Odpolední romance

Anotace: Fiktivní, veselé, oddechové, krátké

Zavřela dveře a otočila se. Šibalsky se pousmála. Přistoupila ke mně, posadila se mi na klín, ruce obtočila kolem krku a tajemně se mi vpíjela do očí. Vteřina, dvě, tři, … ty její oči jako dva drahokamy. Třpytí se, ale dokážou i řezat. Čtyři vteřiny, pět… křeč mi zkroutí koutek úst a zároveň i její tvář se začne cukat.
Náhle hurónský smích, rozesměje se až sjede k zemi… praštěná.
Její smích prostě nedokážu neopětovat, slzím a zrak upnu ke stropu.
Sebrala se ze země a rukou odhodila své notně pocuchané kadeře z obličeje.
„Tak co to máme dneska na programu?“ otázala se věcně.
„No to nevím… co takhle trochu mučení?!“ Rázně jsem vyskočil z křesla. Vypískla a odběhla ke stěně. Zvolna ale s jasným záměrem jsem vyrazil směrem k ní.
Její zprvu hravě zděšený výraz se přetavil do nebezpečného úšklebku.
Její ručka nahmatala na poličce můj intim sprej. „Stůj nebo střelím!“ prohlásila pevně.
Nevzdal jsem se svého záměru a skočil po ní jako lev! Zavřeštěla a všude kolem se počala snášet sprška Old Spice. Pomsta bude sladká! Trvalo jen vteřinu než se mé ruce prodraly k jejímu tělu. „Néééé nech tohoooo!!“ očekávala nejhorší. To na mě ale neplatí.
Zabořil jsem prsty mezi její žebra, že skoro nestíhala chichtat se a vřeštět zároveň.
„Nemluvím s tebou!“ oznámila mi, hned co jsem ji propustil.
„Víš, jak jsem lechtivá, to od tebe není fér!“
„Hele jsme si kvit, tys mi zase navoněla celý pokoj na rok dopředu! Čpí to tady tolik, že z toho asi pochcípají všichni ti švábi...“
„Fůůůůůůj“ vykřikla a skočila na postel.
„No pěstuju si je tu a ty my je takhle vyhubíš…“ Tázavě se na mě zadívala. Moje oči ji nikdy nedokázali utajit lež. „Ty!! Ty si ze mě děláš srandu, žádný hnusný šváby tu nemáš!“ pronesla vítězoslavně. A už po mě letěl polštář. A další! Marně se kryju. Teprve když na mě vyrazila s dekou snad s úmyslem provést mumifikaci, zahájil jsem protiúder. Zmocnil jsem se její zbraně i jejího nápadu. Ač bojovala chrabře, mumifikaci se neubránila.
Náhle odpor ustal a celá zvadla… čekám 5 vteřin, 10, 30, …
Opatrně jako archeolog ji rozbalím. Stejně nehybná jako tutanchamon.
Využívám toho a detailně si ji prohlížím.
Kontrastně ke skutečné mumii má pleť dokonale jemnou a zdravou.
Vlasy též jsou hustší a lesklejší než bych u takové zetlelé mrtvoly čekal.
Dokonce je teplá! Zjišťuji, když ji prstem přejedu po tváři.
Její dech se zrychlil. Asi zjistila, že o jejím stavu oprávněně pochybuji.
Můj prst se pomalu, abych tu nemrtvou nevyděsil, přesune na krk.
Není pochyb, céva mi do bříška prstu bubnuje jako blázen.
Můj tep také uhání jako zblázněný… až se naše srdce synchronizují.
V tu chvíli vyskočím a konsternovaně vykřiknu: „Ta mumie žije!“
To pro ni bylo signálem, aby nasadila strašidelný výraz a jako Sharon ze Sillent Hill mi vyrazila v ústrety. Pomalu ustupuji až narazím na zeď.
Udeřila a strhla mě k zemi. Uškrtila mě.
„Hodil by se mi společník na věčnost, takže tě budu mumifikovat“ konstatovala suše.
„Nejdřív odstraníme mozek.“ Mírně se zděsím, asi také četla „Děsivý Egypt“.
Nerad bych skončil s rozžhaveným drátem prostrčeným skrze nos až do útrob lebky, takže nás přenesu zpět do přítomnosti. Mírně protestuje, ale usměje se po slibu, že mě bude moci vykuchat někdy příště.
„Přece jen ten mozek budu dneska ještě potřebovat no a ty taky!“ povídám.
„Hele jdeme na to.“ „Nééé pojď si ještě na něco hrát…“ žadonila.
„Nejde to, jestli ti ty zlomky nenatluču do hlavy tak mě vykuchá tvoje mamka.“
Usmála se, povzdychla si a otevřeli jsme sešit..