Kam až jsme se to dostali...

Anotace: Jedna obyčejná z letních prázdnin 2009. Poupravená, ale hlavně dokončená :)

„Toni? Tady Eric. Prosím tě, nekřič na mě hned, jak ti to povím, já za to nemůžu. Agent Giselle mi před chvílí volal, že ona na zítřejší natáčení prostě nepřijde,“ zvedla jsem telefon ihned, jakmile začal vibrovat. Zrovna jsem parkovala vedle Markova černého Aston Martina.
„Počkej, to si děláš legraci?! Vždyť podepsala smlouvu! Nebo nepodepsala?!“ zvýšila jsem hlas a silně jsem praštila do volantu. Chudák moje auto, napadlo mě posléze.
„Právě že podepsala,“ odpověděl nesměle můj podřízený.
„Takže přijít musí! V tý smlouvě to bylo jasně napsaný. Přinejhorším se budeme soudit. Mně to problém nedělá! Ale každopádně zavolej Prestonovi Jonesovi, ať se spojí s právníkem a zjistí, jak to všechno vlastně je. Ještě něco nového?“ opřela jsem se do světlého koženého sedadla.
„Ne, už asi nic. Přijedeš zítra?“ zeptal se už klidně. Evidentně se mu ulevilo, že jsem ho neseřvala jako malé dítě.
„Zítra mě zaskakuje Darren. Já musím k soudu. Už jsem tam fakt dlouho nebyla,“ poznamenala jsem ironicky a podívala se ze svých hodinek od Armaniho do oken domu. Bylo pár minut po jedenácté a uvnitř se ještě svítilo. A to znamenalo jen jedno jediné.
„Jo, promiň, zapomněl jsem na to. A jak to vlastně jde? Ještě pořád se tak hrozně hádáte, nebo už tohle stádium pominulo?“
„Tohle stádium už nějakou dobu je a bude tak dlouho, dokavaď ty rozvodové papíry nebudou podepsané,“ zakroutila jsem hlavou.
„Toni, ty víš, že mě to mrzí. Tohle bych nikdy nikomu nepřál. Kdybys potřebovala, víš kde mě najít.“
„Já vím, Eriku. Zrovna teď si potřebuju dát akorát sprchu a jít do postele. Jenže k tomu mě doma čeká bonus. Hádka. Jako každý večer posledních pár týdnů.“
Ironie ze mě přímo čišela. Zvykla jsem si jí přidávat i do běžné řeči a používala jsem ji i když jsem jednala se svými zaměstnanci. A ti měli pouhé dvě možnosti. Buď si na to zvyknout a udržet si svou pracovní pozici anebo si mohli hledat místo jinde. Po prvních dvou vyhazovech už si nikdo nedovolil jakkoli mé nepřístojné chování komentovat. Alespoň v přítomnosti mé osoby, či mých nejbližších spolupracovníků.
„Tak kdyby něco, zavolej mi a já přijedu. Zatím se měj a uvidíme se pozítří. A drž se,“ rozloučil se můj kolega a zavěsil.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a vystoupila ven do deštivé noci. Z bílé kabelky jsem vytáhla klíče od našeho domu a zachrastila jsem jimi v ruce. Nechtělo se mi dovnitř. Od doby, co to mezi mnou a Markem začalo vřít, odjížděla jsem do práce ještě před tím, než se stačil probudit a vracela jsem se pozdě v noci. Hádkám s ním jsem se snažila co nejvíce vyhýbat, ale jakmile to jednou začalo, nešlo s tím skončit, vycouvat z toho. Zasunula jsem klíček do zámku, otočila a celá mokrá jsem vešla dovnitř.
Na přivítanou ke mně ze schodů seběhla malá Josie, která jen tak tak viděla přes přivřené ospalé oči. Svlékla jsem si bundu, pověsila ji na věšák, kabelku jsem položila vedle sundaných bot na podpatku a vzala koťátko do náruče.
„Ahoj krásko, jakpak ses tu dneska měla? Doufám, že jsi páníčkovi nic neprovedla. Minule ta černá mikina vypadala hrozně. A nepomohlo jí ani vyprat. To se nedělá, lézt do šatny, víš?“ drbala jsem jí za oušky mezitím, co jsem šla do kuchyně. Postavila jsem kočku na zem, z ledničky jsem vyndala mléko, nalila si ho do skleničky a zase jsem krabici vrátila zpátky. Když jsem se otočila, že se napiji, zjistila jsem, že jsem měla být rychlejší. Naše bílorezavé koťátko mě předběhlo. Stálo u skleničky a jazýčkem kmitalo jako o život, aby stihlo vypít mléka co nejvíce.
„Tak už si ho nech, ty potvoro,“ cvrnkla jsem chlupáče jemně do ucha, vzala skleničku a nalila její obsah do dvou kočičích misek. Během chvíle přiběhl i malý Smokie, který se do té doby neukázal.
„No, to je taky dost, že přijdeš,“ přejela jsem mu dlaní po zádech a vrátila jsem se do chodby, kde jsem z kabelky vytáhla telefon a vyšla jsem po schodech nahoru. V koupelně bylo volno a tudíž jsem si jí na pár minut zabrala já. Ve sprchovém koutu jsem zapnula rádio a po odložení přebytečného oblečení jsem pustila horkou vodu. Milovala jsem jen tak tam stát a myšlenkami se zaobírat jen tím, jak se z mých zad postupně ztrácí odporná bolest. Přesčasy v práci a moje obliba v nošení bot na podpatku byly jenom zlomkem toho, co všechno přispívalo k tomu, abych se domů vracela zničená. I přes to všechno jsem ale svou práci a svůj život milovala. Byl to můj vysněný život, moje vysněná práce a já jsem se už mnohokrát v minulosti přesvědčila o tom, že jsem schopná udělat cokoli proto, abych nic z toho neztratila. Jako na příklad tehdy, když jsem odmítla přestěhovat se do New Yorku a začít pracovat pro tehdejší největší a nejúspěšnější agenturu starající se o herce a herečky po celých Státech. Hodily se jim moje kontakty a tak mi nabídli přeplacené místo. Jenže tam bych musela začít od nuly a navíc bych nedělala to, co jsem vždycky chtěla a tady jsem to měla – točila filmy.
Zrovna jsem vycházela v krátké noční košilce na chodbu vedoucí do pokojů, když se přede mnou objevil můj manžel. I přes to, jak jsme si navzájem vjížděli do vlasů, nešlo si nevzpomenout, proč mě tak snadno dokázal získat. Ten zvláštní italský šarm se nevytratil ani po tolika měsících, co jsme byli spolu.
„Ty ses taky jednou ukázala doma?“ zeptal se a v očích se mu opět začínaly vířit jiskry. Já ale neměla náladu ani sílu se dohadovat.
„Musela jsem něco zařídit v práci,“ odpověděla jsem klidně a trpělivě čekala na jeho reakci.
„Ostatně jako posledních pár týdnů, co?“ přitakal kousavě a já na vteřinu zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Kdy ty jsi přijel domů?“ položila jsem mu otázku nechtějíce se hádat a jeho poznámku jsem ignorovala.
„Před chvílí. Ve studiu se to protáhlo,“ reagoval přívětivě. Že by to dneska šlo trochu lépe?, ptala jsem se sama sebe.
„Půjdu si lehnout,“ řekla jsem nakonec, ale stála jsem pořád na místě.
„Dobrou,“ popřál mi a já popošla k němu, že ho políbím na dobrou noc. Nevím, co mě to popadlo. Asi jsem na chvíli přestala přemýšlet nad tím, v jaké situaci jsme se nacházeli a nechala jsem se unést jeho tmavýma očima. Jeho reakce mě i přes mou vypěstovanou hroší kůži ranila. Odtáhl a bez jakéhokoli slova odkráčel pryč.
Stála jsem tam až doté doby, co se ozvalo zabouchnutí prosklených dveří vedoucích do salónu v přízemí našeho moderního domu.
Povzdychla jsem si a obrátila se směrem ke svému pokoji. V tu dobu jsme spolu už ani ložnici nedokázali sdílet. Vlastně nás spolu drželo jen to, že jsme se nedokázali dohodnout na tom, kdo si vezme dům, kdo domek na pláži kousek za Los Angeles, komu připadne nábytek a tak dále. Pořád dokola ty samé dohady.
Budík nastavený na obvyklou dobu, kdy jsem vstávala do práce, jsem vypnula ani jsem nevěděla, že to dělám a spala jsem dál. Ale co mě skutečně probudilo bylo to, když mi do pokoje vkráčel Smokie s Josie a jeden z nich na mě z ničeho nic skočil.
„Hele, vy dva! Běžte si hrát jinam!“ okřikla jsem je rozespale a oni naštvaně odběhli. Přehodila jsem si přes hlavu polštář a pokusila se znovu usnout, ale už se mi to nepovedlo. Na telefonu jsem měla dvě nepřijaté zprávy a na displeji zářily číslice, které mi říkaly, že je půl desáté. Ustlala jsem po sobě postel, v koupelně jsem se učesala, vyčistila si zuby a sešla dolů udělat si něco k snídani.
Marka nikde nebylo vidět ani slyšet, tak jsem si s miskou cereálií a hrnkem kávy sedla k barovému stolu v kuchyni a přemýšlela jsem nad tím, jak to asi dnes bude probíhat. Chvilku před jedenáctou se oba pravděpodobně sejdeme před domem, nasedneme každý do svého auta a odjedeme k soudu. Tam nás budou čekat právníci a my, jestli se ovšem nepohádáme ještě doma, na sebe budeme řvát ohledně toho, co komu připadne po rozvodu. Takhle tam strávíme pár hodin a po zjištění, že to nikam nevede, se sbalíme a naštvaně odjedeme zpátky domů. On možná pojede rovnou do studia a já se stavím zkontrolovat, jak to jde na natáčení. Nádherná představa. Člověk má hned lepší náladu, opravdu… Zakroutila jsem hlavou a napila se horkého rozpustného kafe.
Ze dveří vedoucích do obývacího pokoje se do kuchyně začala linout pomalá melodie. Hned mi došlo, proč jsem svého manžela nikde neviděla. Byl zavřený v pokoji, které nazýval svým malým studiem. Doopravdy to tam tak vypadalo. Mikrofony, odhlučněné stěny, reproduktory, přístroje, na nichž si pouštěl hudební podklady a tak dále.
Zaposlouchala jsem se a v tu chvíli jsem mu děkovala, že měl tu snahu naučit mě alespoň něco z jeho rodné řeči. Nebyla jsem v tom žádný přeborník, ale jistá úroveň znalosti italštiny mi dovolily přeložit si alespoň něco. Nikdy jsem mu nepřiznala, že jsem se přihlásila do kurzů italštiny, kam jsem pravidelně chodila přibližně dva roky.
„Stal jsem se nesnesitelným… Ale miluju tě… Miluju tě… Je to staromódní, ale miluju tě... A odpusť, jestli nemluvím jasně…“
Jen tak jsem tam seděla, poslouchala a přemýšlela, jestli jen zpívá nebo má volba zrovna téhle písně nějaký hlubší podtext. Ani jsem si nevšimla, že dům se opět ocitl v onom tíživém tichu a za mnou se ozval hlas, který jsem až moc dobře znala. Jeho italský přízvuk mu nikdy zcela nezmizí, pomyslela jsem si. Nevadilo mi to. Právě to byla možná jedna z mnoha věcí, kterou mě získal.
