V jedné místnosti

Anotace: Já se některých prokletí nezbavím. Věnováno tak trochu mojí sestřičce, aby neztrácela naději...

Dívala jsem se na šedivé těžké mraky táhnoucí se až k obzoru, tolik typické pro tuhle zemi. Slunce se objeví, jen když začne foukat vítr a ty šedivce rozežene, alespoň na pár chvil. Kapky deště stékaly po oknech a na zaprášeném skle kreslily spletité cestičky, připomínající nekonečné bludiště. Stála jsem příliš blízko a výhled mi za pár chvil zamlžil můj vlastní teplý dech. Bezmyšlenkovitě jsem do něj prstem nakreslila velké B, vzápětí jsem jej smazala, aby si toho nevšiml. Natočila jsem hlavu a podívala se jeho směrem. Seděl uvelebený v křesle v tom svém nepohodlném obleku, jednu nohu přehozenou ležérně přes druhou, v pravé ruce otevřenou knihu, levou si bezděčně přejížděl po rtech. Byl tak zaujatý obsahem, oči mu kmitaly po řádcích, občas se trochu pousmál. Myslím, že úplně zapomněl, že tam jsem s ním. Fascinovaně jsem pozorovala pohyb jeho levé ruky a žaludek se mi svíral při pomyšlení, jak asi chutnají jeho ústa.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř nakoukl malý muž.
„Mohl bys na chvíli?“ kývl směrem k sedícímu, který jen mlčky přikývl, založil knihu na rozečtené stránce a elegantně se zvedl na nohy.
Překvapovalo to, že se vzhledem k jeho výšce nepohyboval jako loutka, ale své končetiny ovládal s grácií. Jakmile za sebou zavřel dveře, zhluboka jsem vydechla, otočila se a čelo přitiskla na studené okno. Dva měsíce. Už celé dva měsíce jsem s ním spolupracovala a za čtrnáct dní to mělo skončit. Všechno. Vlastně si za to můžu sama. Nedokážu toho podivína dostat z hlavy. Z kapsy jsem vytáhla svůj ošoupaný mp3 přehrávač, který si všichni tady dobíraly pro jeho jistě už historickou hodnotu, ale já ho měla ráda, pořád fungoval, až na pár drobných much, třeba vyhledání správné polohy přístroje, aby doléhaly sluchátka. Navolila jsem umělce, album a píseň. Zavřela jsem oči a nechala se unášet. Konečně jsem byla ve „svém“ světě, zpívala jsem slova, která jakoby mi tryskala rovnou z duše. Když se melodie zrychlila, rozpohybovala jsem i svoje tělo. Užívala jsem si ten pocit volnosti, nesvázána žádnými pravidly, strachem. Otevřela jsem oči, abych se podívala, kam vlastně tančím a setkala jsem se s pobavenýma zelenošedýma očima.
Najednou jsem zmrzla. Mysl se snažila zoufale ujistit zbytek, že se nic nestalo, ale cítila jsem, jak rudnu, tváře mi hořely a já to teplo cítila i na špičkách uší. Věděla jsem přesně, jak vypadám, červené skvrny na lících, vyděšené oči. A on. Opět seděl v křesle, nohu přes nohu, na nich položenou zavřenou knihu.
„Uhm..“ vypadlo ze mě.
„To už je konec?“ zeptal se s úsměvem.
„Asi jo,“ opravdu výřečná, jindy skoro nikoho nepustím ke slovu.
Jenže ten jeho pohled a zvuk hlasu mě svlékal skoro až na kůži.
„Škoda ..... bylo to .....působivé,“ pozoroval mě upřeně.
Plácla jsem sebou na vedlejší pohovku a snažila se stát neviditelnou. Nedokázala jsem nikdy z trapných situací vybruslit jako vítěz. Za pár minut mě napadne tisíc možností, kterými bych to mohla uhrát do dokonalého autu, a v mých představách bychom se oba dva smáli jako blázni. Mé přemýšlení však utnul hlas:
„Můžeme pokračovat, venku přestalo pršet.“
Vděčně jsem to uvítala. Bez jediného pohledu na něj jsem zmizela z místnosti.

Když jsem se tam večer vrátila, abych si vzala své věci, nikde jsem ho neviděla. Zastavila jsem se u okna a dívala se na noční město. Další den za námi.
„Co tě na tom výhledu tak fascinuje?“
Překvapeně jsem se otočila za hlasem. Vyklouzl ze stínu a zastavil se kousek ode mě.
„Všechno a nic“ pokrčila jsem rameny.
Voněl čerstvým vzduchem a tou svojí zvláštní neidentifikovatelnou vůní, která mě nutila myslet na šílené věci.
„Co je všechno a co nic?“ zeptal se a já si všimla, jak se dívá taky ven.
„Tak třeba, že za každým tím světlem se skrývá něčí život, v každém tom rozsvíceném okně zrovna teď někdo mluví, směje se, brečí, miluje se a nikdo netuší, že tu stojím. A možná to je jen obyčejný pohled na obyčejnou ulici,“ odpověděla jsem.
„Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel,“ řekl tiše.
Usmála jsem se do přítmí.
„Asi jsem byla vždycky divná.“
„Možná jenom svá,“ tentokrát pozoroval můj obličej on.
Upřela jsem na něj pohled, lampy z ulic i tlumené světlo z otevřených dveří mu zvláštně stínovaly tvář. Zvýrazňovaly už tak vystouplé ostré lícní kosti, rovný nos a ty neskutečné rty. Do čela mu padal neposlušný pramen tmavých zvlněných vlasů. Zjevil se v mém životě a já byla ochotná žít třeba v jeskyni, jen smět vídat tenhle obraz každý večer. Z vedlejší místnosti se ozvala hudba.
„Spěcháš?“ otázal se najednou.
„Ne, proč?“
„Nezatančila bys mi? Odpoledne ti to šlo moc dobře.“ usmál se měkce.
Rozesmálo mě to.
„Ale jedině v tom případě, že mi pak přečteš něco z té tvé knihy. Chci vědět, co tě nutí k těm úsměvům, když jí čteš.
Zvedl překvapeně obočí a já rozhýbala svoje končetiny do rytmu melodie.
Možná jsem tu nebyla jediná, která pozoruje ty druhé ...