Šestá kapitola (3/5)

Šestá kapitola (3/5)

Anotace: Kytky & básně.

Sbírka: Šestá kapitola

Cestou domů jsem měl hodně těžkou hlavu. Sice jsem ve vlaku neseděl v jídelním voze, ale připadalo mi, jako kdyby někdo vzal všechny moje emoce z předchozích hodin, naházel je do mixéru a pak je ještě pořádně podusil. Měl jsem v sobě nepředstavitelný zmatek. Obrovskou radost z několika hodin strávených s Viky vzápětí střídal smutek z nuceného odjezdu. A já jsem nevěděl, kdy se zase budu moct vrátit. Vždyť jsem ani nevěděl, jaké pocity jsem ve Viky vyvolal já sám. Taky mi mohla každou chvíli přijít zpráva, že to sice bylo fajn, ale netřeba více. Nezdálo se mi to však moc pravděpodobné, věřil jsem tomu, že uplynulý den jen posílil naši vzájemnou náklonnost, a to v nás obou. Stále jsem vzpomínal na to, jak mi Viky zpívala. Byl jsem zpětně tak dojatý, až mi zvlhly oči. Až když mi Viky v průběhu mé cesty opakovaně poslala děkovné zprávy, uklidnil jsem se.

Hned následujícího dne ve mně převládl pocit smutku. Viky nás oba upozorňovala na to, abychom se nenechali unést, ale já jsem se nechal unést po prvních deseti minutách našeho úplně prvního rozhovoru. Jakoby s ní z mého života vymizelo vše špatné, co v něm kdy bylo. Vědomí, že na mě někde v dálce myslí, mi dodávalo energii do mých každodenních činností. Jak jsem mohl zůstat chladným? Den po našem prvním setkání jsem si ale začal uvědomovat všechny souvislosti. Cítil jsem, že když se teď věci nebudou ubírat tím správným směrem, bude to pro mě velmi bolestné. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, jaká je pravděpodobnost, že náš dosavadní vztah by mohl přerůst v něco závažnějšího. Jelikož jsem ale někde ve vzduchu cítil spíše pád na držku, zřejmě jsem se k této otázce podvědomě nestavěl zrovna s největším optimismem.

S Viky jsme neustále intenzivně komunikovali. Přišlo mi celkem paradoxní, že oba jsme sice měli poměrně hodně rozdílných zájmů, ale i přesto jsme si neustále měli co říct. Chtěl jsem s ní být v co nejčastějším kontaktu. Připadalo mi, že každý den bez vzájemné konverzace by mohl naše pouto oslabit. A to jsem v žádném případě nechtěl dopustit. Ba naopak jsem se snažil hledat všechny možné způsoby, které by toto pouto mohly posílit. Byl jsem si vědom toho, jaká mezi námi panovala vzdálenost. Nikdy jsem v takové situaci nebyl, neměl jsem s ní žádné zkušenosti. Ale byl jsem odhodlaný činit maximum proto, abych se ji snažil překonávat. Někdy jsem měl ale pocit, že Viky se upevňování našeho vzájemného vztahu spíše brání. Věděl jsem, že vztah na dálku není tím, co by hledala, zkrátka a dobře se se mnou seznámila úplně stejnou náhodou jako já s ní, věci nabraly hodně rychlý spád a než jsme si oba stačili uvědomit, jaká je realita, bylo už trochu pozdě. Někde uvnitř už jsem byl ale rozhodnutý, že se budu snažit jednat tak, abych v ní probudil vůli po překonání dálky, která nás dělila.

