Kluk nebo kamarád...? 3

Anotace: Poslední díl

"Dobrou noc strýčku Fido!" popřeju své kámoše. Upřímně jsem taky dost unavená,ale pořád nějak nemůžu usnout! Přemýšlím nad těmi čtrnácti dny a říkám si že to všechno bylo fajn!
Tomáš už mě taky nějak netrápí. Zítra bude konec a my můžeme zůstat kamarádi dál. mohlo to dopadnout hůř kdybychom spolu přece jen něco měli. Docela spokojená usínám.
V noci mě probudí bouchnutí dvířek od stanu,ale nevěnuju tomu pozornost. To jde určitě Petr za Janou. Ovšem jaké je moje překvapení,když mi za chvíli něco přejede po tváři. V první chvíli se leknu,pak mě ale napadne podívat se co to je. To něco co mě hladí po tváři je ruka,Tomášova ruka!
"Tomáši…",tak to je jediné na co se vzmůžu!
"Šárko takhle to dál nejde…"
"Ale když s tím něco uděláme bude to horší…"
"Tebe to baví! Tebe prostě baví mě trápit!"
"Tak to vůbec není! Ty trápíš mě…"
"Ne! To bych ti nikdy neudělal… Mám tě rád!",vysloví to co jsem zrovna chtěla říct já a něžně mě políbí.
Líbáme se hodně dlouho! Stále se jeden druhého dotýkáme,abychom se ujistili,že tohle není jen sen. Nakonec u mě Tomáš usne.
Ráno se naštěstí probudím ještě před budíčkem: "Tomášku vstávej!" zatřesu s ním jemně, "Musíš k sobě do stanu."
"Já tu chci zůstat s tebou!"obejme mě a políbí. V břiše se mi roztřepená snad tisíc motýlích křídel.
"Tomáši neblázni! Přece nechceš aby se to ostatní dozvěděli!"
Tohle ho probere: "Počkej,jak to myslíš? Stejně se dozví že spolu chodíme!".
"My spolu ale nechodíme!" usměju se na něj smířlivě.
"Cože? Takže tohle byl pro tebe jen flirt.úlet?!"
"Přece to nebereš vážně! Každej bydlíme úplně někde jinde. Dál by to nemělo cenu!", snažím se mu to rozumně vysvětlit.
Bez jediného slova vstane a odejde.
Už nás tu zbylo jen pár. "Tak lidi! Já už tu mám taky odvoz… tak se tu všici mějte a určitě domluvíme ten sraz!" už mám slzy na krajíčku. Jen se nerozbrečet! Když začne velká objímačka stejně slzy neudržím. Když už jsem skoro u brány obrátím se,abych jim ještě naposled zamávala. Při otáčení zpátky málem do někoho narazím. Jakmile zvednu hlavu, uvidím Tomáše.
"Tak ty bys klidně odjela a ani by ses nerozloučila!" vyčte mi s úsměvem na tváři,ale myslím že ten úsměv je spíš hraný.
"Ne,já jsem totiž věděla že tu budeš!" zakřením se a lžu jako když tiskne! Pak mě obejme a dlouho drží ve svém náručí! Po té co mě pustí mi do dlaně vloží prstýnek a bez jediného slova odejde. Jako ráno napadne mě.
Neotočím se za ním. Nasednu do auta. V ruce mě hřeje jeho prstýnek a říkám si že třeba budeme dál přátelé…Jsem ráda že už to mám za sebou… třeba zase za rok…