a zatajila dech, když jsem uslyšela její hlas.
„Terez, táta bude zítra slavit narozeniny, nechcete s Jáchymem taky přijít? Třeba na chvíli.“ Byla nervózní a asi se bála špatný odpovědi. Tolik jsem jí chtěla vidět, tolik.
„V kolik to začíná?“
„No, budeme na zahradě, grilovat a tak, víš…“
„Chceš s něčím pomoct?“
„Ne, to ne…začíná to kolem čtvrtý, pátý.“
„Budu tam.“
„Děkuju, Terez.“
„Pa, mami.“

Popobíhám po domě a přemýšlím, jestli jsem něco nezapomněla. Plínky, deku, vodítko, čepičku, Laurinku, Arnieho, sebe, klíčky od auta, kočár v autě, dárek pro tátu a Karolínu.
Když zamknu dveře, uvědomím si, že ten pes za dveřmi štěká na mě. “Arnie! Nechalas ho tam!“
„Promiň, Arnie.“ Omluvím se mu a nasměruji nás k autu.

„Je tu někdo?“ Zahalekám do zahrady, když zaparkuji před vraty. Vypustím Arnieho a vynesu malou v autosedačce.
„Terez?“ Užasne vysoký blonďák s šedomodrýma očima.
„Vendelínku?“ Usměju se na brášku, který mi otevře bránu a nažene dovnitř Arnieho.
„Mamka ti volala?“
„Volala.“
„A Jáchym?“
„Je v Norsku.“
„Víc se asi nemám ptát…“
„Buď tak laskav.“
„A tohle je?“ Ukáže na Lauru v autosedačce.
„To je tvoje neteř. Laura.“ Opatrně se k ní nakloní a podívá se na mě s otazníkem v očích. Kývnu. Odepne jí a pomalu si jí bere do náruče.
„Já jsem strejda, že jo…!“ Pousměju se.
„Lóri, Lóri…mami, pojď na zahradu, máme návštěvu!“ Vyjde z útrob domu, pořád stejná, pořád moje.
„Terez?“
„Mami!“ Padnu jí do náruče a zavřu oči, abych zadržela slzy. Do nosu se mi dostává její typická vůně. Ta, kterou jsem cítila i přes všechny ty desinfekční pachy v nemocnici. Pomalu se uvolní z našeho objetí a sklouzne pohledem k Vendelínově náručí.
„Jak se jmenuješ, princezno?“ Zavrká na ní tím svým rozněžnělým hlasem, když vidí miminko.
„Laura.“
„Laui, Laui, půjdeš k babičce?“ Natáhne se pro ni a Loli se na ní zazubí tím svým bezzubým úsměvem.
„Mohla bys jít prosím pomoct tátovi do kuchyně? Já se tady ještě pokochám tou princeznou.“ Nasměruje mě přímo do jámy lvové.
“Proč se našeho setkání tolik bojím? Protože jsem podle něj slaboch, když jsem sáhla po prášcích? Protože je Laura Jáchymova?“
Ruce se mi klepaly, když jsem otvírala dveře do kuchyně. Stál zády ke mně a pobrukoval si.
„Co chtěl Vendys, že to nemohlo počkat?“
„Tati.“ Vydechla jsem. Otočil se ke mně a strnul.
„Rézo?“
„Tati?“ Stáli jsme naproti sobě bez hnutí několik minut. Zírali jsme na sebe snad bez mrknutí oka. Zestárl. Pořád to byl můj táta, o pár let starší, s pořád stejnými otazníky mezi námi.
„Přijelas na oslavu?“ Prolomí ticho naprosto stupidní otázkou. Nepatrně přikývnu.
„Mamka mě sem poslala, prý potřebuješ s něčím pomoct.“ Dostanu ze sebe horkotěžko. Zavrtí hlavou a mávne rukou před sebe.
„Všechno je hotový, myslím, že chtěla, abys…“
„Já vím.“
„Jak ti je?“
„Dobře. Tati, nepřišla jsem se omlouvat za svoje chyby, každý je máme a…“ Táta přikývne.
