Plavba za růží života

Anotace: Něco mezi pohádkou a povídkou, jedná se o jedno z mých starších děl. PS: Vojti, růží už bylo dost, musíme vymyslet něco nového:-)

Měsíc byl v úplňku. Já ležela v posteli, a i když jsem byla nesmírně unavená a chtělo se mi spát, dívala jsem se z okna a nemohla jsem odtrhnout oči od měsíčního svitu. Nakonec se zřejmě měsíční svit odtrhl od mých očí, poněvadž najednou byla všude tma, pak zase bylo všude světlo, svět byl barevný, plný zvratů, štěstí, byl to kolotoč, který se roztočil a teď se nezastavitelně točí a točí. Byl to svět, jaký vidíte tehdy, když sníte. Vše to byl pouhý sen. Přesto byl tak nádherný, že jsem si přála, aby to byla skutečnost. Nepopsatelně krásná skutečnost, která bývá většinou bohužel krásná jenom ve snu.
V tom krásném snu jsem byla princeznou, dívkou, která je urozená nejen pro svůj původ, ale, a to spíše, pro své chování, způsob myšlení a jednání… Princeznou, která nenechá ostatní, aby jí mluvili do života, nebo ještě hůře- aby ten život za ni žili, princeznou, která je něžná, jemná, milující, ale i silná, schopna ostatním pomoct, když to zrovna potřebují, princeznou, která žije pro všechno krásné, nejvíce pro Lásku.
Jako princezna jsem se procházela v zámecké zahradě plné květin, plné rudých růží,tak tajemných, okouzlujících…Procházela jsem se mezi růžemi, jejichž nepopsatelná vůně čímsi vábila, bystřila smysly, dráždila. Už už jsem chtěla jednu růži utrhnout, když v tu mě něco zaujalo. Po zámecké pískové cestičce ke mně přijížděl neznámý mládenec na bílém koni, světlé vlasy mu vlály ve větru a v očích měl zvláštní jas. Kousek přede mnou ten krásný mládenec koně zastavil a podal mi bílou růži.
Růži, která se tak lišila od těch ostatních, rudých, tajemně vonících růží. Růži, jejíž lístky byly něžné, čisté jako první polibek, okouzlení Láskou, nevinnost objetí…Růži, která vykvetla jen pro mě a proto pro mě tolik znamenala.
Chvíli jsme si s mladíkem hleděli do očí a teprve až poté, co jsem poznala, co jeho něžné pohledy znamenají, k růži jsem si přivoněla. Nikdy nezapomenu na její vůni, vryla se mi do paměti.
Po chvíli jsem mladíkovi podala ruku, on mne vysadil na svého koně, vyhoupl se do sedla za mnou a společně jsme ujížděli vstříc novému životu, životu s Láskou. Plavili jsme se mořem, jehož voda byla sladká a na jehož konci stál bílý zámek s věžičkami a u něhož kvetly bílé rů-že, které voněly a budou vonět do té doby, dokud je budeme zalévat. Doufám, že věčně…