I can wait forever - New boyfriend

Anotace: Jooooo, a příštím dílem to všechno začne :DDD Těšte se, závisláci ;)

Od narychlo svolané tiskové konference v našem rodném městě, Montrealu, uplynuly dva dny. Přes osmačtyřicet hodin plných nejistoty, napnutých nervů, vzteku a hanby. Alespoň z mé strany tomu tak bylo.
Během pondělka a úterý jsem nevylezla z domu mých rodičů. Byla jsem naštvaná na sebe, všechny zatracené novináře, kteří čekali před brankou našeho domu na to, aby se někdo z rodiny, bylo absolutně jedno kdo, vyjádřil pro tisk. A rodiče přes ně museli projít, aby se dostali do práce a z práce zase zpátky domů. Měla jsem vztek, že jsem se nedokázala novinářům postavit a říct jim, že mezi mnou a Charlesem nic není, že jsem neměla dostatek odvahy jim do očí říct, že k němu nic necítím. Nedokázala jsem to, a to mě štvalo nejvíc…
Tiskovka nám měla pomoct. Ospravedlnit nás, podat naší verzi příběhu noci předávání cen. A zpočátku to šlo dobře. Všichni napnutě čekali na naše vysvětlení, byli ochotní si ho poslechnout a sami vyvodit závěr, čemuž se nedalo předejít. My jsme jen chtěli, aby znali pro nás přijatelnější vysvětlení toho, co se ten večer stalo. Nemohli jsme je na sto procent přesvědčit o naší pravdě, v to nikdo z nás ani nedoufal. Jenom jsme netušili, že to skončí tak, že budeme odcházet z místnosti v doprovodu bodyguardů. Novináři se po otázce, zdali k sobě s Charlesem něco cítíme a po tichu, jež následovalo, začali překřikovat o tom, kdo z nich měl pravdu a kdo ne. Začali vstávat ze svých míst a tlačit se přímo před stůl, za nímž jsme seděli, jen proto, aby ukořistili výhradně můj a Hvízdalův názor na situaci. Pokládali čím dál osobnější otázky, stávali se více a více protivnými, ochotnými podstoupit cokoli, jen aby dosáhli svého. Zděšeně jsem to pozorovala, netušíc jakým směrem by se to všechno mohlo ubírat. Ucítila jsem, jak mě někdo bere za ruku. Podívala jsem se na Hvízdala po své pravici a zjistila, že mi hlavou signalizuje, abych se co nejrychleji zvedla a následovala Scotta, vedle něhož už stál jeden z členů ochranky v černém obleku a se sluchátkem v uchu. Pustila jsem Charlesovu dlaň a s jedním bodyguardem po boku opustila konferenční místnost. Domů jsme se dostali až večer. Museli jsme v sídle Universal Music přečkat tu největší tlačenici, kdy si novináři mysleli, že nás zastihnou odjíždět. Nikdo z nás se k tomu fisku nevyjádřil. Dokonce ani George, nový manažer Tough Improvisation. Vsadila bych všechno na to, že takhle si svůj první den určitě nepředstavoval. Rozešli jsme se každý svým směrem pomalu bez rozloučení…
V sobotu po druhé hodině ráno jsem seděla na kovovém sedadle v bezcelní zóně letiště Montréal-Trudeau a spolu s ostatními čekala, až otevřou příslušnou bránu, k čemuž mělo podle plánu dojít až těsně před půl čtvrtou.
Rozhlédla jsem se po hale kolem dokola. Scott seděl o pár sedadel dál ode mě a potichu se bavil s Jeffreym. André přecházel sem a tam s telefonem u ucha, pravděpodobně mluvil se svou snoubenkou Delilah, která ho nemohla doprovodit na letiště, protože byla pracovně ve Vancouveru. Phillip v ruce držel svůj iPhone a každou chvíli ho kontroloval. Všichni vypadali, že už se s neúspěšnou tiskovou konferencí smířili, vyrovnali. Na rozdíl ode mě a Hvízdala, který od nás seděl nejdál. Hlavou měl schovanou v dlaních a už dlouho se nepohnul. V hale nebylo moc lidí, většina z nich se dostavila až těsně před otevřením brány.
Nejistě jsem si upravila lem černého tílka a otočila se zpátky na Phillipa sedícího vedle mě.
„Philipe, můžu se na něco zeptat?“
Mírně pozvedl obočí, přestal kontrolovat svůj mobil, přikývnul a věnoval mi svou plnou pozornost.
„Já vím, že ta tiskovka byla katastrofa. Ale vypadá to, že vy jste se už relativně vzpamatovali, přenesli se přes to. Vy všichni, kromě Charlese…“ koukla jsem se zpátky na něj. Opíral se lokty o svá kolena a díval se se sklopenou hlavou do země.
„Víš, to k tomu patří. Občas nám novináři přerostou přes hlavu. Zvykli jsme si na to. Jenomže Charles si myslí, že se tahle tiskovka zvrtla kvůli němu, protože nedokázal rychle zareagovat, cokoliv říct, i kdyby to neměla být pravda,“ smutně se pousmál.
„Kvůli němu? Vždyť to je blbost. Říkali jste mu, že je to blbost, ne?“
„Řekli jsme mu to snad tisíckrát. Jenže on si mele svou.“
„Tvrdohlavec,“ zakroutila jsem hlavou.
„No, ty mu máš v tomhle co vyčítat. Jste jeden jako druhej,“ podíval se na mě tím svým vševědoucím pohledem a já obrátila oči v sloup.
„Zpátky k tématu…“
„Je to jednoduchý, Colette. Copak ti to nedochází?“ namítnul. Překvapeně jsem nakrčila čelo. Ne, nedocházelo mi vůbec nic. A on to moc dobře věděl, ale i tak to zkoušel. V tom mu začal zvonit telefon. Podíval se na displej, kde poblikávala fotka Shirley, a ze široka se usmál. Pak kouknul zpátky na mě a úsměv nahradil výraz říkající, že byl plně přesvědčen o své pravdě.
„Nedokázal se přes to přenést, protože si myslí, že tě před tím nedokázal ochránit,“ poplácal mě po koleni a odešel opodál zvednout příchozí hovor.
Cože to právě řekl?!
Pomalu jsem se zvedla, nechala příruční kufr stát na místě vedle toho Phillipova a přešla jsem k velikému oknu, z něhož byla vidět letadla a velká část osvětlené ranveje. Opřela jsem se hlavou o sklo a zavřela oči.
Uvažovala jsem, jestli by nebylo lepší, kdyby se mi tohle všechno jenom zdálo, já se mohla probudit a udělat pár věcí jinak. Především bych si pořádně rozmyslela, jestli bych přijala práci pro Tough Improvisation. Tahle otázka se mi v mysli vynořovala pořád dokola. Netušila jsem, jestli kdybych měla tu možnost udělat něco jinak, jestli bych se ke klukům nepřipojila. Každopádně bych o tom dlouho přemýšlela.
Uplynuly další dvě hodiny, než se zpožděním otevřeli bránu A39. Následujících pár hodin jsme prospali na palubě letadla, a když jsme prošli celým letištním ceremoniálem doprovázející každého cestujícího, venku na nás čekal minibus s Georgem na místě spolujezdce.
Netrvalo dlouho, než jsme se probrali k životu. Jak jsem postřehla, klukům stačilo se prospat a byli čilí jako rybičky. To já jsem začala stoprocentně vnímat, až když se mí zaměstnavatelé začali dohadovat, kdo kde bude sedět. Zbystřila jsem, pohotově vytáhla telefon a začala nahrávat další video z turné.
„Tak se sami podívejte, jak se chovají členové Tough Improvisation v půl osmé. Mimochodem, většině je přes třicet let, kdyby někdo uvažoval, jak staří můžou být chlapi hádající se o místo v minibusu,“ uvedla jsem video mezi záchvaty smíchu. A z čehož jsem měla největší radost, zapojil se i Charles.
„Já sedím úplně vzadu!“ vykřikl Scott a dral se dopředu, aby ho nikdo nepředběhnul.
