Na jedné párty...

Anotace: 7.část

Když jsem si pozdě večer přehrávala to naše setkání, přišlo mi...no trochu divné. Bylo po půlnoci a mně se nechtělo spát, ačkoliv moje tělo by si spánek určitě zasloužilo. Jelo druhou směnu a to nebylo dobré. Jenže když se sem tam připitoměle usmíváte, usíná se poněkud těžko.
Po pár minutách takového usměvavého stavu se mi zdálo, že slyším nějaké zvuky. Něco mi v pravidelném intervalu dopadalo na okno. Házel mi do okna kamínky a mně to prostě přišlo vtipné. ,,Co tady nacvičuješ?" smála jsem se. ,,Už jsem myslel, že spíš! Házím tady už asi pět minut!" Řekl to tak dotčeně, že mi připomněl malé dítě. Jen si dupnout...


,,Se teda omlouvám!" koulela jsem očima. Slyšela jsem, jak si povzdychl. ,,Pustíš mě dovnitř?" Ta žádost mě trochu zaskočila. I když nevím, co jsem si myslela. Že na sebe budeme hulákat skrz okno a on bude mrznout? Ale zase mě popadla nejistota a cítila jsem, jak se červenám, protože můj obleček na spaní nepatřil mezi nejslušnější. Já za to vážně nemůžu, že moje babička mi kupuje výhradně průhledné modely, snad aby mi dokázala, že je vysoce moderní a tolerantní.
,,Počkej!" houkla jsem do tmy. Vzala jsem si na sebe to první, co bylo po ruce - modrý župan. Schody jsem brala po dvou. Stál tam, ležérně opřený. V krku se mi na chvíli usadil knedlík. Vypadal nádherně, oblečený do černého kabátu, ležérně rozpnutého. ,,Není pozdě na návštěvu?" osočila jsem se na něho. ,,Trošičku," připustil. ,,Jo tak trošičku!" Dělal, že moji poznámku ignoroval. ,,Musel jsem tě vidět." Jakmile tu větu vypustil z úst, málem jsem roztála jako zmrzlina na poušti Gobi. On ví, jak na mě. Prevít. ,,Tak pojd dál," vyzvala jsem ho. Nahmatal moji dlan a nechal se vést. Páááni.
,,Dáš si něco? Kafe? Čaj? Sušenky?" snažila jsem se být vzornou hostitelkou. ,,Ne, díky." Posadili jsme se na pohovku a mně bylo ještě víc trapně. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" vyhrkla jsem. Překvapeně zamrkal a pak se rozesmál. No, trochu k popukání to bylo, to neříkám. ,,Samuel. Možná mi to nebudeš věřit, ale já zase neznám to tvoje." ,,Laura." Potřásli jsme si rukama. Přišlo mi vhodné to zapít. ,,Nedáme si na to víno?" zeptala jsem se. Přikývl. Přinesla jsem lahvinku, kterou jsem dostala k narozeninám.
,,Studuješ?" zeptal se mě, když jsem podala skleničky. ,,Tak trochu. Chci být učitelka." ,,Vážně?" podivil se. ,,Už to tak bude. Ráda někoho otravuju historií. Myslím, že svoje budoucí žáky budu uspávat. Umím být pěkně únavná, když se dám do výkladu." ,,Ty máš ráda historii?" Viditelně ho to zaujalo. ,,Odjakživa. Vždycky jsem měla pocit, že se, víš, do týhle doby nehodím.Ale brzo jsem vystřízlivěla, když vezmu ty hrůzy z dob minulých, v tomhle století jsem dopadla ještě dobře. Ale to mi nebrání některý věci z historie obdivovat. A co ty?" Usmál se do sklenky. ,,Taky studuju. Historii umění." Chtěla jsem taky dozvědět víc, ale naklonil se ke mně. Lehce mi nadzvednul bradu. Instinktivně jsem přivřela oči a čekala, co se bude dít. ,,Jakou historickou dobu máš nejradši?" zeptal se a vzal mi vítr z plachet. Proč mě prostě nemůže políbit? Ráda se bavím o historii, ale ted bych se mnohem radši líbala. ,,Ehm...nemám oblíbenou dobu. Jen oblíbené postavy, lidi z historie."

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Asi mi došlo, že se toho polibku nedočkám, když ho trochu nepopostrčím. Přitáhla jsem si ho blíž a jemně se mu přitiskla ke rtům. Váhal, ale nakonec mě položil na pohovku a líbal mě, vášnivě a dlouze. Když rukou zajel pod můj župan, bylo mi jasné, že ani dneska toho příliš nenaspím...