„Ty už jsi vzhůru?“ zeptal se, z lednice si vytáhl džus a napil se přímo z krabice. Vybavil se mi zážitek, který by se dal počítat k počátkům našeho bližšího vztahu. Pokud se tomu tak dalo říkat. Bylo to pár dní po svatbě, když jsme se probudili vedle sebe a on prohlásil, že má chuť na jablečný džus. Políbila jsem ho a vyběhla jsem rychle z naší ložnice, abych v kuchyni byla jako první. Na schodech mě dohnal, v chodbě předběhl a já k chladničce dorazila jako druhá. To jsem si ovšem nenechala líbit a i přes to, že už měl krabici otevřenou a už už že se napije, začala jsem se po tom džusu sápat. Jakmile pochopil, o co se snažím, rychle naklonil krabici a už otvíral pusu, ale já do něj strčila a on všechno vylil na sebe. Začala jsem se hrozně smát a on se přidal. Nakonec jsem se napila první já. A takovýchto úsměvných situací jsme prožili plno. Pak se něco pokazilo a my spolu nebyli schopni normálně mluvit, natož abychom se spolu smáli.
„Vzbudily mě kočky,“ nabrala jsem lžící pár zbývajících zrníček plavoucích v mléce a strčila si lžíci do pusy.
„Máš si zavírat dveře do pokoje,“ poznamenal a opřel se o kuchyňský pult.
„Ještě nějaká vzácná rada?“ položila jsem mu kousavou otázku a netečně jsem lžící míchala zbytek mléka pořád dokola.
„Že ty vždycky musíš začít,“ zakroutil očima a krabici vrátil do ledničky.
„Já? Tak to je fajn! Za všechno můžu já. Hádáme se kvůli mně, ty jsi díky mě ztratil nejlepší léta svého života, vzdal se kamarádů v Itálii a u rozvodu jsme taky jenom díky mě. Na co jsem ještě zapomněla?!“ vytočila jsem se a vůbec jsem si neuvědomila, že tentokrát jsem začala doopravdy já. Jedna z mála situací, kdy jsem opomněla na svůj jakš takš klidný a občas i rezervovaný anglický temperament.
Nevěřícně si odfrkl a povytáhl si šusťákové kalhoty, které mu odjakživa trochu padaly.
„Děláš si legraci, že jo?!“
„Vypadám tak snad?!“ zvýšila jsem hlas, zvedla se a hrnek s miskou jsem položila do dřezu. Teda, chtěla jsem položit. Byla jsem tak naštvaná, že jsem do toho zřejmě dala víc síly, než bylo potřeba a skleněná miska se rozpadla na kusy.
„Do pr***e,“ poznamenala jsem a rozčíleně jsem odešla z místnosti.
„Uklidni se laskavě. Nádobí rozbíjet nemusíš!“ zařval za mnou a já se zastavila v půli kroku.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám a co nemám dělat! Na to nemáš právo! Nejsem žádnej tvůj majetek!“ řvala jsem na něj a on se objevil ve dveřích vedoucích do obývacího pokoje.
„To máš pravdu, naštěstí! Protože kdybys byla, tak bych tě prodal. A už bych věděl komu! Ten tvůj Eric se o tebe zajímá už pěknou řádku měsíců!!“ rozhodil rozčíleně rukama a já nestačila zírat. To říkat neměl…
„To nebudeš muset, víš?! Zbavíš se mě, jen co budeme schopní se domluvit na tom, kdo si co vezme! Pak už mě nikdy neuvidíš! A s Erikem tohle nemá nic společnýho. Je to můj podřízený a kamarád, nic víc! A i kdyby, tak by na mě určitě neřval a choval by se o dost lépe než ty! Nelitoval by svatby se mnou jako ty, nevyčítal by si to, že mě potkal a stoprocentně by si každou chvíli nenadával do volů, proč kvůli mně nadobro opustil svůj domov, protože teď by mohl žít někde jinde s nějakou nádhernou ženskou!!!“ A já měla mlčet taky…
„Dávej si pozor na to, co říkáš!!!“ varoval mě, ale já si mlela svou.
„Proč! Proč bych měla?! Zmlátíš mě?!“
„Zmlátil jsem tě někdy, sakra?! NE! Tak tady nevymýšlej katastrofický scénáře! To si nech do práce!“
„Mlč už laskavě!“ vykřikla jsem na něj a otočila se, že půjdu pryč.
