I can wait forever - Show

Anotace: Pro všechny, kterým se to líbí :) Snad bude i nadále.... Za komentáře budu ráda :)

„Colette, máš něco na srdci, co bys nám chtěla říct?“ promluvil najednou Hvízdal a já se na něj otočila. Seděl vedle mě na sedadle pro spolujezdce a mířil na mě svým iPhonem. Došlo mi, že natáčí. Nic inteligentnějšího ho napadnout nemohlo. Rychle jsem se podívala zase před sebe a dál se věnovala řízení.
„Všechny zdravím. A ačkoli to může vypadat, že se na vás nechci ani podívat, je to jinak. Jestli jste si všimli, sedím za volantem a momentálně se na vás moc otáčet NEMŮŽU!“ zdůraznila jsem poslední slovo a Scott se za námi rozesmál. Samozřejmě, jsem strašně vtipná, když řídím, napadlo mě.
„Tak ty,“ otočil se Hvízdal na třetího pasažéra v autě a já se na něj podívala ve zpětném zrcátku.
„No, takže právě jedeme na místo dnešního koncertu… Sakra, vypadl mi název,“ zaklel.
„Frankfurt Arena,“ prohodila jsem ledabyle a v zorném poli se mi opět objevil natáčející iPhone. Apple, Apple… To jste zase na něco přišli!
„Jo, přesně tohle jsem myslel. Jedeme tam autem. Vlastně dvěma autama, kvůli tomu, že nás autobus píchnul. Náhoda, co? To je jedno. Alespoň se můžeme podívat na město a užívat si jízdu tak pohodlným autem, jako je právě tohle… tohle…“ pokračoval Scott, ale víc z něj nevylezlo.
„Audi Q7,“ dodala jsem za něj a odbočila na křižovatce doleva, tak, jak nám říkala navigace.
„Slečna Stevens se vyzná v autech?“ změřil si mě ostřížím zrakem Hvízdal a já pokrčila rameny.
„Trošku.“
„Trošku? Děláš si srandu? Charlie, nenech se vyprovokovat. Ona je v tomhle vážně dobrá!“ ozval se zezadu Scott, ale něco mi říkalo, že můj spolujezdec se jen tak odradit nenechá. Byl to takový náš malý souboj. Kdo z nás z něj vyjde jako vítěz, bude mít navrch a bude si moc z toho druhého dělat srandu.
„Tohle zní dobře. Sázka?“
„Proč ne?“ krátce jsem se na něj podívala. Tvářil se naprosto vážně.
„Když vyhraju já, zazpíváš si s náma dneska večer nějakou písničku. Na pódiu,“ určil a já s nakrčeným čelem čekala, co z něj vypadne dál. Ale on zamyšleně zíral před sebe.
„A když vyhraju já, tak po tom dnešním pódiu proběhneš jenom v trenkách!“ dokončila jsem za něj. To ho dokonale vyrušilo z jakéhokoli uvažování.
„Platí.“
„A půjde o to, že si navzájem určíme pět aut a ten druhý je musí poznat do pěti vteřin. Scott to bude počítat.“
„Jenom značku nebo i model?“ zeptala jsem se. Váhal. Asi začínal tušit, do čeho se to namočil.
„I model!“ oznámil rozhodně a oba jsme si stiskli ruce, aby Scott mohl sázku potvrdit. Hvízdal předal svůj telefon Scottovi dozadu a řekl mu, ať tu mojí porážku natočí. I s mým poraženeckým ksichtem na konci. Na to jsem se jen pousmála a čekala, až to Scott odstartuje.
„Kdo chcete začít?“ zeptal se můj bývalý přítel.
„Dámy mají přednost,“ řekl Hvízdal a já přikývla. „OK.“
„Takže začínáme, tři, dva, jedna, teď!“
„Zlatý auto stojící ve vedlejším pruhu,“ odstartoval naší sázku. Scott na to auto namířil telefon. Neviděla jsem na zadek toho auta, ale po pravdě to ani nebyla potřeba. Nic lehčího mi dát nemohl. Tím autem jsem jezdila po Paříži dlouhé dva roky před mým nástupem do práce v překladatelské firmě.
„Toyota Yaris.“ Hvízdal odkývnul správnost a já se rozhlédla kolem.