„Stačí, že jsi přišla.“ Pevně mě obejme a ze mě najednou všechno spadne. Vždycky jsem se za svoje názory rvala, chyby upřednostňovala a stejně jsem celou dobu přemýšlela, co by na to řekl táta.
Vymaním se z jeho objetí a pousměju se. “Neomlouvej se za svoje chyby! A určitě nepovažuj Lauru za svou chybu!“
„Chci ti někoho představit.“ Vedu ho na zahradu, kde si Vendelín hraje s Arniem a mamka pusinkuje Lauru.
„Tati, to je Laura.“ Vydechnu. “Tak a je to venku. Však jsem na ní pyšná…je boží, ty oči. Jáchymovy oči.“ Táta jí nechá, aby ho čapla za prst, a začne na ní broukat. Myslím, že hvězdou dne nebude táta.
„Přijedete zase?“ Vychrlí na mě táta, když se kolem šesté loučím. Přikývnu.
„Terez?“ Zadívám se na něj a snažím se něco vyčíst z jeho očí.
„Hmm, máma řikala, že Laury táta je Jáchym. Víš, ona mi moc věcí o tobě neříká, ale tohle jí nějak uniklo, když jsme byli v obýváku přebalovat malou.“ Skousnu spodní ret a přikývnu.
„Mohli jste přijet všichni, jako rodina.“ Promnu si krk a pokrčím rameny.
„Jáchym je v Norsku, a dokud se neozve sám od sebe, nebudeme v kontaktu.“
„On vás tady nechal samotné?“ Zavrtím hlavou. “Řekni, jak zlá jsi mrcha. Odpíráš dítěti tátu, sobě člověka, který tě miluje…přiznej, jak sis pohnojila svoje štěstí, ty zahradnice.“
„Mohla jsem si vybrat. Než odjel, tak jsme se pohádali.“
„Jáchyma jsem měl vždycky rád.“ Užasnu. “Měl rád Jáchyma?“
„Věděl jsem, že ať jsi kdekoliv a jsi s Jáchymem, postará se o tebe.“
„Myslela jsem, žes ho neměl rád.“
„Nechtěl jsem, aby sis vybírala kluka podle toho, který se líbí mně.“
„Táto!“ Jemně ho plesknu přes rameno.
„Miluješ ho?“ “Přiznat tátovi, že miluju Jáchyma? Tátovi?!?“ Přikývnu a možná se trochu začervenám.
„Tak za ním jeď nebo mu zavolej, ale vysvětlete si to. Chci vědět, že jsi ty a Lauii v bezpečí.“
„Dík, táto.“ Vtisknu mu pusu na tvář, převezmu spící Lauru a odjíždím domů. Rozhodnutá, že Jáchymovi zavolám první a znovu mu objasním, jak to všechno je.


Položím vysílačku na stůl a natáhnu si nohy na sedačku. Arnie asi nějak cítí, co chystám, tak se ke mně přijde přitulit a já znovu ucítím takovou tu nutnost žít. Kvůli Lauře, Arniemu, možná i Jáchymovi, ale hlavně kvůli sobě. Vytáhnu z kapsy telefon a přemýšlím, které číslo vytočím první. Tři na seznamu. Vezmeme to od toho nejlehčího. Vytočím Vojtovo číslo a zaposlouchám se do tutání.
„Terezko?! Děje se něco?“
„Vojtí, v klidu.“ Zasměju se pobaveně.
„Potřebuješ si popovídat nebo…“
„Nebo? Vojtí, mám novej nápad na knížku.“ Z druhé strany se ozve hvízdnutí.
„Supr! Skvělý, bezvadný…“
„Chtěla jsem ti říct jenom tohle, zbytek probereme jindy…a taky jsem byla u našich. Ale to ti povím, až přijedeš, jo?“
„Oukej, Terezko. Zastavím se třeba zítra, jo?“
„Jasné, měj se, Vojtí.“ Ukončím hovor a najdu další číslo.