Viky mi jednoho dne napsala, že by si ode mě ráda znovu poslechla nějakou pohádku na dobrou noc. Nepřál jsem si nic jiného, než ji uložit do peřin a šeptat jí do ucha nějaký hezký příběh, ale kouzelník jsem zkrátka nebyl. Napadlo mě, že bych její přání mohl splnit alespoň napůl. Mohl jsem jí nějakou pohádku sám napsat, čtení za mě bohužel musely obstarat její oči. Jelikož psaní mi cizí nebylo, nápad jsem brzy zrealizoval, ačkoliv se rodil krapet v bolestech, protože fantazírování a skládání smyšlených příběhů nebyl zrovna můj dominantní žánr. Ale kvůli Viky jsem si dal opravdu záležet. Snažil jsem se do příběhu zakomponovat zpěv, aby jí byl blízký a mohla se v něm sama najít. Už následujícího večera jsem Viky na dobrou noc mohl poslat dokončenou pohádku „O princezně, která ráda zpívala“. Myslel jsem úplně na všechno a na poslední stránku jsem vložil obrázek, který symbolizoval otisk rtů. Ten měl znamenat stejný polibek, jaký jsem jí dal po pohádce, kterou jsem jí četl před pár dny osobně. Byl jsem celkem spokojený, že se mi podařilo dát dohromady téměř kompletní servis pro splnění jejího přání. Vím, že ten servis měl jednu zásadní vadu, ale někde jsem slyšel, že snaha se cení. Viky byla samozřejmě nedočkavá a pohádku si přečetla ještě dřív, než šla spát, ale její reakce byla kladná a já byl nesmírně rád, že se mi podařilo ji potěšit.

Ale věděl jsem, že chci a musím dělat ještě mnohem víc. Celé dny jsem přemýšlel nad tím, co bych pro Viky mohl dál dělat, jak bych mohl ukrajovat desítky kilometrů mezi námi. Věděl jsem, že jí chci poslat květiny. Dělal jsem to rád. Vždycky mě potěšilo, když jsem se dozvěděl, že jsem byl třeba úplně první, kdo některou slečnu takto obdaroval. Rád jsem v ženách vzbuzoval pocit výjimečnosti. Koneckonců u těch, které jsem obdaroval, jsem byl přesvědčen, že si ho po právu zaslouží. A Viky v tomto směru určitě nebyla výjimkou.

Znělo to asi hodně nenápadně, když jsem se z ní mezi řečí snažil vyloudit, kdo je její nejlepší kamarádka, abych ji mohl požádat o přesnou adresu Viky. Potřeboval jsem, aby to bylo překvapení, jinak by mnou zamýšlený efekt nebyl úplně ideální. Nakonec se mi od kamarádky adresu podařilo získat, což byl v podstatě základ úspěchu. Viky byla sice trochu podezíravá, ale jsem si jistý, že o mém plánu neměla nejmenší tušení.

Květinový dar se mi celkem hodil do krámu, protože se blížil Valentýn. Musím se přiznat, že dělat svátek z něčeho tak přirozeného, jako je láska, mi připadalo vážně stupidní. Na tyhle věci jsem speciální den nepotřeboval, ve vztahu ke druhé osobě jsem se vždy snažil, aby bylo výjimečných dní co možná nejvíc. Ale Viky jsem vlastně stále pořádně neznal, takže jsem nevěděl, jaké místo zaujímá Valentýn v jejím hodnotovém žebříčku. Tu kytku bych jí stejně poslal tak či tak. Vybral jsem kytici se žlutými růžemi, do vzkazu připsal něco o úsměvu na tváři a pak už jsem jen čekal.

Tentokrát jsem byl vcelku nervózní a bál jsem se, aby všechno správně klaplo. Ale když mi Viky v čase doručení poslala děkovnou báseň s vyjádřením své radosti, věděl jsem, že se dílo vydařilo. Byla to vůbec první žena, která mi někdy poslala báseň. Když jsem tak už dřív učinil já, dozvěděl jsem se, že jsem byl také první, kdo ji nějakým veršem obdaroval. Co se týče mě, byl jsem v tomhle směru trochu staromódní, ale vůbec jsem nečekal, že by i pro moji maličkost mohl někdy někdo vážit pár slov. Bylo pro mě velice příjemné číst, jak jsem dokázal žlutým sluncem prozářit její temnou místnost, vykouzlit na tváři úsměv a připravit jí okamžik, kterých si v životě moc neužila. Mission completed.
Autor Matty09, 26.02.2011
Přečteno 277x
Tipy 6
Poslední tipující: Haviko, Lucerna
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter