Hvězdička

Hvězdička

Anotace: Jeden takový nápad z autobusu 511 cestou ráno do práce.

Jedna prochladlá napůl noc a napůl ráno.Jaro chtělo už ovlánout dny, ale před rozbřeskem slunce zima
roztáhla svůj bílý, jemně pocukrovaný plášť.Rozprostřela ho po zemi a tiše našeptávala : "Ještě jsi nevyhrálo jaro, ještě mám malinko sil". Stál jsem na zastávce a čekal na autobus domů.A se mnou ona.Šla mě doprovodit než se zase vydá k sobě domů. "Zatím si o mně nechej zdát" šeptala mi vždycky něžně."To víš, že nechám" , odpovídal jsem s úsměvem. "A máme přece čas, vždyť nám nic neuteče", to byl můj
dodatek. Už mě to čekání docela unavovalo.Oči se už pomalinku hlásily, že by se chtěly zavřít.Ale
přemlouval jsem je, aby ještě chvilku vydržely.Abych mohl ještě na pár minut koukat na to něžné stvoření,
co se mi tulilo v náručí .Taky mě pomalinku opouštěla a odcházela někam za krásnými sny.Nevydržel jsem a
trošku ji pohladil po vlasech.Probralo ji to a překvapeně zamrkala.Vzpoměla si, kde že to vlastně stojíme a jak byla prokřehlá tím mrazíkem zašeptala: "Ještě dlouho? ".Chtěl jsem jsem odpovědět že už určitě né, ale najednou zasvítily do tmy tři žluté číslice "511". "No už je tady", pohnul jsem bradou směrem k
autobusu.Sklonil jsem hlavu abych jí věnoval ještě poslední políbení, poslední obejmutí.K mému překvapení
ale povídá: "Dneska nechci nikam pospíchat, vezmeš mě s sebou?". "Bože, Ty ale umíš překvapit" , vypadlo
ze mě. Věnovala mi tázavý pohled. "No to víš, že Tě vezmu, ale honem nastupujem, přece tu nebudeme
mrznout" . Jeden, druhý , třetí schod, dveře za námi zasyčely a zavřely se.Vybral jsem volná místa a
nechal jí to u okna.Mé tělo usedlo vedle jejího a nechl jsem ji, aby si uložila hlavu na mé rameno.Byl
jsem šťastný, že jí mám konečně aspoň trošku pro sebe.Znovu zavřela oči a v polospánku zašeptala: "Nemáme
lístky". "To bude dobrý, kdo by nás kontroloval ve čtyři ráno" , snažil jsem se ji uklidnit .Už mě ale
neslyšela.I taková chvilka jí stačila k tomu, aby mi na tom rameni usnula. "Ještě že tak, aspoň bude v
klidu" , pomyslel jsem si .Neměla by z mé odpovědi asi radost.Oči se mi rozeběhly po autobuse.Pár
bezdomovců, hledajících kousek tepla a místa k spánku.Dva páry , podobně jako my dva, spěchající někam
do soukromí.A hrstka lidí, ti zas pro změnu nejspíš šli vydělávat nějaké peníze anebo se vraceli po noční dřině, či flámu do postelí. "Tak hlavně neusnout, aby nás někdo ještě neobral", problesklo mi
hlavou.Autobus pomalu, až líně jel kolem lesa.Bylo vidět jak celé město nádherně svítí, procitá a
připravuje se na nový den.Poslal jsem své oči nahoru k oblakům a uviděl záplavu hvězd. "Nádhera", řekl
jsem potichu a dál užasle koukal.


Najednou jsem byl u nich.Topil jsem se v zlaté záplavě záře.A tolik moc všechny hřály.A uprostřed nich
všechny hlídal jejich otec měsíc.Popošel jsem blíž k němu. "Dobrý den" , pozdravil jsem. "Vítám Tě , už
na Tebe čekám", pravil přátelsky. "Jak jsem se sem dostal???". "No prostě jsi přišel na malou návštěvu".
"A co mé dcery líbí se Ti ??" zeptal se. "Krásné", zašeptal jsem. "A ta dívka dole ??", zněla další
otázka. "Ó jak ta je nádherná", "Vy ji znáte" , šuměly kolem mě dotazy těch neposedných hvězd. "Je
nádherná, mám ji moc rád a patří ke mě" , pravil jsem jim trochu pyšně. "Patří sice k nám, ale nechám ji
s Tebou, aby Ti přinášela štěstí". "Musíš ji ale dobře hlídat", dodal hned.Nadechl jsem se, abych ze sebe
vydal spoustu slibů, ale zarazil mě. "Nu na co ještě čekáš, spěchej za ní". Chtěl jsem poděkovat, avšak
slova nevyšla.

"Dobrý den, kontrola vašich jízdenek", ozvalo se kousek od nás. "Ty vole, průser", povzdechl jsem
si.Hlavou mi běžely milóny plánů. "Co teď ??". "No ta mě zabije". Sledoval jsem jak se pomalu revizor
blíží a chystá se shrábnout hned dvě pokuty. "No tak to hold zaplatím i za ni", byl jsem už pevně
rozhodnutý.Najednou však přišla zastávka, autobus se škubnutím přerušil jízdu, dveře se otevřely a
revizor se přede mnou otočil a vyšel ven. "Zázrak", pousmál jsem se. "Co, jaký zázrak", ozvalo se vedle
mě.To divoké zastavení mi ji probudilo."No že už jsme skoro doma je zázrak", zareagoval jsem hned."Tak
ještě chviku spi", zašeptal jsem jí do ucha. "Ale já se bojím, co když se vzbudím a ty už tu
nebudeš???",řekla rozespale. "Neboj!!" . "Se mnou se Ti nic špatného nestane a budu tady až vstaneš",
rychle jsem jí odpověděl."Musíš ji ale dobře chránit", zaznělo mi hned v uších.A neboj jsem řekl já jí,
za to že mi opravdu přinesla štěstí.Spánek ji však znovu přemohl.Asi za deset minut přišlo naše místo vystoupení. "Hvězdičko, je čas vstávat", pohladil jsem ji po čele.Sice jí asi nechtělo, ale vstali jsme a vydali se ke dveřím.Autobus nás vyplivul a naše kroky
zamířily k ospalému sídlišti."Proč jsi mi říkal hvězdičko", zeptala se do toho ticha. "Někdy Ti to
povím", řekl jsem jí s úsměvěm. A na rty jsem věnoval políbení.Pak jsem vzal její ruku do své a dodal: "Tak pojď, půjdem někam, kde je líp." A vyšli jsme do toho mrazivého rána.Ještě jednou jsem kouknul nahoru a
pomyslel si : "Zatim tam jsou a Ty jsi hvězdičko tady, je to dobrý!!!".
Autor Madanik, 10.03.2011
Přečteno 387x
Tipy 6
Poslední tipující: Aaadina, Elko, Princezna.Smutněnka, K.D
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moc pěkný nápad, měla bych pár poznámek, tak někdy, až bude vhodná příležitost..:-)

11.03.2011 06:21:00 | Princezna.Smutněnka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter