Když naděje není 2

Anotace: Druhý díl.. a poslední

Čas rychle utíkal a musím přiznat, že jsem se vážně skvěle bavil. Dařilo se mi nemyslet na ty dva a užíval si rozhovor s kamarády, které jsem tak dlouho neviděl. Navíc po chvilce přišli k nám a každý si sedl na jinou stranu, což mě trochu uklidňovalo. Když se setmělo, přesunuli jsme se od prázdných talířů k ohni a Marek vytáhl kytaru. Zpívali jsme táborácké písničky, po veselých začaly ty smutnější a zavládla sentimentální nálada. Tu moji navíc umocňoval fakt, že Lucka seděla vedle Radima a nejen že se držely za ruce, ale každou chvilku se oblizovaly. Bylo mi na nic, snažil jsem se dívat jinam, ale pohled se mi pořád stáčel k nim. Právě jsem dospěl k představě jak Radima krájím na kousíčky, když jsem ucítil na noze čísi ruku. Otočil jsem se a zjistil, že patří Leošovi.
„ Děláš si prdel?“ vyskočil jsem jako by mě píchla přinejmenším padesátikilová vosa.
Kytara utichla, všechny pohledy se stočily mým směrem.
„ Co je?“ ozývalo se ze všech stran.
Leoš byl celý rudý, i v té tmě to bylo vidět. „ Promiň,“ zamumlal a vyděšeně na mě koukal.
Podíval jsem se na Lucku, potom na Radima a utekl jsem pryč.
Krev se mi bušila ve spáncích, v uších mi hučelo a srdce mi splašeně tlouklo. I když jsem přes tmu nic neviděl, utíkal jsem pryč, co nejrychleji to šlo.
„ Peťo!“ ulyšel jsem zdálky. Nevnímal jsem to, běžel jsem dál.
„ No tak zastav! Slyšíš? Stůj! Petro!“
Zastavil jsem se, byla to Lucka. Když mě doběhla, měl jsem v očích slzy.
„ Co se děje?“ opatrně se zeptala.
Co se děje? Děje se to, že na mě volala Petro. Já totiž nechci být Petra. I když jsem, přinejmenším vzhledově, což je vlastně ta nejdůležitější část. Nikoho nezajímá, že vevnitř se jako holka necítím, že jsem skrz naskrz prolezlý klukem, klukem s city tak hlubokými k někomu, kdo ho považuje za kamarádku. Miluju ji. Miluju ji a nikdy ji nebudu moct mít, protože jsem přece jenom obyčejná holka.
„ No tak, Peti, co je s tebou?“ ptala se znovu.
„ Ale nic,“ zachraptěl jsem a setřel jsem si slzy.
„ Ty.. tobě.. tobě se líbí Radim?“ zeptala se nesměle.
Zarazil jsem se. Páni, takový dotaz jsem vážně nečekal. Zůstal jsem na ni koukat neschopný slova, ona si to ale vyložila po svém.
„ Pokud.. pokud by ti to moc vadilo, tak já ho nechám. Nechci abys byla tak moc smutná,“ chytla mě za ruku.
Byla tak.. dokonalá! Tak hodná, tak nesobecká, bylo naivní si myslet že jen dva ubohé měsíce mě donutí zapomenout. Hleděl jsem do jejích modrých očí, užíval si dotek její ruky a v hlavě mi vyvstal nápad. Kdybych řekl, že se mi Radim líbí, že jsem do něj zamilovaný, nechala by ho. Nechala by ho a byla by zase volná. Když já ji nikdy nemůžu mít, přinejmenším bych mohl docílit toho, aby ji neměl ani nikdo jiný.
„ Já..“ otevřel jsem pusu.
„ Ano?“ zeptala se opatrně.
„ Mně se hrozně líbí..,“
Smutně přikývla. Její oči získaly ten nezaměnitelný lesk, ten, který je mi tak dobře známý, protože mě přepadá den co den. Ne, nemohl jsem dovolit, aby byla nešťastná kvůli mně.
„ Hrozně se mi líbí, že jste spolu,“ rychle jsem řekl.
„ Vážně?“ zvedla oči. Jako bych v nich zahlédl malý plamínek naděje. Rvalo mi srdce když jsem odpovídal.
„ Jo vážně. Jen, jen mi připadá že se toho spousta změnilo. Musím si zase zvyknout, připadám si teď tak nějak mimo vás. Odříznutě.“
„ Ale to nemusíš!“ zvolala Lucka. „ Promiň, že jsem se s tebou tolik nebavila, hned zítra to napravím, vážně, někam si zajdeme, všechno probereme, bude to jako dřív.“
„ Jo, já vím. Bude to jako dřív,“ smutně jsem se usmál. „ Už musím jít, tak se uvidíme,“ rozloučil jsem se.
„ Tak dobře. Určitě se uvidíme, hned zítra,“ slibovala Lucka. „ Mám tě moc ráda.“
„ Já tebe taky,“ řekl jsem a otočil se. Kdyby tak znala hloubku těch pouhých tří slov, která jsem jí odpověděl. Kráčel jsem tichou ulicí a slzy mi kanuly po tvářích. Všechno bude jako dřív. Ale zvládnu to?