Malý Finský Příběh XII.

Anotace: V příští části slibuji akci a lá Hannu a Michele :)

Nešli jsme ani nějak dlouho, když jsme narazili na sámošku na kraji města. Boby jsme zaparkovali před vchodem a vešli jsme dovnitř. Abych byla přesná, kluci následovali mě.
„Myslíš, že tady mají čaj?“ zeptal se mě Hannu.
„No, leda v krabičce, ale mám chuť na zmrzlinu,“ odpověděla jsem mu.
„Venku je sněhu dost.“ poznamenal.
„Haha.“ vyplázla jsem na něj jazyk.“ Prcku, chceš něco?“
„Ne, počkám si na čaj. Neříkalas, že jdeš taky na čaj?“
„Říkala, ale to neznamená, že si nemůžu zalepit pusu i něčím jiným.“
Došli jsme ke kase, kde jsem za svou zmrzlinu nechala euro a vyšli jsme ven, pro své zaparkované boby.
„Kam teď?“ rozbalila jsem si zmrzlinu a začala jí konzumovat.
„Znám jednu pěknou kavárnu, kousek od středu města.“
„Paráda, jdeme.“
A vyšli jsme do města s děsným kraválem, který dělali boby na chodnících posypaných štěrkem.
„Bolí mě nohy.“ ozval se prcek po chvilce šlapání.
Podívala jsem se na něj a viděla jsem, jak je utahaný z toho bobování.
„Tak si kecni na boby a já tě potáhnu, pokud do nich neprodřeme díru tím štěrkem.“ pobídla jsem ho.
„Počkej,“ Hannu mi sebral šnůru od bobů,“ potáhnu ho já.“
„Jak myslíš.“ usmála jsem se na něj.
„Sedíš?“ zeptal se Prcka.
„Jojo.“
„Díky.“ špitla jsem.
Podíval se na mě takovým pohledem, že jsem měla najednou tendenci podívat se na zmrzlinu, jestli se pod tou vřelostí neroztekla.
Šli jsme mlčky asi deset minut. Hannu na mě celou cestu pokukoval a já mu to vracela.
„Co je?“ zeptala jsem se ho, když mi věnoval několikátý pohled.
„Přemýšlím, co se ti honí v hlavě.“
„Spousta myšlenek.“
„Jaké? Nejsou třeba cenzurované?“
Zrudla jsem.
„To mi nedělej, víš, jaký to má potom následky.“
„Rád Tě uvádím do rozpaků.“
Ruměnec se ještě rozšířil. Očima jsem bloudila po okolí, jestli nenajdu něco, co mě zase postaví zpátky na zem. Vzpomněla jsem si, že máme v bobech naloženého Prcka. Doufala jsem, že nic neslyšel.
A taky že ne. Dřímal v bobech.
„Mám dojem, že nám tu někdo usnul.“ snažila jsem se z toho rozhovoru nějak vymotat.
Otočil se na Prcka.
„To si ještě někdy dopovíme.“ usmál se na mě.
„Nic ze mě nedostaneš, leda že bys mě opil do nálady, potom jsem pěkně výřečná…“ a v tu chvíli mi došlo, že jsem řekla něco, co jsem neměla.
„Jo, takhle na Tebe.“
Zaúpěla jsem.
Hannu se mezitím nahnul nad prcka a snažil se ho probudit.
„Vstávej, Šípková Růženko.“
Prckovi se rozlepily oči.
„Už nám nesou čaj?“ zeptal se.
Začala jsem se smát.
„No, jen co se zvedneš, vejdeme dovnitř a objednáme si.“
Prcek se rozhlídnul okolo.
„Musím vstávat?“ zakňoural.
Mě se ho zželelo a vzala jsem ho do náručí. Byl poněkud těžký, ale řekla jsem si, že to dovnitř vydržím.
„Počkej, já ho vezmu.“
„V pohodě, zvládnu to.“ a Hannu pochopil, že nemá smysl se se mnou hádat.
Otevřel mi dveře a já s Prckem vplula dovnitř. Interiér kavárny byl opravdu nádherný, zdi i doplňky byly vyvedené v teplých barvách a místa k sezení byly buď měkká polstrovaná křesílka, nebo gauče.
„Ty jo.“
„Pěkné co?“ zeptal se mě Hannu, když šťouchal boby za dveře.
„Moc. Zvenku to ani tak nevypadá.“
„Klame zevnějškem.“ Usmál se a šel zabrat gauč podél stěny.
Já ho následovala. Prcka jsem položila na gauč. V náručí mi opět začal dřímat, takže vůbec nevnímal, že ho někam pokládám. Zula jsem mu boty.
„Nejsou to ty gauče, co žerou lidi?“ zeptala jsem se, než jsem si sedla na gauč naproti Hannu, který už si hověl v křesílku.
„Cože?“ nechápal mě.
„V pohodě, to neřeš. Moc koukám na anglický sitcomy.“
Nestačil mi odpovědět, protože přišla obsluha.
„Dobrý den, vítám vás v naší kavárně.“ Přivítal nás číšník a na stůl nám položil lístky s nabídkou jídel a nápojů.
“Pokud si objednáte rodinné menu, třikrát něco k pití a třikrát zákusek dle vašeho výběru, tak Vám bude při placení odečtena dětská porce, respektive nápoj a zákusek,“ horlivě nám nabízel slevu číšník
Chtěla jsem něco namítnout, ale Hannu si mě všiml a zareagoval dříve než já.
„Dobře, my si zatím něco vybereme.“ a poslal ho pryč.
„Tak už chápu důvod, proč jsme šli sem.“ poznamenala jsem.
„To není kvůli tomu, ale tak když už mám možnost to využít, tak to využiju.“
„Jistě že Tě chápu,“ mrkla jsem, ale Hannu teď nechápal mě.
„Kdybych byla na Tvém místě, udělala bych to samé, jen mi to občas pomaleji myslí.“
„Naštěstí mám pohotové reakce.“ zasmál se.
„To ano. Pojď si sednout ke mně, ukážu ti nějaké fotky z domova. Aspoň budeme vypadat víc jako rodina.“ zasmála jsem se.
Hannu se vmáčkl na kraj gauče ke mně. Já vyndala svůj telefon, který zapínám jednou za měsíc, přece jenom, roaming je drahý. Když mi konečně naběhl, vlezla jsem si do složky paměťové karty a ukazovala mu obrázky ze života. Za chvíli přišel číšník.
„Máte vybráno?“
Podívali jsme se s Hannu na sebe a začali se smát.
„Dejte nám ještě chvíli, poněkud jsme na to zapomněli,“ omluvil se.
Číšník nechtěl vypadat nezdvořile, proto jen kývl a odkráčel trochu rázným krokem. Hannu se natáhl pro lístky a začali jsme si vybírat.
„Asi mi budeš muset pomoct.“ ozvala jsem se.
Hannu se na mě podíval, jak se nad každým řádkem tvářím poněkud nechápavě.
„Co je to třeba lämmin päärynä?“