Nebe nebo babička?

Anotace: Nevěděla jsem , kam tu povídku zařadit..Tak jsem dala zamilované :D..Vlastně trošku je :)

Nebavilo mě poslouchat, jak je můj bratr jedinečný...Jak on je úžasný dítě, který je bez chybičky a já jsem ta černá ovce rodiny..To nechtěný dítě, na který jenom nebyly peníze, aby se mohl udělat potrat..On může všechno a já nic...Jediný kdo mě měl rád, byla moje babička, která bohužel předloni zemřela při autonehodě..Od té doby nemám vůbec nikoho...Říkáte si , že musím mít aspoň nějaké kamarády..A copak můžu? Můj "milovaný" braříček mě pomlouvá jak jen může..Ven nemůžu , to mám zase zakázáno od rodičů...Můj domov = vězení...Nemohu se dočkat dne, kdy by bude 18 a já budu mít svojí svobodu a nic víc...Jenže to jsou ještě celé dva roky..Do té doby snad zešílím..
Byl to den jako každý jiný...Ráno do školy a pak zase hned domů..Teda měla jsem jít hned domu , jak mi můj tatík nařídil...Jenže mě cosi zdrželo...Vlastně, kdosi mě zdržel..
Měla sem takové zpoždění a tak moc jsem pospíchala, až se mi vysypala celá taška..No super...Knihy se mi rozsypaly a já je dávala zpět do tašky..A najednou mi někdo začal pomáhat..Hlava se sama proti mé vůli zvedla a já viděla mě velmi povědomou tvář...Zvedla jsem se..."Díky" vykoktala jsem..."Neni za co..Rád pomáhám dívkám v nesnázích"..Krásně se usmál...Nevím proč, ale něco mě k němu táhlo..Můj mozek vykřikoval, že ho znám celý život..V jednom okamžiku bych mu řekla všechno..Plápolala z něj důvěra , která na mě zabírala...Přišlo mi ,jako kdyby to byl můj nejlepší kamarád od dětství...A přitom to je docela neznámý kluk..."Jmenuju se Dominik...A ty jsi Adriana , že ano?..." Jak to jenom sakra může vědět?..."Jo Adriana..Jak to víš..?"...Nic lepšího fakt odpověděl nemohl "No, znám tvýho bráchu"...No tak tohleto mě rozesmálo.."Aha..Ty jsi další jeho velikej kamarád?"...Jeho odpověď mě zaskočila.."Upřímně ho nesnášim"..Udělalo mi to radost.."Upřímě, to už jsme dva"...
S Dominikem se mi povídalo tak dobře, že jsem uplně ztratila pojem o čase...Jeho důvěra nezklamala a do hodinky o mně věděl uplně všechno..O mém životě..O tom, jak mě doma nesnáší a o tom , jak bych chtěla zmizet...Jenže to už si to ke škole mířil můj tatík, protože moje spoždění bylo víc než veliké..."Hej Adriano..Co si o sobě sakra myslíš? Už jsi měla být skoro 2 hodiny doma.."...Zmocnila se mě panika..."Tati uklidni se...Jen jsme se s Dominikem trochu zakecali..." Z otce šlo hrozně moc hněvu..."Ty se nemáš co zakecávat..Děláš nám jenom potíže..." A to už se neovládal a vrazil mi parádní facku...Skácela jsem se k zemi, jako nicka...Moje síla proti němu byla tak strašně malinká...Ale to už se Dominik neudržel..."Mlátit svojí dceru vážně umí jenom ubožák.."...Táta mu chtěl očividně taky jednu vrazit, ale tady byla naopak jeho síla docela maličká..Proti Dominikovi neměl vůbec žádnou šanci...Táta se napřáhl, ale než se nadál , tak ležel na zemi..Dominik se o něj dál nezajímal...Došel ke mě..Pořád jsem ležela na zemi a ze rtu mi tekla krev...Zvedl mě.."Pojď...Mě už 18 bylo..Mám svůj byt..Dneska zůstaneš u mě"...Vzal mě do náručí , odnesl do jeho auta a ovezl si mě k němu domu...
U něj doma jsem se rozbrečela jako malá holka..Utěšoval mě, že to bude dobrý, že on bude semnou , pokud já budu chtít a že on by semnou byl moc rád...Svýma uplakanýma očima jsem se podívala do těch jeho...A jak to bylo dál určitě tušíte...Začalo to polibkem a skončilo v to posteli...Stačilo tak málo a celý život se mi rázem změnil...Od té doby s Dominikem chodím...Nebýt jeho , asi bych se dávno psychysky zhroutila...Táta i brácha se ho bojí, takže nikdo nic nenamítá , když u Dominika spím , nebo když k němu ( a to se stává často ) , odjedu na celý týden...Moje štěstí konečně zapracovalo..Miluju ho...On je celá moje rodina..Jediná rodina, která pro mě kdy existovala...Vím , že babička by mě v tom plně podporovala....Dominika mi seslalo samo nebe...Nebo snad babička?