„Tam chci sedět já!“ namítla jsem.
„Tak to vypadá, že máš smůlu!“ ozval se Phillip, který se do minibusu dostal jako první.
„Hej, to není fér!“ vyběhla jsem nejrychleji, jak jen mi to vozík s kufry dovolil. Nechala jsem ho postavený vedle toho, co patřil basákovi. Kufry do zavazadlového prostoru dával nějaký mladík, zřejmě brigádník.
Mezitím dovnitř vlezl i Scott a obsadil druhé a poslední místo vzadu. Naskočila jsem dovnitř a nehodlala se vzdát. Nakráčela jsem si to přímo ke Scottovi a na rovinu si na něj sedla.
„Buď mě pustíš, nebo ti za chvíli upadnou nohy. Jsem tak hodná, že si můžeš vybrat!“ zakřenila jsem se na něj a i nadále natáčela. To už uvnitř seděl Jeffrey s Andrém, v řadě sedadel před námi.
„Hele, vy vzadu! To je moje místo!“ objevil se nad námi Hvízdal.
„Tak to vypadá, žes celkem utřel, tady totiž žádný jiný místo není,“ smál se Scott.
„Vážně? Protože to vypadá, že se na tebe vejde ještě nejmíň jeden!“ mrknul na něj Charles a sednul si na mě, až jsem prudce vydechla.
„Drzej jako opice!“ šťouchla jsem do něj, ale s ním to skoro ani nepohnulo. Mladík venku doskládal zavazadla a mohli jsme vyrazit. Kdybychom se vzadu nehádali jako malé děti o dvě místa…
„Ty máš co říkat,“ zakroutil hlavou, nadzvednul se a pak tvrdě dosednul.
„Právě se mi zachtělo sedět vzadu,“ zvednul se André a úmyslně spadnul na hromadu, kterou jsme tvořili já, Scott a Hvízdal.
„Samozřejmě, pojďte si sednout všichni, ne?!“ mlátil nás Scott všude, kam dosáhnul.
„Tos neměl říkat,“ zhodnotil Charles, když se vedle postavil Phillip a svalil se na nás.
„Myslím, že přestávám dýchat,“ začala jsem se smát.
„No dobře, tak já jdu taky, aby vám to nebylo líto, parchanti malí!“ přiskočil můj bratr a byli jsme kompletní. Vyšmátrala jsem Jeffreyho ruku a podala mu můj telefon, ať to pořádně zdokumentuje.
„Dobře, takže po krátké pauze v Kanadě nás čeká americká část našeho celosvětového turné. Začínáme tady v New Yorku a pokračujeme dál do Miami, Oklahoma City, Denveru, Seattlu a spousty dalších měst, které si bohužel nepamatuju. Doufáme, že se všichni máte skvěle, protože my ano. Mějte se fanfárově!“ ukončil svůj proslov Jeffrey a počkal, až se všichni přestaneme přeřvávat s loučením se. Vypnul nahrávání a podal mi telefon zpátky.
„Fajn, tak teď byste se laskavě mohli zvednout!“ navrhnul Scott vážně.
„Ale mě se tu líbí,“ namítnul André.
„Ale mě ne! Takže padejte dolů,“ strkal do nás Scott a tak jsme se všichni pozvedali a poslušně si sedli tam, kde bylo místo.
„Dobře, takže jste se pobavili a teď trochu k organizaci,“ promluvil zepředu George a my jsme zpozorněli.
„Čeká vás celkem hodně rozhovorů, pár z nich budou dělat samotní fanoušci. To ještě k tomu, co domluvil předchozí manažer. Pak nějaké focení, to nejbližší se bude dělat až v Oklahomě. Koncerty zůstávají všechny, ty se nemění se změnou manažera. A taky jsem zohlednil váš požadavek na to, aby mohli přijet vaši rodiče. Nejméně zatížení budete pravděpodobně v Miami, kde se to obejde bez focení, rozhovorů a tak podobně, jde tam jen o koncert. Jednalo by se o tenhle víkend. Koncert je v sobotu večer, lístky sehnat nebude problém. Jen potřebuji vědět, kolik rodičů, přítelkyň nebo tak přijede, abych zarezervoval pokoje a tak dále. Takže, prosím, zavolejte komukoli chcete a zeptejte se, kolik lidí a jestli budou chtít přespat, abych to věděl nejlépe ještě dnes,“ domluvil George a otočil se zpátky dopředu. Řidič nastartoval a my vyjeli směrem k hotelu.
