Tohle že je love story?

Anotace: Co se stane, když se sejde týden u moře, stydlivá holka i kluk, pár pohledů a nejistota?

Nejsem nijak zvláštní, ani zkušená, jsem ztřeštěná puberťačka, která o lásce jenom sní. A jestli věřím na pravou lásku? Jak se to vezme. Stále se snažím nedělat si starosti, i když je mi už šestnáct a s nikým jsem se nelíbala. Není to tím, že by o mě kluci neměli zájem, ale já jsem prostě srab. Hrozně ráda s klukem flirtuji, ale kdykoliv chce zajít někam dál, třeba mě pozve na rande, leknu se a uteču. Většinou se donutím souhlasit, ale ve finále jsem z toho tak vyklepaná, že se na něco vymluvím. Jednou jsem byla na rande a dopadlo to katastrofálně. Ten kluk byl hrozně stydlivý a celá schůzka byla jako z knížky „ideální rande“. Koupil mi růži, pozval mě do cukrárny, zaplatil za mě a pak mi vzal tašku a doprovodil mě na autobus. Všechno bylo dokonalé. Až na jednu maličkost. Vůbec jsme spolu nemluvili a bylo to hrozně nepřirozené. Oba jsme dělali jenom to, co jsme si mysleli, že máme dělat. Nejsem tedy příliš vhodným adeptem na posuzování existence pravé lásky. Nejraději „balím“ kluky na táboře. Člověk nemusí nic říkat, stačí se dívat a všechno vyplyne samo. Výhodou jsou společné programy, žádná umělá rande, která by se dala zkazit nebo se vymluvit a zůstat doma. Téměř na každém táboře se někdo najde. A tak i na táboře jsem měla prvního „kluka“, pokud tomu tak chcete říkat. Jednou se mě zeptal, jestli s ním chci chodit. Bylo mi asi dvanáct a nic jsem k němu necítila. Prostě jsme si jenom občas povídali ve stanu, což většinu času vypadalo tak, že se vytahoval. Takže jako „kluk“ se to počítat nedá.
A loni, loni jsem na táboře v Itálii taky jednoho kluka potkala. Vlastně to bylo to nejpodobnější lásce, co jsem kdy zažila. Nevím jak, ale kvůli němu jsem porušila všechny zvyky. Všimla jsem si ho už v autobuse, seděl za mnou a mojí kámoškou a já jsem si od něj půjčovala tužku. Měl hrozně hezké oči. Šedivé s dlouhými řasami. Nebrala jsem ho hned jako svého idola, ale když on projevil zájem o mě, nebránila jsem se. Docela to se mnou uměl, sám nebyl nijak sebevědomý, alespoň v téhle oblasti, ale zároveň se nebál dát najevo, že se mu líbím a něco pro to udělat. To mně naprosto vyhovovalo. Šťastnou náhodou jsme měli chatky vedle sebe, stranou od ostatních a nepřetržitě jsme spolu flirtovali. Alespoň když jsme byli u chatek. Bohužel, nikdo z nás neměl tolik odvahy bavit se s tím druhým i na společných programech. Občas ve vodě mě překvapil zezadu a já jsem ho někdy chytala pod vodou za nohy tak, aby mě předtím neviděl. Ale to bylo tak vše. Když jsme měli volno, hráli jsme karty. Postupem času se vyvinula naše čtveřice, kde já jsem měla jeho, a moje kamarádka měla jiného kluka. Hráli jsme ve dvojicích, On chtěl být nejdříve se mnou, ale nemohla jsem v tom nechat kamarádku, která hru neuměla. Nakonec se z nás vyklubala super dvojice, která kluky porážela na plné čáře. Jim to ale nevadilo. Porazily jsme je, i když se hrálo o snídani do postele, takže jsem si potom musela každé ráno přivstat a upravit se, než mi jí přinese.
