Barová II.

Anotace: Adéla do každé lékárničky (děkuju) a jednorázovka teda ne, ale spíš trojrázovka, abych udělala radost těm, kterým tohle stojí za komentář

Měl jsem zpoždění. Žádný div. Ale až na rohu náměstí jsem si uvědomil, že jsem si mobil i hodinky nastavil o pár minut dřív. Seděla u kašny, holé nohy držela způsobně u sebe a vlasy měla stažené tak, aby jí nepadaly do obličeje. Škoda, líbilo se mi, jak se jimi včera prohrabovala. I přes desku baru jsem cítil, jak voní. No, aspoň ze začátku večera. Později jsem se soustředil na... prostě jinam. Volným krokem jsem šel směrem k ní. Nevstala, když mě zaregistrovala, naopak zůstala sedět jako princezna, dokonce si poklepávala nohou. Tyhle její lehce nafoukané manýry mě bavily, nejspíš sama se sebou hrála hru, že dokáže být tím nejarogantnějším člověkem, co zná. Ale na malé hry jsem přestal myslet přesně v momentě, kdy jsem uviděl její výstřih. Hmm, nasadila těžké zbraně. Bude stát hodně přemáhání nedívat se na její odhalenou kůži a hlavně prsa.
„Je fajn vědět, že tě někdo čeká...“ začal jsem konverzaci něčím, co ji zaručeně namíchne. Bavilo mě ji provokovat, byla milá, když se začala vztekat. I teď zalapala po dechu, čekal jsem nějakou bombu, která mě odrovná.
„Je fajn vědět, že někdo, na koho čekáš, přijde.“ Usmála se hraně.
„Takže... chceš kafe, ale neřekla jsi jaké. Tipuju cappucino, abys ušetřila za knír. I když vlastně... počkej, možná spíš černé, překapávané, bez mléka?“ nemohl jsem si pomoct a trochu do ní zaryl. Zasloužila si to. Chtěl jsem si ji vychutnat. Až do dna. Prsty si poklepávala o odhalené stehno, bylo nechutné vedro. Podívala se mi do očí a začala se zvedat. Nepochyboval jsem o tom, proč tohle divadýlko a zasmál se.
„Ee, prodloužené espresso, takže to chce nějaký podnik, kde ho neposerou.“ Nadzvedla obočí a ukázala, že i něžné slečny vládnou ostrým slovům.
„Znám jednu malou kavárnu....“
„V zastrčené ulici, kde tě ojedu a natočím tě při tom?“ zeptala se s vážnou tváří a já se začal smát.
„Tohle bys vážně chtěla? Ojet mě? A ještě se přitom točit? Teda, tohle jsem od tebe vážně nečekal...“
„Tak strašně moc po tom toužím! Od toho momentu, kdy jsi včera přestal pracovat a radši pozoroval moje prsa, dneska jsem ti to ulehčila. Líbí?“
„Včera to bylo lepší.“
„Cože?!“
„Bylas blíž.“ Řekl jsem jí, aby to slyšela jenom ona. Ale místo toho, aby se na mě hnusně podívala, nebo hodila do placu nějaké rýpnutí, se naplno rozesmála a smála se tak, až se zakuckala.
„Nepotřebuješ dýchání z úst do úst?“ zeptal jsem se zúčastněně.
„Bez dezinfekce alkoholem nikdy.“
„Jestli se pokaždé dezinfikuješ tak, jako včera, vlastně i předevčírem, tak...“ schválně jsem nedokončil větu.
„Tak?“ zeptala se a prolustrovala pohledem moji tvář. Dokonce jsem se kvůli ní oholil. Oči se jí zastavily na mých rtech, pokud teda nestudovala stav mých zubů. Dělají tohle holky?!
„Tak je to pořádně drahé dýchání.“
„Možná jsem trochu snob, ale můj čas je neuvěřitelně drahý na to, abych postávala někde na náměstí a lidi se na mě mohli koukat zadarmo...“ řekla a začala si to rázovat směrem k jedné z postranních uliček.
„Jsi narcis.“
„Fakt? A to jsem ještě ani nevytáhla zrcátko!“ houkla přes rameno.
„Jdeš se mnou jenom kvůli tomu, aby ses mohla podívat na svoje fotky, ne?“ uzemnil jsem ji.
„Ne, jdu s tebou proto, abych si užila tvé nenahraditelné přítomnosti. Nemůžu na tebe přestat myslet...“
„Je fajn, že si pamatuješ aspoň něco.“ Znáte ten pocit, když s něčím začnete a nemůžete přestat? Tohle bylo rýpání do ní bylo návykové, začal jsem se nalazovat na stejnou notu, což bylo trochu děsivé. Ne, že bych sklony k rýpání neměl odjakživa, ale v tomhle měřítku a do holky, kterou jsem zlanařil na rande? Jasně za podivných podmínek, ale bylo to rande.
„To něco je tvůj ksicht, horní polovina těla, nicnedělání, vodka a taky bezpochyby kňourání nad tím, že vztahy jsou postavené na hlavu. Chceš něco z toho probrat než přijdem do té kavárny, kde bys pomohl vyplnit mezery v mé paměti?“
„Nechám si to na potom.“
„Děkuju. Je od tebe ohleduplné, že mi připomínáš to, že jsem stará a že hrozba Alzheimera je tu pořád.“ Pokývala hlavou a rádoby mile se usmívala. Šaty se jí na jedné straně trochu víc shrnuly, takže jí vykukovala černá krajková podprsenka. Od tohohle jsem vážně nemohl odtrhnout oči. Vypnul jsem všechny smysly, soustředil se na ten vykukující kousek a děkoval Bohu, že se holkám při každém pohybu smyslně pohupovala prsa.