Podívala jsem se na Jeffreyho, který na mě zíral psíma očima. Pochopila jsem. Takže zavolat rodičům je na mě. On pozve Amandu a jejich dcery.
„Nemusíš jim volat,“ promluvil Hvízdal a já se na něj koukla. Nezbylo na mě jiné místo, než si sednout vedle něj.
„Musím. Neodpustili by mi to,“ povzdechla jsem si.
„Ale neposlouchej, jasný? Stačí, že mámina moudra uslyšíš v Miami,“ dodala jsem a on se pousmál. Vytáhla jsem telefon z kapsy a vytočila mamky číslo.
„Colette, ahoj. Ráda tě slyším,“ vykřikla tak, až jsem si telefon musela odtáhnout od ucha.
„Ahoj mami. Volám, protože máme možnost vás pozvat do Miami na koncert, který bude tuhle sobotu. Budeme mít volnější program, takže budete moct přijet. Jen potřebuju vědět, jestli přijedete oba.“
„Určitě přiletíme oba! A bude zase nějaký hromadný odlet? Dlouho jsme se s ostatními rodiči neviděli,“ zeptala se.
„To nevím, počkej,“ pokrčila jsem rameny.
„Budou z Montrealu odlítat hromadně?“ položila jsem Hvízdalovi otázku a on přikývnul.
„Vždycky odlítají dohromady.“
„Hromadně, prý jako vždycky. Takže nahlásím tebe a tátu, dobře? Detaily ti pošlu dneska večer mailem.“
„Budu čekat. A co je jinak nového?“
„No, kluci mají nového manažera. Jinak není nového asi nic,“ odpověděla jsem. Hvízdal se na mě otočil.
„Ani žádný přítel?“
„Ne, žádný nový přítel…“ vydechla jsem otráveně. Opět? Ještě pořád jí to nepřešlo?!
V tom se Hvízdal vedle mě začal hrozně smát. Uraženě jsem se na něj podívala a snažila se nevšímat si ho. Ale nešlo to. Dokonce se pokusil nastrouhat mi mrkvičku na výraz přejícího gesta, ale dostal ode mě takovou přes ty jeho tlapy, že toho nechal.
„Přestaň!“ strčila jsem do něj, ale on se nepřestával smát.
„Co prosím?“ ozvala se z telefonu máma.
„To nebylo na tebe, mami. Promiň.“
„Pořád jedna a ta samá otázka, co?“ smál se.
„Dej pokoj!“ praštila jsem ho do paže.
„Ty tam někoho máš?“ zeptala se.
„Ne, nikdo tu není!“ začínala jsem trochu vyšilovat. Dávat pozor na to, abych se znovu nepřeřekla a zároveň nenechala Hvízdala plácnout něco stupidního, bylo…….těžké.
„Já tu jsem!“ zvýšil hlas a tak jsem se nahnula a dala mu ruku přes pusu.
„Máš tam někoho, já to tušila! Jak se jmenuje?!“
„Nijak se nejmenuje, mami. Nikdo tu není. To se ti jenom zdá!“ snažila jsem se jí to vymluvit, ale šlo to ztuha. V tom mě Charles začal lechtat a bylo vymalováno.
„Přestaň na mě sahat, Hvízdale!“ dostala jsem ze sebe mezi smíchem.
„Hvízdal? To je divné jméno…“ ozvala se mamka a před tím, než položila telefon, dodala ještě jednu věc.
„Evidentně tam nejsi sama, Colette. Nechám vás o samotě. A doufám, že nám toho svého nového přítele v Miami představíš...“