Aknaz, princezna kolineijská - 2. díl

Anotace: Během krátké přestávky na cestě do Údolní říše se Aknaz s Narimem sblíží, přesto se nevzdává vlastních plánů. Nyní ji však více než pomyšlení na útěk trápí nebezpečí, které by je mohlo čekat v pohraničí.

Probudila jsem se kupodivu v sedle koně. Ještě více překvapena jsem byla, když jsem si uvědomila, že jsem se ve spánku musela opírat o někoho, kdo sedí hned za mnou. Ospale jsem mžourala do jemných paprsků slunečního úsvitu a než se mi podařilo plně zaostřit, pokoušela jsem se vybavit si, kde jsem se tady vzala. Než mi to došlo, raději jsem se nehýbala a snažila se, aby nikdo v okolí nepoznal, že už jsem vzhůru. Rady do života, přesněji do života panovníků, mi vtloukali do hlavy už odmala. Patřily mezi ně i poučky o chování za nebezpečných situací, a tak jsem se jimi ještě chvíli řídila, než mi plně došlo, že mě dnes v noci osvobodili ze zajetí a jsem tedy v relativním bezpečí.

Zvedla jsem tedy hlavu a přeptala se Narima, co se děje, proč nejedeme. Celkem věcně odvětil, že si chvíli odpočineme v malém hostinci v zeleném údolíčku kus před námi, jehož směrem se nyní upínaly naše oči. Jeho hlas po celonoční jízdě nezněl ani příliš unaveně, a to si myslím, že měl cestou navíc dost práce s tím, abych mu z koně nespadla. Nedovedu si představit, že bych si během noci uvědomovala, že spím jinde, než v posteli a určitě jsem tak sebou musela dost házet, jak už mám ve zvyku.

No, děkovat za péči mu nebudu, rozhodla jsem se. Když si mě odtamtud odvezl, tak ať se stará, pomyslela jsem si navíc trochu škodolibě, když jsem si vzpomněla na naši včerejší nepříliš přátelskou rozmluvu. Řekla jsem si ale, že už se tak jako večer nikdy unést nenechám. Mám svoji hrdost, která nakonec nesouvisí ani tak moc s tím, že jsem princezna, i když tedy nyní bez trůnu, ale jsem prostě taková. Nebudu mu nic ulehčovat, stejně nemám co ztratit. V duchu jsem se pousmála. Nyní mohu vlastně jen získat. Nejlépe tedy znovu získat svou zem. Hmm, jsem ale bohužel teprve na začátku.

Z přemýšlení mě vytrhlo prudké zastavení koní před stájemi kousek od hostince. Narim za mnou seskočil ladně z koně. Poprvé jsem spatřila jeho tvář, nezahalenou tmavým kusem látky a neskrytou v černočerné tmě. Měl modrozelené světlé oči a v nich neuvěřitelně nevinný výraz. Čistá duše, pomyslela jsem si. Ještě jsem si stačila všimnout jeho zvláštně tvarovaných úst, světlehnědých vlasů a nádherně širokých ramenou, než na mne obrátil svoji pozornost a já rychle sklopila zrak, aby si nevšimnul, že si ho prohlížím. „Dobré ráno,“ řekl celkem zbytečně a pousmál se. No, možná jsem nebyla tak rychlá a on můj zájem zaregistroval. „Postarám se Vám o šaty, princezno, vydržte chvíli,“ řekl krátce a odběhl.

Seděla jsem tedy dál na jeho statném tmavohnědém oři a nevěděla jsem, zda si mám vyčinit za své předešlé mrazivé chování k němu, či ne. V lidech se většinou nepletu, a pokud jsem to mohla vyčíst z jeho pohledu, on téměř určitě nebyl sobec, jak jsem ho ještě před pár minutami podezřívala. Možná byl včera ke mně trochu příkrý, ale nemohla jsem mu zazlívat, že myslí především na dobro svého lidu, v tom měl pravdu. A měl ji i v tom, že to nakonec sama uznám. Včera jsem vážně musela mít úplně zatemněno! Ty jeho oči! Nemohla jsem na ně přestat myslet. Nic takového jsem v životě neviděla. Kdyby mi nepřišlo nedůstojné srovnávat jeho, dospělého muže, s dítětem, musela bych tak učinit. Jeho výraz byl skutečně nepopsatelně bezelstný. Proti mé vůli mě na chvíli zcela odzbrojil.

