Když naděje není

Anotace: Některé věci se prostě nedají změnit..

„ Peťo! Jsi to ty, no ahoj,“ přiběhla ke mně rozjařená Lucka a padla mi kolem krku.
Objal jsem ji a potom si ji prohlédl. Neviděl jsem ji celé léto, hned po vysvědčení mě naši poslali k tetě do České Třebové. Nejspíš doufali, že se změním nebo spíš „ polepším“, změna prostředí a tetina povaha mi k tomu měli pomoct. Bylo tam krásně, to rozhodně nepopírám, pracoval jsem v lázních, a když jsem měl volno, toulal se nádhernou krajinou. Ale že by to splnilo účel rodičů si nemyslím a pohled na Lucku mě v tom jedině utvrdil.
Byla krásná. Opálená, rozesmátá, modré oči jí zářily a světlé vlasy se leskly ve slunci. Ne, rozhodně moje dvouměsíční odloučení od dosavadního života nemělo žádný účinek.
„ Tak jaký to tam bylo? Kdy ses..“ začala Lucka.
„ Včera. A bylo to fajn, ta příroda tam vážně stojí za to,“ usmál jsem se. „ Co jsi dělala celý léto ty?“
„ Ále, znáš to. Koupáky, grilovačky, brigáda. Jo a někoho jsem potkala,“ usmála se tajuplně.
Myslím, že moje srdce vynechalo přinejmenším jeden úder.
„ Vážně? Koho?“ zahučel jsem trochu nepřirozeným tónem.
Lucka se nepřestávala usmívat. „ Zítra ti ho ukážu, přijdeš na tu Daninu grilovačku ne?“
„ No..“
„ Musíš! Všichni se na tebe těší, celý léto tě nikdo neviděl. Ať tě ani nenapadne nedorazit,“ pohrozila mi prstem, podívala se na hodinky a vzdychla: „ Už musím letět, dnes ještě pracuju. Ale zítra se rozhodně uvidíme, přijď k Daně kolem šesté.“ Zamávala mi a utíkala na autobus.
Zůstal jsem stát a díval se jak za ní vlají vlasy. Cítil jsem divné prázdno. Otočil jsem se a vydal se na opačnou stranu než ona. Bylo to hrozné. Vlastně to bylo ještě horší než když jsem odjížděl. Aspoň myslím, ono se totiž zdá všechno s odstupem času snesitelnější, kdežto přítomnost se nedá odehnat. Proč mě to tak vzalo? Vážně jsem si myslel, že se něco změní? Celou dobu jsem přece věděl, že všechno zůstává při starém. Věřit mohli možná tak rodiče, protože si odmítali připustit, že je to pravda. Neměl jsem jim to vůbec říkat, kdybych se tenkrát neopil, nikdy by mě nenapadlo jim to vyzvonit. Vzdychnu. No co, s tím už nic nenadělám, ale teď už budu mlčet jako hrob.Stejně mi s tím nepomůžou.
Večer jsem strávil v pokoji s knížkou a další den jsem se válel na zahradě. Nechtělo se mi vůbec nic. A už vůbec se mi nechtělo na tu grilovačku. Ale nebudu srab, ukázat se tam musím, ať nezadávám zbytečně příčiny k řešení mé osoby. Za deset šest jsem vstal, hodil na sebe triko a rifle, popadl mikinu a vydal se k Daně. Dana je moje spolužačka, stejně jako Lucka a spousta dalších lidí co tam budou. Čeká nás už jen jeden společný rok na gymplu a pak se každý rozejdeme svou cestou. Popravdě se už nemůžu dočkat. Mám je skoro všechny fakt rád, jenže potřebuji změnu. Ten jeden rok to ještě nějak dotluču. Snad.
Ocitl jsem se před zelenou brankou a zazvonil. Okamžitě se ozval pisklavý štěkot jejich voříška Vénu, který se vyřítil zpoza rohu. Zároveň ním vyšla i Dana.
„ Pojď dál, je odemčený,“ pozdravila mi mě s úsměvem. „ Tak co Třebová, stálo ti to za to, dva měsíce nevidět kamarády?“
Otevřel jsem branku a zasmál se. „ No to rozhodně, trocha odpočinku od otravných spolužaček nikdy nezaškodí. Vašíku přestaň na mě skákat jo?“
„ Blbče!“ zašklebila se Dana. „ A neříkej mu Vašíku, buď té lásky, je to Véna.“
„ Já vím. Véna jako Václav. A Václavové jsou Vaškové a ti malí Vašíci. Jako tady váš skákající vořešáček,“ odporoval jsem.
„ Ach jo,“ smála se Dana. „ Tak si pojď sednout, ty vořešáčku.“
Byli tam už skoro všichni. Hulákali na sebe jeden přes druhého, Marek s Ondrou se ujali grilu, Klárka přicházela s miskou brambůrek, Leoš zprovozňoval bečku. Všichni mě zdravili a já odpovídal, očima jsem ale hledal dál. A konečně jsem ji viděl. Seděla na zahradní houpačce, smála se a něco si šeptala s.. s Radimem! Ten slavný tmavovlasý krasavec s vedlejší třídy, no hezký fakt byl, to musím uznat i já, ale na můj vkus seděl nepříjemně blízko. Ale nepříjemně jen pro mě, jí to očividně přinejmenším nevadilo.
„ No tak! Posloucháš nás?“ vrazila do mě Hanka.
„ Cože? Jo, jasně, poslouchám,“ odtrhl jsem pohled od houpačky a vyloudil úsměv. „ Jak jste se všichni měli?“