„Modré za náma,“ kývla jsem hlavou a oni se oba otočili. Scott začal počítat. Dostal se k číslu tři, když Hvízdal konečně vyřkl svůj názor.
„Nissan Micra, stará verze. Od tý doby prodělala silnej face lift. Nová verze je hezčí.“
„Jo, tahle stará vypadá jako dinosauří hlava,“ zavrtěla jsem hlavou a zabrzdila na další křižovatce kvůli červené.
„Bílý auto tamhle vpravo,“ ukázal na auto stojící ob pruh vedle nás. Ze své strany jsem viděla jeho zadní část, ale znak nikoli.
„Raz…“
Sakra, kdybych jenom mohla popojet trochu blíž! Tohle je jedno z těch malých aut, jak jsou hrozně podobný. C1, Aygo, 107, běhalo mi hlavou pořád dokola.
„Dva… tři…“
Auto popojelo a já uviděla malého lva na dveřích od kufru.
„Peugeot 107.“
„Málem sis ho spletla s Aygem a C1, co?“ zašklebil se na mě Hvízdal a já mu pohled oplatila. Takže musím vymyslet něco těžkého, řekla jsem si pro sebe. A tohle auto přijíždí jako na zavolanou, zaradovala jsem se, když jsem v postranním zrcátku uviděla černé blížící se auto.
„To černé tady,“ ukázala jsem levou rukou a škodolibě se usmívala.
„Raz…dva…tři………čtyři…“
„Škoda Octavia!“ vykřikl na poslední chvíli a já radostně nadskočila.
„Omyl, tohle je nový Superb. Viděla jsem video z předváděčky v Ženevě!“ zastrouhala jsem mu mrkvičku, ale pak se rychle vrátila k řízení.
„Vždyť vypadá jako Octavia!“
„Tak si počkej, až nás předjede!“ A české auto nás o pár vteřin později opravdu předjelo a zařadilo se před nás, takže měl Hvízdal naprosto skvělý výhled na nápis v pravé části kufru.
„Fajn, no. Je to Superb,“ oznámil naštvaně a já cítila pocit zadostiučinění.
„Stříbrný za náma,“ vybral další.
„BMW M5. Světle modrý vedle nás.“
„Hyundai ix20.“ Opět jsem byla přinucena přikývnout.
Časová rozmezí mezi výběry aut se zkracovala, Scott už se už ani neobtěžoval počítat a my začali oba být nervózní, kdo vyhraje. Já věděla, že nesmím udělat chybu a on hledal nějaké auto, které bych nepoznala.
„Černé naproti nám na křižovatce. A to nalevo od něj je poslední!“
„Renault Laguna je to černý a to zelený je Subaru Impreza,“ odpověděl a já věděla, že jestli uhodnu teď, budu mít vyhráno. Naopak, když to podělám, bude to remíza a budou následovat další dvě auta. Jedno pro něj, jedno pro mě.
Hvízdal se dlouho rozmýšlel, čekal, až se někde v naší blízkosti objeví nějaké ne moc časté auto, co bych určitě neznala. Ale když vybral, skoro ve mně hrklo.
„Tamhle to žlutý!“ vychytrale se na mě podíval. Já zhodnotila situaci a málem jsem se mu vysmála do očí.
„Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se ho.
„Jedna…“
„A proč bych neměl?!“
„Dva…“
„No, já jen tak. Chceš dneska běhat v trenkách, jo?“
„Tři…“ pokračoval Scott a čekal na úžasný závěr. Můj vítězný obličej znal až moc dobře. Byl přinucen si ho zapamatovat, když jsme se takhle jednou leželi u něj v pokoji na posteli, poslouchali rádio a dohadovali jsme se o názvech písniček a o kapelách, které zrovna hrály.
„Toho se nebojím. Ty budeš zpívat. A kromě toho, nenosím trenky, ale boxerky.“
„Čtyři…“
„Nemyslím si. Protože tohle je Chevrolet Camaro, pátá generace.“
„Sakra!“ zaklel a já si krátce zatleskala. Vrátila jsem ruce zpátky na volant a zezadu se ozval Scott.