Když se vrátil s pár kousky oblečení, které rozhodně nebylo vhodné pro princeznu, nýbrž pro obyčejného slouhu, byla jsem už zase při smyslech a vzpomněla jsem si na svůj plán. Nemohu si dovolit být tomuto muži jakkoli příznivě nakloněna, protože by mé úmysly mohly přijít vniveč. A já přeci také musím myslet v první řadě na svoji zemi, ne?! Vztáhl ke mně do sedla ruce a pomohl mi dolů z koně. Byla jsem zatím stále bosá, tak mne ohleduplně vzal do náručí, abych nemusela stát na studené zemi a přenesl mne k hromadě vonícího sena v rohu stáje, kde mě jemně postavil na zlatavá stébla.

„Pohlídám venku, aby vás nikdo nerušil,“ uklonil se mi a pomalu odcházel. Aniž bych počkala, až bude pryč, stoupnula jsem se k východu zády a sundala si těžký plášť. Stála jsem tam jen v jemných, bílých a velmi krátkých šatkách, když jsem si uvědomila, že vstoupil ještě někdo jiný. Otočila jsem se, ale ten druhý už tam nebyl. Stál tam jen Narim, napůl nakročeno ke mně. „Promiňte, zapomněli jsme Vám dát ještě čepici. Na Vaše vlasy.“ „Nic se neděje, měla jsem počkat. Děkuji.“ Vzala jsem si od něj hučku a vrátila se k přetváření samy sebe na mladého jinocha. Bude to tak na cestě bezpečnější.

Když jsem si trochu začernila tváře a vypadala jako pravý vesnický křupan, vyšla jsem ven. Narim a jeho muži stáli opodál a nevypadalo to, že by si hned uvědomili, kdo to k nim míří. Měla jsem radost, má proměna se zdařila. Narim mi vyšel s úsměvem vstříc, ostatní pronášeli na můj účet vtipné poznámky, ale nevadilo mi to. Nebylo to důležité. Toto přestrojení bylo ideální pro můj pozdější útěk. Jistě, těsně poté si budu muset sehnat něco jiného, ale pro začátek tohle zcela postačovalo. Div jsem jim za ty hadry neskočila kolem krku! Vydali jsme se k hostinci a princ mi cestou naznačil, že bude lepší, když se najím v pokoji.

„Během včerejšího i dnešního dne z Hrbitova sídla odjelo podle mých zpráv mnoho královských družin, nebudeme však na sebe zbytečně upoutávat pozornost. Jeho špehové mohou být kdekoliv a na hranice je to ještě den a půl cesty. S tímto malým počtem mužů nechci riskovat žádnou větší potyčku. Doufejme, že se sem zpráva o Vašem únosu dostane, až když budeme v bezpečí v Údolní říši.“

Zavedl mě do patra a ukázal mi, maličkou místnůstku s mini stolečkem a ještě menší židličkou, zato však s velkou postelí. Ve dveřích se ještě zarazil a dodal, že doufá, že chápu, že mě někdo musí hlídat. Odtušila jsem, že těch několik hodin, co tu strávíme, jeho přítomnost nejspíše přežiji. Být kousavá mi ve vztahu k němu šlo nyní sice podstatně hůře než večer, ale útok byla pro tuhle chvíli nejlepší obrana. Stále jsem si opakovala, že mu nesmím podlehnout. Docela úspěšně jsem se tedy zase začala vžívat do své uštěpačné role.

S chutí jsem snědla všechno, co mi přinesl. Nečekala jsem, až se vrátí, a pohodlně jsem se uvelebila na rozlehlém lůžku. Nevím, kolik času už uplynulo, než jsem se probudila. Uvědomila jsem si, že vedle mne nikdo neleží. Jak by taky mohl, uchechtla jsem se, roztahovala jsem se tu úplně napříč celým lůžkem. Když jsem ale spatřila Narima, jak spí skrčený na tom maličkém sedátku, černé svědomí mě přeci jen dostihlo. Vstala jsem a po špičkách se k němu přikradla. Nevěděla jsem ani moc, co chci vlastně udělat. Nerozhodně jsem se na něj pár vteřin dívala, než jsem se ho rozhodla probudit. Natáhla jsem ruku, abych se lehce dotkla jeho ramene, když vtom auuuu! V příštím okamžiku jsem zhrouceně ležela na zemi.

