Na jedné párty...

Anotace: 5.část Zase po delší pauze :-)

Ráno jsem měla kruhy pod očima, ale nijak zvláště jsem si toho nevšímala. Neměla jsem vůbec nic v plánu. Vlastně, můj plán bylo zašít se doma, spořádat mámin čokoládový dezert a utápět se v sebelítosti. Ale to by nebyla Jana, aby si nepřišla postěžovat. Měla jsem ji ráda, ale už mi to začalo dost vadit. Pořád jen Marek, Marek a zase Marek. A co já? Kdo se zajímá o to, že já hledám jednoho báječnýho kluka? Že ho prostě potřebuju znova vidět? Správně, nikdo.
Moje rozladění bylo čím dál větší, protože ten maminčin dezert spořádala Jana mezi vzlyky. Jak já se na něj těšila! Jasně, ona ho asi potřebovala víc, ale to neměnilo nic na tom, že jsem na něj měla fakt hroznou chut. A najednou byl pryč. Stejně jako On.
,,Ten parchant!" doléhalo na mě v rytmických vlnách. ,,Ten parchant!" ,,Tak se na něj vykašli!" zavrčela jsem trochu drsněji, než jsem chtěla. Jana se na mě šokovaně podívala. ,,Co?" nechápala. Protočila jsem oči, protože mě vážně unavovala. ,,Vykašli se na něj! Dej mu kopačky! Pošli ho k vodě!" křičela jsem na ni. Zalapala po dechu. ,,Proč? Já-já...to nemůžu!!!" vykřikla nakonec. Vzala si svoji kabelku a za klapotu podpatků odešla. ,,Dík, že ses rozloučila," zavrčela jsem kysele spíš pro sebe. Vrhla jsem zoufalý pohled na prázdný talířek po té čokoládové bombě. Ani drobeček. A protože jsem po důkladné prohlídce lednice zjistila, že je prázdná, nezbývalo mi nic jiného, než se přeci jen vydat ven. Hlad je hrozná svině.
Venku bylo krásně, což mi moc nepomohlo. Ze sluníčka mě bolela hlava jako střep (dobře, možná za to nemohlo ani tak sluníčko jako těch pár panáků, ale to byla výjímka! Čestný slovo, jindy nevypiju ani kapku!), to horko se nedalo vydržet. Poprvé v životě jsem pochopila spojení ,, péct se ve vlastní štávě". Přesně to se mi právě dělo.
Když už jsem myslela, že zemřu dehydratací, jako zázrakem se nebe zatáhlo a moji tvář popleskaly kapky chladivého deště. Nebylo to nepříjemné – právě naopak. Šla jsem po prázdném sídlišti a užívala si to. Drbny z okolí se přemístily na své balkóny, protože at si říká kdo chce co chce, ani ony nechtějí nechat omoknout svoji krásu. Já prostě miluju déšt.
Vykašlala jsem se na jídlo. Moje kroky se stočily na louku, jestli se tak dá říct něčemu, co je ze dvou světových stran obklíčeno paneláky. Ještě štěstí, že tohle je okrajová část města. Stačí menší procházka a jste v nespoutané divočině. Tedy divočina je to jen pro nás městské děti , odkojené betonem. Tetička to nazývá ,,poslední zbytek parodie na přírodu“, ale i ona sama musí uznat, že tento koutek je rukou stavařů a narkomanů nedotknutý.
Mířila jsem na svoje oblíbené místečko, kde byla zapomenutá dřevěná lavička. Živá duše sem nezabloudila, což na jejím stavu bylo kdysi znát, ale minulé léto jsem se o to sama postarala. Od strýčka truhláře jsem si vyškemrala nové prkno, kamarád Jonáš ho připevnil ke zbytku kovové konstrukce. A na mě zbylo prkno a železné nožičky nově natřít. Já vím, jsem to ale šikulka!
Vůbec mi nevadilo, že si sedám do mokra. Moje vysušená pokožka chrochtala blahem. ,,Vypadáš unaveně,“ ozvalo se mi za zády.