„Já?! To ty tady na mě řveš, vyčítáš mi tady, co všechno jsem ti provedl! Když jsi nechtěla, měla jsi mi říct ne, když jsem se ptal! Proč sis mě vzala, když toho teď lituješ?! Možná kdybys konečně začala dávat najevo svoje city, kdybys o tom začala mluvit, bylo by to v pohodě! Mohli bychom si to vyříkat a všechno by bylo zase jako před tím! Ale to ty ne, ty jsi Angličanka, já bych skoro zapomněl!!!“ přišel ke mně a já musela zvednout hlavu tak, abych mu viděla do očí. Při mých sto osmašedesáti centimetrech bylo nereálné, abych se na něj dívala přímo…
„Přesně o tomhle jsem mluvila! Za všechno můžu já a to, že jsem ti na každém rohu neříkala, co si myslím, co cítím a tak podobně je špatně, co?! Fajn, pokud si tohle myslíš, je to tvoje věc. Ale já mám teorii jinou. Lepší být Angličan se vším všudy, než mít tu tvojí italskou povahu a italskou domácnost všude kolem! Ke které jsme se zdárně dopracovali!“
„Přiznala sis alespoň někdy za život byť jen jedinou chybu?!“
„A dokázal ty ses někdy přes něco jen tak přenést bez poznámek?!“
„Ty musíš mít vždycky poslední slovo, co?!“ nedal se tak lehce odbýt. Stáli jsme tam naproti sobě a křičeli na sebe jako nějací manželé po čtyřiceti letech. A to jsme spolu byli čtvrtým rokem.
„Ještě přidej pár otřepaných vět! Třeba takový to přísloví s osudem, nebo kdo jinému jámu kopá či třeba boží mlýny melou pomalu! To všechno by sem podle tebe zapadlo, co?!“
„Hele, já si tu svatbu nevyčítám, na rozdíl od někoho tady v tý místnosti! Nebudu jmenovat, myslím, že ti to dojde! Kdyby to nedošlo až sem, bylo by to fajn! Jenže to by tady někomu nesmělo připadat, že mám milenku a spoustu dalších věcí!“
„Já že jsem si myslela, že máš milenku?! Sakra, vzpamatuj se! Vždyť to TY mi pořád vyčítáš, že mám něco s Erikem!“
„A opět jsme u toho! Zase všechno házíš na mě!“
„Já že házím všechno na tebe?! Zamysli se nad sebou a poslouchej se někdy!“
„To se teď budeme chytat za slovo?!“
„Máš na to náladu?! Fajn, klidně!“
„Ne, nemám na to náladu! Nemám náladu na nic z tohohle! Nechci tady poslouchat ty tvoje nářky a tvoje výčitky, kterýma se uvnitř dávíš! Neměla sis mě brát, když ti tak vadim! Už jsem si to říkal tolikrát! Všechno mohlo být fajn, jenže to ne!!! Pani režisérka má pocit, že něco neklape a tak se musí na svého manžela vyřvat a vyčíst mu všechno, o čem doteď mlčela! To ty mi tady vykládáš, že ta svatba byla chyba!!! Že jsi mě nikdy nemilovala a v podstatě JÁ jsem tě donutil si mě vzít!“ křičel a poprvé za celou tu dobu, co jsme se hádali, byla v jeho hlase znatelná bolest.
„Sakra, Marku, drž už hubu!!!!!!!“ zařvala jsem na něj jak nejvíc jsem mohla, podlomila se mi kolena a já se skácela v pláči na zem. Ty slzy byly ponižující. Stékaly mi po tváři a já přitom za žádnou cenu nechtěla, abych to byla já, kdo změkne a hádku ukončí.
Chvíli se na mě vyjeveně díval a pak si pomalu klekl na koleno. Ještě chvíli uvažoval, co by měl udělat a pak mě opatrně objal. Kdybych nebyla v takovém rozpoložení, v jakém jsem se nacházela, objala bych ho také a užívala bych si jeho přítomnost, které se mi za posledních pár týdnů nedostávalo.
