Mé budoucí já 35.díl

Anotace: Dámy a pánové, pomalu ale jistě se blížíme ke konci :)

Domem se rozléhal zvuk zvonku doprovázený křikem Laury. Vzala jsem jí do náručí a prokličkovala kolem Arnieho až ke dveřím. Stál tam a před sebou kytici žlutých růží.
„Vojtěchu?“ Vyprskl smíchy a vešel dovnitř.
„Ahoj.“ Políbil mě na tvář a vzal si ode mě malou.
„Ještě jde Kristýnka, neseme vám nějaké dárečky.“
„Vždyť víš, že si nemusíte dělat škodu.“
„No, ale my chceme…a taky jsme slyšeli, že jste tu samy, takže jsme vám nakoupili něco k jídlu a plenky a tak.“
„Tak děkuju.“ Začervenám se.
„Nepůjdeme na terasu, když je tak pěkně?“ Zeptá se a automaticky jde tam.
„Áhoj, mamino!“ Ozve se mi za zády.
„Kristýnko.“ Obejmeme se.
„Kde máš tu princeznu?“ Nakoukne do ložnice škvírou pootevřených dveří.
„Strejda Vojta si jí zabral.“
„Jé a nemohla bych si jí povozit v kočárku, když chcete řešit ty vaše důležitosti?“
„Fakt bys chtěla?“
„Když mi jí půjčíš.“
„Je oblečená, přebalená, hlad bude mít asi za hodinu a půl, takže ti jí dám do kočáru a můžete jít vyrazit balit chlapy.“ Kristýna se rozzáří a po chvíli odjíždí s Laurou v kočárku jako pyšná mamina.
„Pomůžeš i vybalit ten nákup? Rovnou ti udělám čaj.“ Houknu na terasu a Vojta se ochotně zvedne. Vytáhneme tašky na kuchyňský pult a začneme vykládat.
„Tak jak?“ Pousměje se a opře se dlaněmi o pult.
„Ta knížka?“
„Třeba.“ Pokrčí rameny a začne skládat prázdnou papírovou tašku.
„Ještě nemám tak úplně jasno, ale myslím, že se mi vrátila slečna múza, takže až něco budu mít, dám ti to přečíst.“ Rukou udělá takové to gesto, jak myslíš, ty píšeš.
„Byla jsem u našich. Vypadá to dobře.“
„Byl tam brácha?“
„Jo, vypadal dobře. Všechno to bylo takový uvolněný, klidný.“
„Ale něco se stalo.“
„Jáchym neví, co chce.“
„Terezko.“ Povzdychne si.
„Je mi hrozně. Jsem víc na dně, než jsem čekala. Bolí to, tolik to bolí.“ Přistoupí ke mně a já mu položím hlavu na prsa.
„To moje zlý, sobecký, ironický JÁ by ho nejraději skopalo do kuličky a nikdy už ho nechtělo vidět, ale to moje přecitlivělý, maminkovský, princeznovský JÁ by se mu vrhlo do náruče a už ho nikdy nepustilo. Kvůli mně samotné a i kvůli Laurince.“
„Hola, Hola, mámo máme hlad.“ Ozve se z chodby. Kristýnka se vrátila o něco dřív. Nahrnu se do chodby, abych malou mohla vzít do ložnice.
„Terezko, my půjdeme, ať nerušíme.“
„To je v pohodě, klidně zůstaňte.“
„Odpočiň si, Vojta si musí něco zařídit.“ Nakoukne Týna do ložnice a mrkne na mě.
„Ahoj.“ Políbí mě na tvář a zavře za sebou dveře.
„Laui, tak jsme tu zase zůstaly samy, že?“ Zavrkám na ní a odepnu si podprsenku.

Usnula. Božský to klid. Zapnu vysílačku vedle postýlky a druhou si vezmu sebou na zahradu. Pěkně to uteklo. Jakoby to bylo včera, kdy jsme s Jáchymem jeli do porodnice. Máme princeznu na 1. máje. Květen se nám přehoupl do června a ten zase do července. Dny byly teplé a slunečné. Arnie pobíhal po zahradě o něco méně radostně než dřív. Stýskalo se mu. Potřeboval Rézi, tak jako Laura potřebovala tátu. V hloubi duše jsem cítila, že v tomhle Jáchym nepovolí. Nedovolí mi, abych si Rézi vzala zpátky. Nevěděla jsem proč, prostě jsem to cítila.
Telefon v kapse se rozvibroval. Přijala jsem hovor.
„Eli?“
„Teri, máš volno? Jsem poblíž tebe a zítra bych musela zase přes celé město.“
„Jasné, přijeď. Jen prosím nezvoň, Laura spí.“
„Rozkaz, tak pojď před dům, už jsem skoro tam.“ Típnu hovor a vydám se k domovním dveřím. Během pár minut se opravdu objevila. Rozevlátá, free, pastelově barevná.
„Ahoj.“ Políbí mě na obě tváře a hrne se dovnitř.
„Pojď, udělám ti něco k pití a půjdeme na zahradu.“ Postrčím jí směrem ke kuchyni.
„Vodu bez bublin!“ Poručí si. Naliju jí i sobě plnou sklenici a vedu jí přes chodbu na terasu.
„Tak povídejte, slečno podnikatelko.“ Pobídnu jí.
„Hm, nevím, kde začít. Asi takhle. Pojď do toho se mnou a máš jistotu pravidelného příjmu, hrabání se v knížkách, občas nějaký ten seminář na téma světové novinky v oblasti literatury, volný čas pro svojí holčičku a taky tu můžeš prodávat svoje knížky a pořádat besedy.“ Užasnu.
„Myslíš to vážně?“
„Jasně. Uděláme jí tam dětský koutek, cokoliv, co si budeš přát. Jen do toho pojď se mnou.“
„Kde je to knihkupectví?“
„Naproti kostelu v Ostružinový.“
„Jméno?“
„Sluneční svit.“
„Pěkný.“
„Jdeš do toho?“ Zaprosí pohledem a pak upije ze své sklenice.
„Jdu, potřebuju zase začít žít.“ Plácly jsme si a ona zase rozvlátě, pastelově barevná, free odešla.




