Možná se zblázním, miláčku...

Anotace: 3.část Z nějakého neznámého důvodu se mi tohle zdálo a já nemůžu jinak, než to závratnou rychlostí vytukávat do klávesnice....

Snažil se mě zvednout ze země. Hodně jsem za poslední dobu zhubla, takže to měl snadné. Obrátil mě obličejem k sobě. ,,Je ti něco?" zeptal se starostlivým tónem. Zmohla jsem se jen na kroucení hlavou, tak mě tou svou starostí šokoval. Po chvíli mi došlo, že mě prakticky svírá v náručí. Vší silou jsem se ho snažila odstrčit, ale nešlo to. ,,Pust mě!" kvikla jsem zoufale. ,,Zase upadneš," on na to. ,,To je mi jedno! Nechej mě shnít na týhle podlaze!" křičela jsem hystericky. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal.


Bušila jsem do něho pěstmi, ale svíral mě pevně. A tak jsem to vzdala. Hlava mi klesla na jeho rameno a já plakala. Někde hluboko v nitru jsem se nenáviděla, protože jsem nechutně hysterčila, navíc na jeho rameni. Připadala jsem si jako blázen, cvok.
Sklonil hlavu k mému uchu a zašeptal: ,,Omlouvám se." Ty dvě slova mi byla k ničemu, takovou omluvou nemohl nic spravit. Chtěla jsem, aby mě propustil domů. Tím by možná nedosáhl mého odpuštění, ale měl by větší šanci jej dostat.


Vzhlédla jsem k němu, uplakaná a zničená. V jeho očích jsem viděla samu sebe, což mě zrovna nepotěšilo. Ale kromě mého smutku tam byl ještě jeden, ten jeho. Tentokrát to byl on, kdo uhýbal očima. Ale já jsem ho pronásledovala svým zrakem, kam pohnul hlavou, tam jsem se hnula i já. Nakonec jsem vzala jeho hlavu do dlaní a docílila jsem toho, že už neměl kam dál uhýbat. Naše obličeje byli neskutečně blízko. Dlouze jsem se nadechla. ,,Proč jsi mi to udělal?" hlesla jsem bolestně.