„Takže máme vítěze. Chceš k tomu něco dodat, Colette?“
„Jo, ráda bych…“ otočila jsem se na svého spolujezdce. „Špatná volba, Hvízdale. Já totiž miluju Transformers, víš?!“



Trvalo ještě půl hodiny, než jsme se propletli Frankfurtem na místo určení, kde nás u brány na parkoviště čekali bodyguardi přesně tak, jak bylo řečeno. Zaparkovali jsme s Phillipem vedle sebe a shromáždili se před auty. Chlapi celí v černém a na zádech s nápisem SECURITY nás obklíčili a vydali jsme se směrem k hale, odkud už zněly hlasy stovek lidí. Vzpomněla jsem si, že jsem nechala v autě foťák a kabelku. Oznámila jsem, že se vracím, ale skupinka pokračovala dál.
Vyzvedla jsem si z auta tašku, přehodila si kabelku přes rameno, zamknula auto, zastrčila klíče do jedné z kapes mé černé látkové oblíbenkyně a vydala se za kluky. Byli asi tak dvacet metrů přede mnou, když mě napadlo, že bych mohla začít fotit hned. Vytáhla jsem svého miláčka na světlo, nasadila speciální objektiv, pouzdro jsem zase zavřela a obě tašky jsem posunula na záda.
Když jsem se podívala, o kolik mi kluci uběhli, byla jsem přinucena rozběhnout se, abych šla aspoň trochu v závěsu za nimi. Dav fanoušků se blížil a já opět přešla do chůze. Všichni byli otočení směrem, kudy právě prošli jejich idolové, modly a hudební legendy, takže si mě vůbec nevšímali. Navíc, zátarasy oddělující se je od uličky, kudy členové Tough Improvisation prošli, byly hlídány dalšími členy ochranky. Sem tam jsem se zastavila, abych udělala pár snímků a při jednom jsem si dokonce přidřepla, abych měla lepší úhel, čímž jsem na sebe upoutala pozornost dvou dívek ve věku asi třinácti let.
Dívčina s blond vlasy, ve kterých měla červené proužky, se naklonila ke své kamarádce stojící vedle ní a něco jí pošeptala. Zvedla jsem se z podřepu a sklopila foťák k zemi. Udělala jsem pár kroků směrem ke klukům, když jsem za sebou uslyšela někoho nejistě volat mé jméno.
„Colette? Colette Stevens?“
Otočila jsem se za hlasem a všimla si opět těch dvou dívek. Tentokrát na mě mávaly. Usmála jsem se a zamávala jim taky.
„Colette, mohla by ses nám podepsat?“ zeptala se blondýnka a já se překvapeně zarazila. To jsem nečekala.
„Jasně,“ přemotala jsem si popruh zrcadlovky na levou ruku a došla až k holkám. Natahovaly ke mně plakát Tough Improvisation a nějaký výstřižek z rozhovoru s kluky. V té rychlosti jsem přelouskala jen název: Kanadští Tough Improvisation přijíždějí do Německa!
„Nemáte propisku nebo tak něco? Já u sebe nic nemám,“ pokrčila jsem rameny a ony šťastně přikývly. Otevřela jsem nabízený lihový fix a zarazila jsem se nad plakátem.
„Já se ale přece nemůžu podepsat na jejich plakát. Nejsem členem skupiny.“
„Patříš k nim. Nehraješ s nimi sice ve skupině, ale patříš k nim,“ vysvětlila mi jejich postoj drobná brunetka a já se neubránila úsměvu.
„Jak o mně vlastně víte?“ zeptala jsem se jich na rovinu. Nezdálo by se mi, že by měly čas vidět jak dnešní video, tak být na chatu. Zaraženě se na sebe podívaly a pak se otočily opět na mě.
„Internet v mobilu. To video z letiště jsme viděly snad třikrát. Je naprosto skvělý! A pak web chat. Já jsem Anneken z Drážďan. Ptala jsem se tě na tetování a piercing,“ vysvětlila opět ta blondýnka a já se přistihla, jak se blbě usmívám. Rychle jsem podškrábla oba kusy papíru a fix vrátila majitelkám.
„Těší mě,“ mrkla jsem na ně a ohlédla se za kluky. Byli už dávno pryč.