Nejdřív jsem vůbec netušila, co se stalo. Byla jsem v šoku. Strašně mě bolel bok a téměř jsem lapala po dechu. Začala jsem přemýšlet, zda nemám nic zlomeného, když jsem zjistila, že na mě někdo mluví. Vykuleně jsem zvedla hlavu. Byl to Narim. „Slyšíš mě? Můžeš se hýbat? Bolí tě něco? Aknaz!“ Začínala jsem lépe vnímat, a tak jsem pomalu kývla hlavou. Narim klečel na zemi přede mnou a neustále na mě mluvil. Došlo mi, že se mi omlouvá. „Mám vypěstovaný takový obranný reflex,“ povídal páté přes deváté, „když se ke mně v nestřeženém okamžiku někdo přiblíží, zaútočím, několikrát mi to zachránilo život.“ „Štěstí, že jsem tě nezabil. Proboha! Je mi to moc líto.“

Po mém probouzecím pokusu mne od sebe vší silou odmrštil a já dopadla na roh postele. S velkým překvapením jsem ale naznala, že nejspíš nemám nic zlomené, a pokusila jsem se vstát. Pomáhal mi. Opatrně mne posadil na postel, držel mě za ruku a neustále mě hladil po vlasech. Ještě hodnou chvíli jsem nebyla sto nic říct, ale nakonec jsem ze sebe vypravila, že mi asi nic není. Požádala jsem ho, jestli by neotevřel okno a nepodal mi džbán vody. Bylo mi hned trochu lépe. Narim se optal, jestli nechci něco dalšího.

Neustále mě pozorně sledoval, vypadalo to, že se bojí, že tu každou chvíli omdlím. V jeho modrých a zelených očích se zračil strach, strach o mě. To jsem dávno neznala. Naposledy se na mne takto dívala stará chůva, která už tu dávno není. Cítila jsem se sice pod psa, ale na umření to nebylo, tak jsem se snažila vypadat trochu živěji. Nechtěla jsem, aby se trápil, už tak si podle všeho tuhle nešťastnou nehodu strašlivě vyčítal. Viditelně se mu ulevilo, ale v péči o mě nepolevil. Jemně mě uložil a sehnal mi obklad na čelo. Zachtělo se mi spát.

Přepadli nás, zákeřně ze zálohy. Asi tucet po zuby ozbrojených Hrbitových bojovníků, tedy dvojnásobná přesila, se v hraničních lesích s Údolní zemí vrhla na naši malou skupinku. Narimovi muži se neohroženě vrhli do boje, aby nám dali alespoň malý náskok. Vše ale bylo předem ztraceno, padali jeden po druhém celí zakrvavení k zemi, jejich koně se v úděsu rozutekli na všechny strany. Pronásledovalo náš šest jezdců. Náš kůň zpomaloval. Dva jsme na něj byli příliš těžcí. Náhle Narim zastavil. Seskočil rychle z koně a vykřikl, ať jedu dál, že za hranice se snad vrazi neodváží. Otevírala jsem ústa v protestu, Narim však poslal koně dál a zůstal stát sám na cestě sypané mrtvým jehličím.

Chtěla jsem se vrátit, kůň mne ale neposlouchal. Tohle přece ne! Takhle to nemělo být, zoufale jsem si opakovala a mezi ubíhajícími stromy se snažila naposledy zahlédnout jeho mužnou postavu. Po tvářích se mi začaly hrnout slzy, když jsem z dálky zaslechla zvuky boje a potom jen ticho. Ticho. Slyšela jsem jen tlukot svého srdce, který byl hlasitější, než do země bušící podkovy mého pádícího koně. Znovu jsem se otočila v sedle, v tom okamžiku však kůň nenadále změnil směr a já vylétla ze sedla, padala jsem. Padala. Stále hlouběji. Do nekonečnosti.

Probudila jsem se s výkřikem a oroseným čelem. Vedle mne se z lůžka zvedl Narim a starostlivě se na mě zadíval. „Něco se mi zdálo,“ zamumlala jsem a chtěla jsem se otočit na druhý bok. Narim mě však zadržel: „Mrzí mě to, ale už nemáme čas, dospíš se za jízdy.“ Přikývla jsem a začala vrávoravě vstávat, ještě pořád byla celá rozlámaná. Sotva jsem si postřehla, že mi začal tykat. Modlila jsem se, aby můj sen neměl nic společného s nadcházející realitou. Narim byl ke mně přese všechno velmi milý a nechtěla jsem, aby se mu, aby se komukoli, něco stalo. S obavou z nadcházející cesty jsem se opět nechala usadit před něj na koně. Vyjeli jsme…