Moje karetní partnerka mi hodně pomohla a dodávala mi odvahy. Na některé její věty nikdy nezapomenu. Jednou za mnou přišla do pokoje a povídá mi: „Vždyť je hezkej, hodnej, vtipnej, vysokej. Co bys ještě chtěla? A stojí o tebe, pořád se na tebe ptá a karty chce hrát taky jenom s tebou! Já bych ho brala všemi deseti!“ „Já vím“, odpověděla jsem, „Já ho taky všemi deseti beru!“ Hrozně mi to ale pomohlo, neměla jsem, a stále nemám, v tomhle ohledu moc velké sebevědomí, a když mi řekla, že mě chce, byla jsem jí vděčná. Takové věci by člověk mohl slýchat každý den a on mi musel i s její pomocí stále znovu svými pohledy dokazovat, že si to nerozmyslel a stále o mě stojí.
Jak plynul ten týden, postupně jsem zapomínala na realitu, na všechno, co je doma, žila jsem jenom okamžikem. Když se na to zpětně dívám, vidím, že jsem se chovala úplně jinak, bezprostředně. Ve svém nudném životě o všem moc přemýšlím, rozebírám každou maličkost. Nedokážu to dost dobře popsat, ale v Itálii jako bych to ani nebyla já, nepamatuji si, o čem jsem přemýšlela, pamatuji si pouze jeden pocit. Znala jsem ho už z dřívějška, ale nikdy ne v takové míře. Nebyla jsem schopná nic sníst, snídaně, co mi nosil, z velké části končila v koši. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem měla hroznou radost a byla jsem šťastná.
Jednou večer jsem si šla jako obvykle sednout ke klukům na terasu. Vedle Něho bylo volné křeslo, tak jsem si ho zabrala. Za chvíli tam zbyla jenom naše čtveřice a On toho využil. Měla jsem položenou ruku na opěradle a on jí začal hladit. Nebylo mi to nepříjemné, naopak, ale nějak jsem to nevnímala, bylo toho na mě už moc, nebyla jsem schopná si uvědomit, že ON mě hladí. Za chvíli mi podal svojí ruku a chtěl hladit taky. Přišlo mi to takový divný, nepřirozený, a tak jsem za chvíli přestala, ale on mě napomenul, ať pokračuji. Za chvíli už mi to divný nebylo. Kamarádka s jejím klukem odešli a my jsme zůstali samy, ale ne na dlouho. Téměř hned se objevil jiný kluk, Jeho spolubydlící. Začal na Něj mluvit a já jsem si připadala, jako páté kolo u vozu. Tak jsem se zvedla a odešla jsem. Hned jsem běžela za svojí kamarádkou, tou, která se mnou přijela, a začala jsem se jí svěřovat. Byla jsem v euforii, radostí bych skákala do stropu. Bohužel, kamarádka to moc nesdílela, sama ven nechodila, prý jí to bylo blbé a já jsem prostě nedokázala sedět s ní v chatce. Byla na mě naštvaná, a tak mě radost rychle přešla. Další rána byla moje karetní společnice, když přišla a začala mi nadávat, že On je hrozně smutný, že jsem mu utekla. Bylo mi mizerně.
Přesto jsem si zbytek týdne velmi užila a ani jsem se nenadála, už tu byl poslední den. Jeli jsme na výlet do zábavného parku. Byla jsem smutná, protože všechno končilo, ale rozhodně jsem si to zatím nehodlala připustit a ten den jsem si chtěla užít. Nabídla jsem kamarádce, aby si ke mně dala věci, protože svůj batoh už měla zabalený na cestu domu, ale brzy jsem toho litovala, když jsme s kámoškami potkali kluky a moje karetní společnice se od nás odpojila, že bude chodit s nimi. Šla bych taky, hrozně moc jsem si to přála, ale když jsem se podívala na kyselý obličej mojí nejky, odpustila jsem od toho. Věděla jsem, že by nic neříkala, to ona nikdy, ale taky jsem věděla, že by jí to vadilo a já jsem se jí celý týden nevěnovala, nemohla jsem si dovolit další průšvih. Kluky jsme potkaly ještě jednou. Začali jsme se bavit o atrakcích a porovnávali jsme dvě dráhy. Přemluvila jsem naší kamarádku, aby se mnou šla na jednu, ale ona se tam málem rozbrečela, a tak jsem jí do té druhé ani nutit nemohla. Když to ze mě vypadlo, On mi slíbil, že tam se mnou půjde, ať na něj počkáme, že si skočí na záchod. Byla jsem nadšená. Ale když uběhlo 20 minut a On se neukázal, byla jsem dost nervózní. Po třiceti minutách jsem rozhodla, že se půjdeme podívat k záchodům. Ale když se tam nikdo neukázal, kamarádka mě odtáhla pryč. Byla jsem hrozně zklamaná a celý zbytek odpoledne mi připadalo, že jenom ztrácím čas, který bych mohla trávit s Ním. Nakonec moje nálada zašla tak daleko, že jsem neměla chuť jít na žádnou atrakci. Bála jsem se, že půjde okolo a já ho neuvidím. Párkrát jsem čekala na holky, ale nakonec jsem se od nich odpojila a šla jsem ho hledat. Bohužel to bylo už jen chvíli před odjezdem zpět do kempu, ale našla jsem ho téměř okamžitě. Nevím, nedokáži to vysvětlit a nechci být paranoidní, ale jakmile to záleželo jen na mně, jako bych věděla, kam mám jít. Zavolala jsem na něj, vlastně to bylo poprvé, kdy jsem mu řekla jménem, a šli jsme spolu ještě na jednu atrakci, i když dráhu jsme už nestihli.
