Battle for the Sun; bitva I.

Anotace: "Stáli jsme po kolena v trávě a smáli se kruhům v obilí.Bylo léto a pozemské horko z nadzemských sfér pohlcovalo vítr a vzpomínky; byli jsme děti." Slova mezi *-mi(i když je jich tentokráte nějak málo!) vnímejte jako kurzívu.Děkuju.Věnováno ziriant.

Stáli jsme po kolena v trávě a smáli se kruhům v obilí.
Bylo léto a pozemské horko z nadzemských sfér pohlcovalo vítr a vzpomínky; byli jsme děti.

Louky byly nekonečna a lepkavě ošlehané tváře pocit stáří, každá rozkrvácená modřina oběť dospívání, každý zraněný epitel dalším krokem mezi budoucnost, mezi naděje vysoko postavených sluncí, optimismus se nám lepil přímo k hrudníku, bylo těžké přestat se smát, běhat a padat – přestat vyrůstat.

Svět je časoprostor, popostrkuje tě do nezvratných osudů; časoprostor je dobrodružství.

Nakonec zůstane, *zbývá* jen ten žár, stejný dotek vyprahlých stébel. Stejné léto, jen o pětinu pětiny kratší, jen o pětinu starší.

Taky máte vzpomínku, která se v precizně vyměřeném sledu událostí momentově rozpustí do všech krevních řečišť; moment cesty v čase, sluneční stíny, které dobíhají půlnoční ulice?

Jednu takovou mám, funguje jako dokonalé klubko mechanismu.

(Rozběhne se s každým překlepem rovnováhy, roztiká pod línými ztrátami mělkých kapek.

Vzpomínka horečky.)

---

Hřiště se vrnělo ve fatamorgánových turbulencích a konec těla se zdál kilometry mimo těžiště, ve vodě smáčená bříška prstů jako rozpatlané akupunktury pod krkem; průsvitem protkaná řečiště a nezpěněné poryvy horka čekající v ampulkách přízemí měst. Stačilo přešlápnout mezi kroky, horečka slunce imitující líně padlou mlhu.

Popravdě, léto je můj styl života. Sluneční závrať a neonově modré kontrasty mezi vesmírem, není to rebelství ve své průzračné existenci, tak jak ho nikdy nepotkáme?

Přikrčenými koleny se soustředit na cíl a na hranici štěrku, nechat se vtáhnout soutěživým tlukotem adrenalinu a překrývající se přeryvy dechu, imitace útěku a zamýšlená zraněná místa – pouhý kult vítězství; jen každodenně oprášené ztráty, i to je baseball.

„Dee, zase se vracíš hopkaje?“ zavrtí Pavel hlavou v trajektoriích, otře si zpocené čelo. Opírá se o rozpraskané zábradlí stadionu, čeká v tichých odpočincích.

„Každý týden, každý týden!“ zasměje se Daniel a s opatrným zanedbáním překračuje hranice stébel, řízenou gravitací v oddechu líně vklouzne na hřbet nízko vsazených linií lavičky. Dlaněmi se zaklíní v nepravidelných sklonech, rozepíná prostor v podobách rozpůleného padacího mostu, nechá větrem dmýchat rozžhavená ohniště bolesti, která se mu vpíjí podél linií levého kolena, ve slonovinovém řezu holeně.

„To vypadá ošklivě.“ Ozve se za jeho střelecky prohnutými zády a zároveň se vedle něj přes nábytkové překážky v závrati přehoupne nejpravděpodobnější zdroj bezprecedentních komentářů.Daniel se pousměje v koutcích rtů, pohupne krvácivým místem jako zraněným křídlem, větrná anestetika, odpovídá: „Ale skoro vůbec to nebolí.“

„Taky jsem nehodnotil to, jak to bolí, ale jak to vypadá,“ odvětil kluk s neidentifikovatelnou chlapeckou identitou, s měkkou lhostejností v prořečněných pořadí slov. Rychlým, mrazivým poklekem klesl před Danielova zbrklá zranění, minová pole posázená počítanými, stárnoucími explozemi, odstín rozprsklých podzemních tůněk dělící stáří od několika týdnů ke včerejšku, nepravidelné zápisy kalendáře, časem prošlé upomínky. „No, asi to padání bereš vážně, co?“ zhodnotil a dotkl se koutku rozpitých, letních skulptur. „Ošetřím ti to.“ A s předpokládanou grácií se svezl podél těžiště, opřel se o vlastní skloubená lýtka, poskvrněná prachem a sluncem.