„Colette, počkej. Já se chtěla zeptat, jestli to tetování bolelo. Já bych taky jedno chtěla, ještěrku na břicho, jenže mamka mi to nechce dovolit, že prý je to nebezpečné a určitě by mě to hodně bolelo.“
Vytáhla jsem rukáv kožené bundy a přejela ukazováčkem přes obě věty. Bolelo to, a pekelně. Ale chtěla jsem mít na očích to, co mi Scott řekl, když jsme se viděli naposledy, při loučení na letišti před mým odletem do Francie.
„Bolelo to, ale mě to za to stálo. Ale jestli ti maminka říká, že ne, poslechni jí. Přinejhorším počkáš do osmnácti a pak tam budeš moct jít sama, bez doprovodu rodičů.“
„Co tam vlastně máš napsaného? Někdo na chatu říkal, že je to švédsky, ale už jsme se nedozvěděli, co to znamená,“ položila mi další otázku brunetka.
„Jednu radu, kterou jsem dostala od svého nejlepšího přítele,“ řekla jsem a význam vět jim pošeptala do uší. Rozzářily se jim oči a na tváři se jim objevily roztomilé úsměvy.
„Taky bych chtěla, aby mi tohle někdy někdo řekl. Protože bych věděla, že mu na mě záleží i přes to, jaká jsem,“ povzdychla si jedna z nich.
„Nebo spíš právě proto, jaká jsi. Nebojte se, určitě někoho takového najdete. A dám vám ještě jednu radu. Až ho najdete, za žádnou cenu ho neopouštějte. Takového člověka nepotkáte jen tak na ulici. Holky, já už ale asi budu muset jít,“ pokrčila jsem rameny a podívala se na hodinky. Nejvyšší čas.
„Počkej, vyfotíš se s náma?“
„Jasně. Máte foťák?“
„To nemáme. Jenom mobily a ty fotí špatně. Ale nám to nevadí.“
„Víte co? Vyfotím to já. A pak to dám na net. No jo, jenže kam…“ zamyslela jsem se.
„Nějaká galerie?“
„To nevyjde, žádnou nemám. Mám nápad. Zveřejním to na Facebooku, jo?“
„Jenže ty sis nás ještě nepotvrdila jako přátelé.“
„Hele, dneska bych to měla zvládnout. Snad. Budu na koncertě muset fotit, ale času snad chvíli mít budu. Tak mi pošlete nějakou zprávu nebo tak něco, abych vás našla snadněji,“ vymyslela jsem nakonec a nastavila na nás zrcadlovku. Pro jistotu jsem nás vyfotila dvakrát, bez blesku a s bleskem. Rozloučila jsem se s nimi a vydala se k hlavnímu vchodu.
„Hej, podívej se tamhle! Ta zrzka! To je ta z toho videa! Jak se jmenuje?!“ ozývalo se, jak jsem procházela kolem davu čekajících lidí.
„Jmenuje se Colette, ty debile!“ ohradila se jedna slečna a já se zasmála. Udělala jsem ještě pár fotek a téměř u konce fronty po mě jedna slečna chtěla autogram, tak jsem se k ní nahrnula. Při pár posledních klikyhácích mého podpisu mě ale někdo strčil do ramene tak silně, až jsem se ocitla na zábradlí. Z davu se vynořilo pár rukou, které po mě šmátraly a jejich pohyby prozradily, že tihle lidé o moje podpisy nestojí. Vlastně o mě nestáli vůbec. Pro ně jsem byla vetřelec.
Po pár sprostých slovech a dalších ránách vyběhli zevnitř dva bodyguardi a za nimi Hvízdal. Vytáhli mě z davu a já jim byla nesmírně vděčná, že je konec. Musela jsem být hodně mimo, když mě k sobě Hvízdal přitisknul a ve snaze překřičet rozburácený dav fanoušků ke mně promlouval, že to bude v pořádku.
Za pár minut jsem seděla v zákulisí v jejich šatně a pomalu přicházela k sobě.
„Kde jsi zatraceně byla? Víš, co se ti mohlo stát?“ otočil se na mě, když za sebou zavřel dveře, zpoza nichž bylo slyšet zkoušení nástrojů a hlasy zbývajících členů kapely. Podívala jsem se mu do očí a pak se raději zaměřila na svou zrcadlovku. Ihned jsem odmotala řemen držící mi celé její tělo připevněné k ruce tak, že mi jí nikdo nemohl vytrhnout. Všechno jsem zkontrolovala a nahlas vydechla.
