Rána osudu (část třetí)

Anotace: Mám si kleknout na kolena či se postavit na hlavu, abych se nějakého komentáře dočkala?:D

Zamířím do parku, ujasnit si, co se stalo a rozmyslet se, co dál. Sedím na osamocené lavičce, dívám se kolem a sleduji malé děti, maminky, spokojené tatínky. Proboha, je mi 18! Nemůžu se stát matkou. Musím udělat maturitu, chci jít dál studovat, mám tolik plánů, nemůže se mi to celé sesypat kvůli jedné nerozvážné noci. Mám to nechat osudu, aby se postaral o to, jestli miminko bude či nebude? Nebo se mám pojistit, zajít na gynekologii a nechat si předepsat postinor? Ovšem ten stejnak není stoprocentní. Z myšlenek mě vytrhne zvonění mobilu.
„Ano?“

„Ahoj Míšo, tady Kuba,“ ozve se v telefonu.

„Co potřebuješ? Snad mě nechceš žádat, abychom si tu slavnou noc zopakovali,“ řeknu kousavě.

„Ne, to rozhodně ne. Tedy..ne že by se mi to nelíbilo,naopak,já jen…“ začne se do toho zamotávat.

„Chci nést poloviční díl zodpovědnosti, takže…nevím, co chceš dělat, ale …kdyby ses rozhodla zajít si koupit takovou tu pilulku po, tak ti půlku samozřejmě zaplatím“ dostane ze sebe po době.

Tím mi naprosto vyrazí dech. On, takový sebevědomý, namachrovaný, o nic se nestarající frajer.

„Děkuju moc, koupím si ji…Kubo, můžu tě o něco poprosit?“

„O cokoliv.“

„Nezašel bys tam prosím se mnou? Nechce si tam připadat jako největší zoufalka, která si užila s cizím klukem a hned po ránu letí pro ppz, tedy, pilulku poslední záchrany,“ pronesu zoufale.

„Určitě! Sejdeme se za 15 minut před nemocnicí, ok?“

„Dobrá, budu tam,“ hovor ukončím.

Jsem kousek od nemocnice, takže ještě posedím chvíli na lavičce a pak se vydám k jámě lvové. Třesou se mi kolena i ruce, mám knedlík v krku a je mi neskutečně mizerně. Kuba už stojí u brány.

„Tak jdeme?“ podívá se na mě těma čokoládovýma očima.

Já jen kývnu a jdeme na oddělení gynekologicko-porodnické. Protože je neděle, musíme zazvonit a myslím, že ambulantní příplatek nás nemine.

„Taky jsme si mohli užít v týdnu, to bych zašla za svojí gynekoložkou a nemusela bych platit zbytečné peníze,“ začnu se trošku usmívat, poprvé od rána.

„Co není, může být. Ponaučení pro příště,“ mrkne na mě šibalsky.

Sestřička už na nás čeká. Kuba se posadí v čekárně a já vejdu do ordinace. Doktor je sympatický, příjemný a hlavně chápavý.

„Přítel mohl jít klidně s vámi sem k nám,“ říká doktor a ťuká něco do počítače.

„Myslím, že má hlavu plnou svých vyděšených myšlenek,“ usměji se.

Potom se mě ptá na nějaké věci, automaticky mu odpovídám, ale moc ho nevnímám.

„Takže slečno, tady máte recept, čím dřív tabletu spolknete, tím je větší šance, že nebudete matka a přítel otec,“ mrkne na mě a já se rozloučím, poděkuji a jdu za Kubou.

Doktor ještě vyleze do čekárny a dívá se na nás.

„Máte sympatického přítele. Mimochodem, mladý muži, trocha opatrnosti neuškodí, chudák přítelkyně potom,“ směje se.

„Já vím, příště si určitě dáme pozor,“ poděkuje ještě jednou za nás za oba a odebereme se do nejbližší lékárny.

Kuba mi polovinu zaplatí, rozloučíme se, asi už navždy, a já si jdu domů spolknout tu zatraceně drahou tabletku, která mi má zachránit mládí.

Poctivě si přečtu příbalový leták, trošku mě vyděsí fakt, že to není stoprocentní ochrana, vidět to černé na bílém je dost frustrující. Ale lepší něco než nic. Spolknu to a začnu se zaměstnávat všemi možnými činnostmi, abych si usměrnila myšlenky.¨
Večer mi přijde zpráva:
AHOJ MISO, NEMUZU NA TEBE PRESTAT MYSLET. VSECHNO V PORADKU? CO DELAS VECER? KUBA

Ten kluk se mi snad jen zdá. Já prožila v posledních x hodinách muka a on hnedka myslí na další sex, to snad ani není možné!

AHOJ KUBO, VSECHNO OK, VECER UZ NECO MAM. NEDELEJ SI O ME STAROSTI, NEJSEM MALA A NEMAME VUCI SOBE ZADNE ZAVAZKY TAK SE NEMUSIS ZNAZIT.

Hodím mobil na postel a jdu se ven projít. Stavím se u Honzy, mého nejlepšího kamaráda.

„Ahoj zlato, co ty tady?“ usmívá se na mě ve dveřích.

„Přišla jsem navštívit starého bracha, je to trestné?“ Na pozvání nečekám a hrnu se do bytu.

„Nesmělá jako vždy a ani mě neobejme na přivítanou,“ směje se mi Kuba.

„Promiň brachu,“ omluvně se usměju a obejmu ho.

S Honzou jsme nejvíc nejlepší přátelé. Známe se už od mala. Seznámili jsme se na pískovišti, když jsem ho přetáhla lopatičkou po hlavě, protože mi bořil hrad z písku. Od té doby si skvěle rozumíme, jen s tím rozdílem, že si nehrajeme na písku a už mu neubližuji lopatičkou.

Postavím na kávu, jsem u něho jako doma. Často tu přespávám, protože doma je to občas k zbláznění a tady hledám azyl a útěchu. Rodiče se totiž rozvedli, matka si našla nového mužského a já šla bydlet k tátovi. Jenže ten dva roky po rozvodu zemřel, takže mi nezbývalo nic jiného než se nastěhovat zpět do domu hrůzy.

„Tak co se děje princezno?“ vybalí Honza, když si sedneme naproti sobě ke stolu a začneme pít kafe.

„Ále, nic neobvyklého. Vyspala jsem se s jedním klukem, ten se do mě udělal, takže průšvih na světě. Víš, že kvůli tomu nálezu nesmím brát prášky. No a on nějak automaticky myslel, že je beru,“ zabořím oči do stolu, nechci vidět ten vyčítavý pohled.

„ Ty ses vyspala s uplně cizím klukem???“ vytřeštil na mě svá modrá kukadla.

„Nemám z toho radost, jestli ti to pomůže,“ kousnu se do rtu, tohle nejsem já. Nespím s cizími kluky, které potkám kdesi v baru. Což neznamená, že jsem svatá, jen si na ukojení chtíče vybírám stálé známosti.