„Nesahej na mě! Nech mě být!“ vyjela jsem na něj hystericky a on zařadil zpátečku. Vstal a jen tak se na mě koukal.
„Co chceš?! Chceš vidět, jak se tvoje údajně nevěrná žena, která je vším, jen ne tím, za jakou jsi jí měl, sama ničí?!“
„Změnila ses. Ještě před pár měsíci bys za mnou klidně přišla a řekla mi, co tě trápí. Ale teď? Teď máš tu svou hrdost, nechceš, aby si lidé okolo tebe mysleli, že máš nějaké zranitelné stránky. Před někým je ale neuchráníš. Já o nich vím. A nechci, aby to takhle dál pokračovalo. Jenže to by ses musela přenést přes to, čím ses stala. Já ti CHCI pomoct. Hrozně rád ti pomůžu. Jenže to bys musela chtít,“ řekl a odešel. Ještě pár minut jsem tam seděla a snažila se na nic nemyslet, když jsem si uvědomila, že bych se měla jít upravit a pomalu vyrazit.
Zvedla jsem se a pomalu jsem došla do koupelny. Relativně se mi podařilo zamaskovat opuchlé oči, vlasy jsem si spletla do volného copu a ve svém pokoji jsem zamířila rovnou k šatně. Vybrala jsem si oblíbené černé šaty za krk, přendala jsem si věci z kabelky, jíž jsem měla včera, do jiné černé a sešla jsem do kuchyně. Do kočičích mističek jsem dala granule, rychle jsem snědla jogurt a během chvíle jsem si obouvala boty na podpatku. Klíče od Markova auta byly stále na háčku, takže jsem vyšla ven před dům a aniž bych zamykala, nasedla jsem do svého Mercedesu.
Právě jsem vyjížděla na silnici, když se otevřely vchodové dveře a v nich stál můj manžel v béžové košili, černém saku a kalhotách stejné barvy. Rychle jsem zařadila vyšší rychlostní stupeň a sešlápla plynový pedál až na podlahu.
O hodinu později jsme opět seděli naproti sobě u jednoho stolu spolu s našimi právníky a přeřvávali jsme jeden druhého. Ti postarší pánové se nás pokoušeli uklidnit, ale nevedlo se jim to. Jakmile ale došlo na opětovné zmínění se proč jsme si vlastně jeden druhého vzali, sebrala jsem se a s třísknutím dveří vyběhla na chodbu chladné budovy. Párkrát jsem zabočila a sedla si na nejbližší koženou sedačku, co jsem našla.
Po tvářích mi stékaly proudy slz. Opřela jsem si hlavu o zeď za mnou. Za pár minut jsem uslyšela kroky blížící se směrem ke mně. Obyčejně bych se snažila upravit, ale tentokrát to bylo něco jiného. Ty neustálé hádky mě vyčerpávaly. Úplně.
Zpoza rohu se vynořil Mark. Obrátila jsem oči v sloup a zhluboka se nadechla. Posadil se ke mně, ale očima hleděl před sebe. Jen tak jsme tam spolu seděli a já si uvědomila, že to bylo za pár dní poprvé, co jsme vedle sebe dokázali jen tak existovat a nic si nevyčítat. Ačkoli jsem se nikdy nechtěla vzdát, nechtěla jsem to být já, kdo ustoupí, měla jsem v hlavě jasno.
„Vezmi si to všechno, já už nemám sílu se o tom hádat. Nemám sílu na nic z toho…,“ řekla jsem polohlasem.
Udiveně se na mě podíval.
„Ale já to nechci…,“ prohlásil. „… vlastně se nechci ani rozvádět.“
Tentokrát jsem na něj překvapeně vyvalila oči já.
Chvíli jsme tak na sebe upřeně koukali, až jsem se usmála a položila si hlavu na jeho rameno.
„Kam až jsme se to dostali, Marku…………“