Rána osudu (část druhá)

Anotace: Trošku kratší díl, ale potřebuji se do toho opět dostat:)

J.I.R.K.A
Ahoj, to byla včera vydařená akce! Co Kuba? Užili jste si? Pěkně jste to spolu roztočili:-D

Anet
Hoj, Kuba? Takový vyšší hubeňour, tmavší vlasy?!!

J.I.R.K.A
:-D paměť ti,koukám, slouží, to je on no. Dobrej byl, jo?:-D

Anet
Bez komentáře. Třeští mně hlava a ty se mi směješ. Ty ho tedy znáš??

J.I.R.K.A
Jistěže, chodili jsme spolu do školy.
Anet
Miluju tě! Máš na něho číslo?

J.I.R.K.A
Ale no tak drahá. Jsem zadanej, to ty víš. Si piš,že mám.

Nejen to, že vím jeho jméno, ale mám i jeho číslo. Život je snad přeci jenom fér. Ihned vytočím jeho číslo, dokud jsem pevně rozhodnutá, není nač čekat.

„Prosim?“ ozve se rozespalý hlas do telefonu.

„Ahoj,tady Anet,ta holka z večera..“ dám mu čas,aby si věci ujasnil v hlavě a pokusil si vzpomenout,jestli je na tom stejně jako já.

„Ahoj kočko, vypařila ses dost rychle, bez rozloučení, pusy, jen vzkaz na stole, tobě se to nelíbilo,“ směje se, spravedlnost neexistuje, mně do smíchu rozhodně není.

„Tohle vyřešíme později, potřebuju s tebou mluvit, sejdeme se?“

„Tak se ti to přeci jen líbilo, takže za hoďku v Beranovi?“ souhlasila bych s jakoukoliv hodinou, s jakýmkoli místem, chci to mít za sebou.

Obléknu se, trochu se nalíčím, zamaskuji prohýřenou noc a vyrazím. Když dorazím na smluvené místo, Kuba už tam sedí a popíjí kafe. V šedém tričku s barevným potiskem, rozcuchanými vlasy mu to vážně sekne.

„Ahoj,“ pokusím se o úsměv.

„Ahoj kočko,“ zazubí se na mě. Ten kluk má šarmu, to snad není možné.

Posadím se naproti němu, objednám si ten největší hrnek kafe, který mají, a rozdýchávám nervozitu. Prohlížím si jeho tvář, pihu pod pravým okem, a říkám si, že musel být hodně opilý nebo zoufalý, když sbalil zrovna mě. Rozhodně má na lepší, může jich mít deset na každém prstě.

„Zatoužila jsi mě vidět? Jestli ano, tak jsi nemusela tak rychle opouštět můj byt a mohla jsi počkat, až se proberu a na kafčo jsme mohli taky zajít,“ ptá se zmateně.

„Omlouvám se, že jsem tak zbaběle utekla, ale byla jsem dosti zmatená, vyděsilo mě to, potřebovala jsem rychle odejít.“

„Nejsem zvyklý, že přede mnou holky prchají,“ usměje se a já jeho slova naprosto chápu.

„To chápu,“ všimne si mého výrazu, který je dosti opovrhující.

„Dělám si srandu. Jestli si myslíš, že je med, mít takovou tvářičku a užívat si s kdekým, tak se mýlíš, chci být normální,“ zoufale se na mě podívá.

„Tu normálnost sis zkoušel se mnou nebo jak??“

„Anet, ty jsi normální holka, hezká, zábavná, bezprostřední, roztomilá, to včera nebyla z mé strany opilecká nerozvážnost,“ na důkaz svých slov sevře moji ruku v té své.

„Nepřišla jsem si sem vylévat srdíčko, promiň, pamatuješ si ten večer komplet celý?“

„Mám malé výpadky, jinak docela ano, proč se ptáš?“

„Potřebuju vědět, jestli ses do mě udělal nebo ne,“ vyložím karty na stůl, nač chodit kolem horké kaše.

„Chceš mi říct, že nebereš antikoncepci???“ s děsem v očích se na mě zahledí

„Pálí ti to, takhle brzy po ránu. Ne, neberu, ze zdravotních důvodů,“

„Krucinál...“

Super, takže se do mě udělal, velká paráda, teď se jen modlit. Už nikdy nebudu pít!

„Já už pujdu Kubo, děkuji ti za včerejšek, dnešní kafe a sbohem,“ chabě se usměji a odejdu.