„Teri?“
„Eli?“
„Ta moje nabídka ti nedá spát, co?“
„Ještě nevím, oč jde.“

„Bude to znít hloupě, ale nechtěla bys se mnou rozjet knihkupectví?“
„Eli?!“
„Já vím, myslíš, že jsem se zbláznila a ty seš teď na mateřský, ale já tě potřebuju. Vlastně to knihkupectví je už rozjetý, ale potřebovala bych společníka. Někoho, kdo si párkrát týdně sedne mezi spoustu knížek, když si budu muset zařídit jiný věci.“
„Beru to!“ Vykřiknu bez přemýšlení.
„Fakt?“
„Řeklas párkrát týdně, a jestli si sebou můžu vzít malou, plácneme si.“
„Jasná věc! V tom případě se za tebou zastavím, třeba pozítří?“
„Budeme tě s Laurou čekat.“
„Těším se!“
„Eli, my taky.“ Zavěsím telefon a zhluboka se nadechnu. “Tohle sakra musím udělat. Je to jenom rozhovor po telefonu, ne návštěva na gyndě, tak šup!“ V seznamu kontaktů najdu jeho jméno a párkrát se zhluboka nadechnu. Stisknu zelené sluchátko a telefon přiložím k uchu.
„Terez?“ Ozve se tiše.
„Jáchyme.“ Jediné na co se zmůžu.
„Jak se má malá?“
„Přijde mi, že je každým dnem větší a větší. Pořád se směje.“ Při vzpomínce na Lauru, která spí v ložnici, se pousměji.
„To je dobře. Pošleš mi nějaký fotky na mail?“
„To bych mohla, dneska se fotilo, tak až pojedu k našim, přetáhnu si ty fotky na flashku.“
„Tys byla u rodičů?“
„Táta slavil narozeniny, tak jsme byli pozvaný.“
„Byli?“
„Já a ty.“
„Takže jste se usmířili?“
„Dá se to tak říct.“
„A my dva?“
„My dva?“
„Terez, nevoláš jenom proto, abys mě přesvědčila o svojí slovní zásobě.“
„Nechtěla jsem, aby to tak skončilo.“
„Ale skončilo a já ani nevím, jestli mám chuť se vracet.“
„V tom případě už ani já nevím, proč ti volám.“
„Myslel jsem, že se mi budeš chtít třeba omluvit.“
„Nevíš, jestli se chceš vrátit.“
„Terez.“
„Jáchyme, ty chceš slyšet, že jsem tě využila jenom k tomu, abych měla Lauru. Jo, zezačátku to možná tak bylo, ale pak se do toho začal cpát ten pochybný cit, jménem láska.“
„Takže?“
„Miluju Tě, ale doufám, že Lauře po tobě zůstanou jenom vlasy a oči. Měj se.“ Ukončím hovor. Telefon se rozezní, volá zpátky.
„Ještě něco?“ Zeptám se.
„Já tě přece taky miluju.“
„Takže?“
„Terezko, já nevím. Nějak se plácám na jednom místě. Nevím, čím to je, možná místem, možná touhle dobou, ale já pořádně nevím, co chci. Co kdybychom si dali na nějakou chvíli pauzu, abychom oba poznali, co vlastně chceme a jak to bude dál?“ Cítím, jak ve mně vzplál oheň.
„Fajn, dáme tomu volný průběh. Až budu mít čas, tak ti pošlu ty fotky. Ahoj, Jáchyme.“
„Měj se, Terezko.“ Po rukou mi přejede husí kůže a já cítím, jak se začnu co nevidět třást. Tisíckrát si budu moct opakovat, že to je jenom pauza, že mě miluje a že se všechno brzo dá do pořádku, ale nějak se o tom nemůžu přesvědčit. Najednou mám strach, že už nezavolá, že za chvíli zapomene, že mě nikdy neměl rád, že mu na mně nezáleží, že slovo pauza zůstane promlčeno a my se dostaneme ke zdárnému konci.
„Jáchyme…“ Zakvílím do ticha a stulím se na sedačku, kde usnu.