„.... nemáš k tomu snad co říct? Argumenty došly?“ rozhodila rukama a narušila tak moje zorné pole. Musel jsem se zatvářit jako debil.
„Vlastně... mluvilas o ohleduplnosti, že? To je tvoje silná stránka. Taky vymýšlení různých hezkých jmen...“
„Podívej. Byla jsem opilá. Slyšel jsi všechno, co jsem říkala o chlapech. Slyšel a viděl jsi, jak na mě moje vlastní kamarádka ukazovala a pochechtávala se, že nemám chlapa. Já... se ti omlouvám.“ Zastavila uprostřed ulice a otočila se čelem ke mně. „Neměla jsem ti nadávat, je věc tvého šéfa, že ti dává prachy za poslouchání cizích rozhovorů, neměla jsem ti psát svoje telefonní číslo, neměla jsem... tě... ocucávat jako lízátko. Stydím se. A než řekneš něco v tom smyslu, že sis myslel, že stud neznám, tak... by bylo dobré vědět, že... znám. Důvěrně.“ Vypadala zoufale, přední vlasy jí vypadly z culíku a ona si je jedním pohybem hodila dozadu, ale během vteřiny je měla na stejném místě. Vzdala to a gumičku si omotala kolem zápěstí. „Kdybys ty fotky nikomu neukazoval, byla bych ráda. Vážně ráda.“ Mluvila vážně. Ale u téhle holky to mohl být jenom zastírací manévr. Proto jsem jenom pokýval hlavou.
„Asi, hmmm, asi mě přešla chuť i na to kafe, i na ty fotky. Měla bych radši jít.“ Chtěla utéct
„Počkej...“ vykoktal jsem ze sebe. Tázavě se na mě podívala. „Bude pršet.“ Zvedl jsem hlavu k obloze. „Zmokla bys a někdo by tě chtěl ojet a natočit.“ Sdělil jsem jí jako tajemství.
„Fajn, radši do sebe nechám rýpat neschopným barmanem, než se nechat ojíždět traktorem.“ Usmívala se.
„Takže?“
„Dort. Na obalení nervů. A pak třeba... vodka?“ začala se smát.
„Vodkasoda a dvojitá vodka s brusinkovým džusem.“
„Jo a několikrát dokola a pak začneš líbat barmana. Nedělej to, je určitě mizerný.“
„Auuu.“
„A taky trochu moc citlivý. Nezkoušej to na barmany, radím ti dobře.“
„Osobní zkušenost?“
„Dobře, dobře, v pátek jsem to nevychytala. Celý den jsem nejedla, byla jsem protivná už předtím... A proč se ti , sakra, pořád mám sklon omlouvat?“
„Ráda by sis to zopakovala?“ nadhodil jsem.
„Tou omluvou bych ráda docílila toho, aby ses snažil zapomenout, že nějaký pátek existoval...“
„Víš vůbec kam jdeme?“ zeptal jsem se mimo mísu, když jsme neustále pokračovali jak v konverzaci, tak v chůzi.
„Vlastně mám určitý tip... teda pokud netrváš přímo na kafi, protože kafe tam mají hnusné, ale studené domácí limonády. Hmm, to je slast!“ při slově slast přivřela oči, asi si ji představovala. Vypadala podobně, jako když se ke mně tiskla na zadním dvorku, předtím než mě začala líbat jako o život.
„Můžu tě o něco znovu poprosit?“ naklonila hlavu a dívala se mi pevně do očí. Neuhnul jsem ani o píď, i když jsem měl pocit, že musím zkontrolovat stav jejích šatů...
„To bude záležet na přání...“
„Vím, že jsem první dojem už udělala. Ale nemůžeme předstírat, že jsme začali jinak? Jen pro můj pocit? Prosím?“
„Hmmmm.“ Nějak jsem nevěděl, co k tomu.
„Jsem Sára.“
„Patrik.“
„Víš, že tvoje jméno pochází z latiny?“
„Cože?“
„Vážně, je odvozené od Patriciů, což byli ve starověkém Římě svobodní občané, takže může znamenat něco jako vznešený.“
„Vážně?“ zeptal jsem se, tohle jsem nikdy nevěděl, nezajímalo mě to. „A tvoje jméno?“
„Hebrejské, je i v Bibli. Znamená to stejné, co tvoje. Vznešená.“
„To je ale náhodička...“
„Jo, škoda, že jsem to nevěděla dřív. Na to kafe bych tě pozvala hned...“
„Neříkalas nový začátek?“
„Jo, ale...“ zasmála se. „Nedokážu se změnit během pár minut.“
„To je fajn, jinak bych se asi unudil.“ Začala se zase smát a šťouchla mě loktem.
„Jsme tu. Chovej se slušně.“ Poukázala na to, že jsme se octli ve dvoře starého domu, kde to hučelo jako v úle. Rozhlédl jsem se po osazenstvu. Nic moc, ale moje společnost...
„Ano mami.“ Potvrdil jsem svou poslušnost a vysloužil si další šťouchnutí.