Stavili jsme se v kempu pro bágly, nasedli do autobusu a náš týden končil. Celou cestu se moje nálada postupně zhoršovala, jak mi docházelo, co bude následovat. Nebo spíš co následovat nebude. On byl z druhého konce republiky. Nemělo to budoucnost. Když jsme přijeli do Prahy, nastal čas loučení. Nevěděla jsem, jak to mám udělat. Nejdřív jsem se tedy přivítala s mamkou, naložila kufry do auta, a pak jsem teprve šla za Ním. Nevěděla jsem, co řeknu, ale On mi naštěstí šel naproti, obejmul mě a dal mi pusu na tvář. V tu chvíli jsem to příliš nevnímala, ale tu pusu jsem tam cítila ještě dlouho potom. Nevěděla jsem, co bych měla říct, a tak jsem se jenom zeptala, jestli pojede příští rok. Byla jsem sama překvapená, jak zněl můj hlas zoufale. Ujistil mě, že určitě ano. Naposledy jsem se na něj podívala, ale věděla jsem, že už musím odejít.
Jako ve snách jsem došla do auta a celou cestu domu jsem brečela. Děkovala jsem osudu, že nás domu vezla moje, a ne kamarádky mamka. Celá situace mi připadala beznadějná. Na jednu stranu jsem si nadávala, že jsem si s ním ani nedala pusu, že jsem si to měla víc užít, ale na druhou stranu se mi do hlavy tlačil názor, že jsem to nechala zajít příliš daleko. Od začátku jsem přece věděla, kde bydlí! Doma jsem se okamžitě vrhla k deníku a s pláčem jsem se mu začala svěřovat. Měla jsem v sobě zmatek, nevěděla jsem, k čemu bych se měla přesvědčovat, nejjednodušší by bylo na všechno zapomenout, ale to byla moje noční můra. Já jsem se naopak snažila udržet vzpomínky čerstvé, ale tím jsem si jenom více rozdírala své rány. Po pár stránkách jsem se konečně dokázala uklidnit natolik, že jsem byla schopná jít se přivítat se svým tátou, který byl na tenisovém turnaji. Ale nepočítala jsem, že tam bude i můj brácha. Pravidelně jsme na sebe hnusní, obvykle si z toho nic nedělám, oplácím mu stejnou mincí, ale tentokrát stačilo málo, já jsem nebyla ochotná ani schopná s ním komunikovat, a když on mi řekl nepříliš lichotivou poznámku, cítila jsem, že jen těžko zadržovaný pláč se dere na povrch. Okamžitě jsem se otočila a chtěla odjet, než se rozbrečím mezi všemi těmi lidmi, ale přesně v tu chvíli si mě všiml táta a šel se se mnou přivítat. To už mi bylo všechno jedno, všichni lidé, všechno. Naplno jsem se rozbrečela tátovi na rameni a hrozně mi pomohlo, že se mě na nic neptal, jenom mě pevně obejmul. Po chvíli jsem byla schopná vykoktat, že chci zpátky na tábor a bylo vše, co se táta dozvěděl.