Probudil mě tolik známý hlas. Promnula jsem si oči a rozhlédla jsem se kolem sebe. Venku se šeřilo a do ložnice pronikal proužek světla z chodby. Přehodila jsem přes sebe župan a vydala se do kuchyně.
„Jene?“ Vzhlédl od hrnku s čajem a pousmál se.
„Zabral ti ten prášek?“ Přikývla jsem.
„Ještě tu jsi? Myslela jsem, že přijede mamka.“ Zavrtěl hlavou.
„Nevolal jsem jí, o Lauru jsem se postaral, je v obýváku.“
„Děkuju.“
„Je dobře, že si mi zavolala.“
„Poslední dobou toho na mě bylo moc. Semináře, kurzy psaní, besedy, předvánoční shon, prodloužená otevírací doba.“ Bezděky jsem se zachvěla. Bylo toho moc. Ztráta nejlepšího přítele bolí víc, než si dokážeme představit.
„Terez, půjdu. Musím se vyspat, ráno mám službu v nemocnici.“ Pokusím se o úsměv.
„Děkuju.“ Políbím ho na tvář a vyprovodím ke dveřím. Ticho Jenova odchodu narušil zase ten známý hlas. Přistoupila jsem ke dveřím obývacího pokoje a opatrně je otevřela.
Snažila se sedět způsobně na židli před počítačem, ale otřásala se pod vzlyky a její tmavé culíčky se komíhaly s ní.
„Lóri, neplakej.“ Utěšoval jí Jáchymův hlas. Upřela pohled na jeho obličej a z profilu bylo vidět, jak jí na dlouhých tmavých řasách visí obrovské slzy. Protřela si oči a zavrtěla hlavičkou.
„Tatíííí.“
„Laurinko, co se stalo a kde máš maminku?“ Upřeně se mu zahleděla do očí skrz obrazovku počítače.
„Maminta spinká.“
„Ty jsi tam sama?“
„Hlídá mě Jenda.“
„Proč pláčeš?“
„Tatííí, Alnie umžel.“ Jáchymovy oči posmutněly a on se zahleděl ke dveřím obývacího pokoje. Všiml si mě.
„Terez?“ Laura se otočila.
„Mamí.“ Upřela na mě sytě modré, uslzené oči. Jáchymovy oči. Vzala jsem jí do náruče a posadila se před počítač.
„Jak ti je?“ Zeptal se. Pokrčila jsem rameny. Věděla jsem to až moc dobře. Bylo mi neskutečně špatně, chtělo se mi zvracet, křičet za spravedlnost života, kvílet steskem po Arniem, mém milovaném, nejlepším příteli. Nemohla jsem, ne před Laurou.
„Ty se máš jak?“ Zeptala jsem se ve snaze změnit téma. S úspěchem.
„Letím na dva týdny do Paříže.“
„Páni, podzim v Paříži.“ Pousměju se.
„A kdy pšijedeš?“ Otře si oči do hřbetů rukou a potáhne nosem Laura.
„Přijedeš, Lauíí. Ř.“ Opravíme jí oba najednou.
„Kdy přřijedeš?“ Zeptá se znovu se zadrnčením.
„Lauí, já nevím, kolik budu mít práce.“ Posmutněla. Líbilo se jí mluvit s tátou “z televize“, ale nezvykla si, že má tolik práce. Zavrtěla se mi na klíně a slezla. Teď před ním nechtěla plakat, tolik ho milovala.
„Kam šla?“ Zeptá se mě Jáchym.
„Asi ke mně do ložnice.“
„Jak k tobě do ložnice?“ Zašklebí se Jáchym.
„Spí u sebe v pokoji.“
„Nahoře?“ Přikývnu.
„Jáchyme, slíbils jí, že přijedeš. Nesmíš to pokaždé odvolat.“
„Terez, já za to přeci nemůžu.“
„Slíbils nám to, tak se koukej dostavit aspoň na Vánoce.“
„Chceš, abych přijel?“
„Měl bys přijet kvůli Lauře.“ Vyhnu se přímé odpovědi.
„Jáchyme, musím jít. Bude koupání a pak pohádka na dobrou noc. Tak ahoj.“
„Ahoj.“ Zaklapnu notebook a vydám se najít Lauru.