Možná se zblázním, miláčku...

Anotace: 14.část

Ano, byla jsem vyděšená, ale alespoň mě to nutilo k pohybu. Nechtěla jsem zůstat na takovém strašidelném místě, jakým je les za černočerné tmy. Občas se mi povedlo i popoběhnout, i když jsem měla pocit, že moje pravá noha neslouží tak, jak by měla. Trochu jsem kulhala, zvlášť když jsem zaslechla nějaký zvuk a snažila se zrychlit. Toužila jsem po tom, abych byla doma, ve svém skutečném a jedinečném pokoji. I když už nikdy to nemůže být takové, jaké bych si to přála. Protože i kdybych se domů jako zázrakem dostala, nikdo by mě tam nečekal. Moje matka zemřela, když jsem byla malá. Otec, podlomený léty trvajícím žalem, který se nikdy ani trochu nezmenšil, se vydal na jednu ze svých výzkumných cest, které mu zaberou delší dobu než tyhle letní prázdniny. Asi se vrtá někde pod ledovcem, hledá zmrzlé zbytky mikroorganismů a na mě si vzpomene jenom málokdy. Navíc odmítá moderní techniku, která mu neslouží výhradně k výzkumu, takže si dáváme o tom druhém vědět pouze dopisy. Ano, dopisy! Hlavně že tuhle podivnou verzi komunikace provozuje jen se mnou a se zbytkem rodiny. Říká, že je škoda, aby dopisování takto vymřelo. Prý je to krásný zvyk již dlouhá léta, tak proč ho nezachovat. Takže to, že nejsem v pořádku mu dojde až v září, kdy ho bude nahánět ředitel z gymnázia a bude se ptát, proč že jsem to nedorazila do třeťáku. I když, řediteli to bude asi taky jedno. Pouze až najdou moje tělo, ožrané lesními obyvateli, možná si na mě někdo vzpomene. Mám já to ale vyhlídky… Když jsem nad tím tak uvažovala, nebyl to domov, co mi chybělo. Ale nepřiznala bych to nikomu. Ani sobě.


Nakonec jsem vzdala svůj boj s únavou a schoulila se do klubíčka u jednoho vysokého smrku. Musela jsem usnout skoro okamžitě. Probudit jsem se musela kolem poledne, protože slunce svítilo vysoko na obloze. Protáhla jsem se, ale to jsem neměla dělat, protože to bolelo. Odhrnula jsem si stále mokré tričko a zděšeně jsem se nadechla. Po mém hrudníku se dalo stěží najít místečko, které nepokrývaly modřiny či krvavé šrámy. Udělalo se mi z toho zle. Snažila jsem se rozdýchat ten nával prudké nevolnosti, která se drala na povrch. Byla jsem ráda, že nemám poblíž zrcátko. Do obličeje jsem jich taky pár schytala…


Když jsem vstávala, zamotala se mi hlava, ale ustála jsem to. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala směr, kterým se dát. Cesta se na jedné straně svažovala, a jelikož jsem si nepamatovala, že bych stoupala do kopce, tudíž šla tudy, dala jsem se tímto směrem. Párkrát mi uklouzla raněná noha, ale šlo to lépe, než bych čekala. Jen se mi začala hlásit jiná potřeba – žízeň ( hlad mě po zběžné kontrole mého těla přeci jen přešel). Neslyšela jsem žádné zurčení potůčku, ani jsem nikde nezahlédla láhev vychlazené minerálky, dovezené přímo z reklamy na Rajec. Prostě nic. Navíc jsem si spěšně uvědomila, že pistoli jsem nechala ležet u svého provizorního lůžka na spaní. Kruci. Proč mám pocit, že by se mi ještě mohla hodit? Ale vracet jsem se nehodlala. Bála jsem se, že jsem toho bastarda možná jen zranila a on mě teď hledá a žádá pomstu. Nebo se pro něj vrátil Lucas, našel ho mrtvého a pomstu za mrtvého kumpána chce vykonat on. Ne, vážně se vracet nehodlám...