Možná se zblázním, miláčku...

Anotace: 2. část Pokračování mé prazvláštní povídky

Devátý den. Probudilo mě sluníčko, vycházející ze zmatněného okna. Překvapilo mě to. Vstala jsem z postele. Skrz to nedokonalé okno jsem viděla pouze rozmazané obrysy , ale i za to jsem byla vděčná. Poslední dny bylo zataženo, což mi na náladě nepřidalo. Ale najednou se vrátila naděje - na prchavou chvíli jsem uvěřila, že se odsud dostanu. Nebe mi dávalo znamení.
Ten okamžik přerušil jeho příchod. Položil mi na stolek jídlo a pití. Zahleděl se mi do očí a já si ho znovu zmateně prohlížela. Nechápala jsem to. Nevypadal jako nějaký vyšinutý násilník. Vypadal že je mu lehce přes třicet, nebyl nijak škaredý.Podle mě by měl mít ženu, děti...vést normální život. Ne unášet osmnáctiletou holku.
Uhnula jsem pohledem jako první, jako vždy. Něco na jeho pohledu mě znervóznovalo. Co si jen myslí? Chce mi ublížit? Chce mě rovnou zabít? Nevěděla jsem.
Slyšela jsem vrznutí dveří, jak zase odešel. Ani mi nepopřál hezký den - což dělal každé ráno. Něco se dělo. Že bych byla svému konci blíže, než jsem si myslela? Už ho nebaví sledovat tu trosku, kterou ze mě udělal?
Svezla jsem se na kolena a prosila Boha, aby vyslyšel mou modlitbu, i když jsem ateistka...

---

Setmělo se, ale neukázal se. Několikrát za den jsem tišše zopakovala svou modlitbu, která byla určitě celá špatně. Nedokázala jsem nic sníst. Pouze jsem střídavě poklekala a zvedala se ze země, abych nervózně přecházela po svém vězení. Panikařila jsem. Pláč střídal hysterický smích. Uprostřed jedné pochůzky pokojem jsem upadla nervovým vyčerpáním. Políbila jsem kamarádky parkety. Zpět na nohy se mi nechtělo.
Slyšel tu ránu, jak se moje tělo odporoučelo k zemi. Rozrazil dveře jako by snad hořelo. Jako by mu na mě snad záleželo. Z úst se mi ozval potichoučký smích. Taková ironie. Nikomu na mě nezáleží. Nikdo mě nehledá. Jsem sama.
Snažil se mě zvednout ze země. Hodně jsem za poslední dobu zhubla, takže to měl snadné.