„Šla jsem si do auta pro foťák a kabelku, říkala jsem vám to.“
„Já tě neslyšel.“
„Což ale neznamená, že jsem to neříkala.“
„To přece netvrdím!“
„Ale vyjíždíš tady na mě kvůli něčemu, za co já vůbec nemůžu!“
„Už jsi evidentně zase v pohodě, co?“ zhodnotil situaci a otevřel dveře. Nevěřícně jsem se za ním dívala. To snad nemyslí vážně?! Otočil se na patách a zapíchl ty svoje černé oči do těch mých. Nepostupný výraz plný přesvědčení o své pravdě. Copak nemá vyzkoušený jiný pohled? Tenhle jsem znala až moc dobře. Přesně takhle se na mě koukal tehdy v autě, v letadle a na prahu mého pokoje, když o kousek za mnou stál Scott.
„Jdu na zkoušku. Je tady pití, jídlo, všechno. Klidně foť. Dělej si, co chceš. Ale ven už laskavě nelez!“ a odkráčel pryč.
„Aby ses nezbláznil, Hvízdale!“ protočila jsem oči v sloup.
„To jsem slyšel!“ zvýšil hlas z chodby.
„No a co jako!“ zvedla jsem se a odhodila koženou bundu a tašky na křeslo.
„A přestaň mi tak říkat!“
„Na to zapomeň!“ zakřičela jsem na něj, abych přehlučela zpívající kluky. Zavřela jsem za sebou dveře od šatny a vykročila si to po zvuku přímo do velkého sálu.
„Páni, to musí mít víc než osm tisíc míst!“ vydechla jsem užasle.
„Devět tisíc pět set pokud to chcete slyšet přesně,“ promluvil za mnou mužský hlas a já se otočila. Stál tam muž mezi čtyřiceti a padesáti lety se silným britským přízvukem.
„Gary Welsh, manažer. Ode dneška se budeme asi vídat často, slečno Stevens,“ představil se mi a podal mi ruku. Stiskla jsem jí a byla jsem příjemně překvapená jeho pevným sevřením. Ten chlápek si stoprocentně šel tvrdě za svým. Není divu, že kluci pod jeho vedením ušli takový kus cesty.
„Znáte mě, jaké překvapení. Těší mě, pane Welshi.“
„Nebudeme si tykat, prosím? Já jsem Gary.“
„Colette.“
„Já vím,“ nasadil široký úsměv a já se mírně natočila tak, abych mohla pozorovat, co se děje na pódiu.
„Byla jsi někdy na jejich koncertě?“
„Nebyla. Hrozně dlouho jsem žila v Paříži a tam jsem neměla čas chodit po koncertech. Pracovala jsem od rána až do noci. Zábava šla mimo mě.“
„Což se změnilo, jakmile jste přijala práci pro ně,“ usoudil a já přikývla. Měl pravdu. Tolik srandy jsem nezažila snad za celý život. Natož v pár dnech. A ten smích a čas strávený s nimi zastínil i ty temnější stránky tohoto stylu života. Jako na příklad téma, které vytáhl o pár vteřin později.
„Slyšel jsem, že jste se s Charlesem o něčem nepohodli. Všechno v pořádku?“ podíval se na mě a já si ho párkrát přeměřila. Snaží se tím něčeho docílit nebo se jen tak ptá na to, co před pár vteřinami nechtěně vyslechl?
„Ostřejší výměna názorů, toť vše.“
„Colette, abych byl upřímný, nestojím o žádné hádky. Natož o něco, co by mohlo narušit strukturu a náladu v kapele. Ve vašem případě se mi zdá, že vy se bohatě postaráte o obojí. Takže bych vás chtěl upozornit, abyste se držela na uzdě. Jakmile uvidím, že se něco děje, stačí mi lusknout prsty a vy budete sedět v letadle zpátky do té vaší Paříže. Je vám to dost jasné?“
Nechápala jsem, jak se mi mohl ze začátku jevit jako slušný a milý chlap.
„Tohle nemám zapotřebí poslouchat, pane Welshi. Nashledanou,“ rozloučila jsem se s ním a vydala se pod pódium vyfotit pár fotek ze zkoušky...