Kluk nebo kamarád...? 1

Anotace: Tohle jsem napsala když mi bylo 15. Odehrává se to na letním táboře. Tohle je první ze tří dílů.

"Tak takhle to podle mě mohlo probíhat každý odpoledne! Žádná celotáborovka! Jen se tak válet u vody a slunit se!" vysloví kamarádka Jana svou nynější myšlenku a všichni se toho chytnou. Zkoušejí přesvědčit Páju,aby tohle navrhl na večerní poradě,ale ten protestuje :
" No a kdo by pak chodil ty celotáborovky vyhrávat?"
"No přece ty Pájo!" zapojím se také do debaty.
"To bych vám to tak nanejvýš prohrál!" směje se. Jukne na hodinky a prohlásí:
"Nerad vám kazím zábavu,ale už bysme měli vyrazit! Blíží se nám pátá. Jinak nestihneme osobní volno!"
Všichni se začnou jen neochotně a pomalu zvedat ze svých dek.
Asi po pěti minutách chůze padne naše oblíbená otázka, kterou položíme hromadně všichni najednou:
"Pájo,kdy už tam budeme?". Načeš se musíme zastavit a dostatečně vysmát! Do tábora samozřejmě dorazíme pozdě.
"Království za sprchu!" projevím nahlas svoje přání. Pája se na nás uculí,takže je hned jasné, že sprchy jsou zajištěné a tak se všichni rozprchneme pro mýdla a osušky! Kluci nás bohužel předběhnou a tak sedíme s Pájou na terase a řešíme proč jim to tak dlouho trvá!
"Třeba jim upadlo mejdlo!"rozesměju se a všichni spolu semnou! Načeš nás kamarádka Aneta dostane hláškou:"Kluci,už jste?". Všichni jdem do kolen! A Pája tomu nakonec dodá korunu, když prohlásí: "Oni se s tim moc nehoněj!"
Po chvíli kluci konečně vyjdou! První kdo se hrne do dveří jako velká voda je Leona. Než stačí kluci něco říct Leona už couvá ze sprch a se smíchem se obrátí na šest kluků: "Taky jste mi mohli říct že se tam ty dva ještě převlíkaj!"
Pak už všechno proběhne bez větších kolapsů!
Protože do konce osobáku zbývá ještě necelá hodinka, dojdu za Tomášem: "Tiborku? Pučil bys mi empétrojku?"
"No Čárko?! A já myslel, že jdeš zamnou jen tak nezištně na návštěvu…".
"Aspoň ses o sobě dozvěděl zas něco nového…".
"A to je jako co?",zeptá se nic netušící..
"Že nemáš věštecký schopnosti!", zasměju se škodolibě. Než stačím uhnout Tomáš mě chytí za ruce a přetáhne mě k sobě do stanu.
"Tak ty si ze mě takle budeš dělat srandu jo?"ptá se mě a při tom mě lechtá, takže pištím a snažím se uhýbat,ale ono není kam!
"Tiborku prosím tě pust mě nebo se počůrám!", už slzím smíchy! Nečekala bych to, ale Tomáš skutečně přestane.
"A jak se jmenuju?" zeptá se zdánlivě nepochopitelnou otázkou.
"Přece Tiborek…" odpovím, což sem ovšem neměla dělat. Tomáš mě začne opět lechtat.
"Tak Tiborek jo?! Čáro tak to máš u mě schovaný!"
Je to taková naše hra. On se ve skutečnosti jmenuje Tomáš a já jsem Šárka. Ale Tomáš mi jednoho dne řekl Čárko a já mu od té doby říkám Tiborek.
Najednou se ozve píšťalka a po ní známé zařvání hlavní vedoucí : "NÁSTUP!". Tomáš na chvíli ztuhne, tak toho hned využiju a vysmeknu se mu.
"Tak na nástupu! Papa!",zamávám mu z dostatečné vzdálenosti.
"To si ještě vyřídíme!" křičí za mnou.
Otočím se a vypláznu na něj jazyk.
Na nástupu stojíme jako poslední v řadě. Je to tím,že jsme letos nejstarší,12. oddíl. Asi jsem tu letos naposled, jelikož už jsem vychodila základku a taky už mi bylo 15. Tomáš stojí o tři oddíly dál. Letos se stal součástí 9. oddílu. Není zas o tolik mladší jak by si někdo mohl myslet. Je mu jen o rok a čtvrt míň než mě. A přesto,ať si to zakazuju jak chci,se mi pořádně zatočí hlava když se na mě pěkně usměje…nebo mám motýlky v břiše když se mě dotkne. Ale my dva jsme jen kamarádi a já to nechci kazit.