Přidala jsem si Ho na facebook a hned jsem Mu napsala. Odespal a vypadalo to, že má radost, ale nové otázky a témata jsem vymýšlela jen já a stejně šla konverzace po chvíli do kytek. Psala jsem mu ještě párkrát, ale vždycky to dopadlo stejně. Obvykle praktikuji politiku „Chceš mě? Snaž se!“, ale tentokrát jsem ze sebe dělala trapku za jediným cílem- chtěla jsem ho vidět, dokud je v Praze. Jednou mi napsal „Chtělo by to se zase sejít ?“. Štěstím bez sebe jsem odepsala, ve strachu, abych nezněla příliš nadšeně: „To jo… ale já jedu v sobotu na 14 dní pryč ?“ „?“ Asi to vzal jako odmítnutí, takhle část příběhu mi stále zůstává skryta, ale pokud vím, on stejně v sobotu odjížděl domu. Nevím, třeba jenom neměl dost odvahy ptát se dál… V každém případě jsem svého cíle nedosáhla, od té doby jsem ho neviděla, psala jsem si s ním celkem třikrát a nikdy ta konverzace neměla hlavu ani patu.
Myslela jsem na Něj celý zbytek prázdnin, dokonce jsem zapomněla vystoupit na správné zastávce, což považuji za vtipnou story, i když to bylo smutné. Nemůžu říct, že jsem pro něj od té doby nebrečela, slzy v očích mám i teď, jak na to vzpomínám, a to je to víc jak půl roku zpátky, ale srovnala jsem se s tím, jak jinak. Moje teorie je, že člověk nikdy nedokáže být nešťastný pro stejnou věc dlouho. Se vším se srovná. Celé prázdniny byl ale hlavní postavou mích snů, flirtovala jsem i s jinými kluky, ne že ne, ale nic to pro mě neznamenalo, stále jsem myslela na něj. A i teď stále pravidelně kontroluji jeho profil. Děsím se, co bude příští tábor. Budu hrozně zklamaná, jestli nepojede, ale nebudu vědět, jak se mám chovat, jestli pojede.
Jednou si psal s kamarádkou. S tou, která jela na tábor se mnou. Ona mi celou konverzaci přeposílala, hrozně mi to bylo líto, psal si s ní snad půl hodiny, kdežto se mnou maximálně deset minut. Navíc jí napsal sám od sebe a ona tu konverzaci nemusela násilím udržovat při životě. Nedávno si s ní psal znovu, a jestli to vůbec ještě jde, bylo to horší. Už mě to dávno nebolí, ale tohle mě hrozně mrzelo. Ptala se ho na mě, jestli si spolu ještě píšeme, i když samozřejmě věděla, že ne. „On: hmm ne; Ona: Jak to?; On: Prostě neprojevila tam zájem no a nepíšeme si už; Ona: Aha ;);) … Chtěl jsi jí?; On: Nevím… Nebyl jsem si jistý“ Věta „neprojevila zájem“ na mě byla moc. Já jsem si připadala jako vlezlá trapka, celý prázdniny jsem nemyslela na nikoho jiného. Ale na druhou stranu jsem byla kamarádce vděčná, protože jsem věděla, že on mě za tu trapku nepovažuje. Prostě si jen nebyl jistý.
O týden později po této konverzaci jsem seděla na hodině fyziky, dávala jsem pozor na probíranou látku a nad ničím jiným jsem nepřemýšlela. Ale najednou, nevím proč nebo jak, jsem věděla, jak to nejspíš bylo. Šlo o tu chvíli, kdy jsem odešla, když chtěl, abych mu hladila ruku. Prostě to bral jako odmítnutí a nebyl si dost jistý. Kdybych byla dost při smyslech a o věcech přemýšlela, jako to dělám normálně, poznala bych to, a třeba bych to i změnila. Takhle mám smůlu.
Asi si teď myslíte, že jsem naivní trapná pipinka, že tenhle příběh je hrozně přehnaný, ale mě je to jedno, myslete si o mně, co chcete, tohle nebylo napsané, aby to někdo četl a jestli jsem to někomu přečíst dala, je to na vlastní nebezpečí.