„Řekl bych ti, že to nemusíš, ale podle odhodlání a kufříku nemám nejmenší prostor ani na vystavení žádosti o protest, natož pak o odboj samotný, že ne?“
Rozčepýřil Daniel rty do ostrých úhlů úsměvu a špičkami tří prstů odfoukl bleduňce slámové okraje vlasů z čela.

„Na to, že nemáš mít žádný prostor, protestuješ až moc. Když budeš pořád takto pohupovat nohou, akorát mi vyrazíš zuby.“ Zachytil dlaní horkem poleptaný výčnělek kotníku a balancoval v dlani s měkkou, pastelovou náplastí. Daniel se tiše zastavil v přítomnosti, bříška a prstence kotníkové váhy sálala léto a horečku a brnění v zubech, bouřková uzemnění.

„Promiň, dělám to bezděky. Asi jako ty olepuješ lidi náplastí. Hmm – budoucí doktor? Pitvař? Spalovač mrtvol? K tomu zuby ani nepotřebuješ, od mrtvol se toho moc nedozvíš.“ Brnění prosakuje mezi potůčky hrudníku, tep v nasliněných rtech.

„Přesně kolik z těch pádů jsi brzdil ušima? Nebo to žvatlání je příznak od narození?“ Odpoví neznámý ranhojič budoucna, známý lepitel epitelů minula.

„To, aby mi někdo pomáhal a urážel zároveň se mi stává málokdy.“

„Takže se ti to stává?“

„Jen u neznámých ranhojičů. Jsi fotbalista?“ V posledních smáznutí prstů o měsíce staré modřiny se zdá bezpečnější, smělejší, ptát se na původ tmavovlase hispánských šamanů, kteří vycházejí ze zákoutí jejich sportovně společných šaten.

„*Bratr* fotbalisty,“ pokrčí klouby ramen, čepýří křídla lopatek, v useknutém volném pádu se lokty opře o zábradlí, pozoruje Daniela z výšek, opouští osobní prostory intimity.

„Kterého? Pár kluků odtamtud znám.“ Opře levou podrážkou paty a s našpuleným zájmem zhodnotí zapraně pastelové objetí několika pospojovaných náplastí, valčíková léčení.

„Jindřich.“

„Ten malý zrzoun? V opakujících se intervalech se s ním potkávám na ošetřovně.“ Vzhlédne ke konturám jeho těla, pokroucené paprsky se spojují v tříštěný náhrdelník okolo jeho hrdla.

„Přesně ten. Genetický zázrak s naprosto zbytečným těžištěm.“ Polkne, mění hieroglyfické zprávy faraonů.

„Možná proto si tak rozumíme. Rýmu má každý druhý, zbytečné těžiště jen ti obouchanější z nás.“

„Bezpochyby.“ V očích má arabské číslice, holandské odstíny černi. Bledou lunu.

„Když už mluvíme ve jménech, moje je Daniel. Tvoje?“ nabídne dřevem ovíněnou dlaň a mění se ve vratkých polohách.

„Ludvík.“ Přijme degradaci degradovaného, propadne se v obratlích, proklouzne prsty hřbet Danielovy nabídky, s upřeným zájmem přesáhne limity zápěstí, vteřiny tlukotu.

„Další královské jméno?“ Podotkne Daniel a spustí odeznívající ano, které ho šimrá v propastech dlaně.

„Naši očekávají velké věci od všech svých dětí.“

„Úctyhodné.“

„Dane, pojď na pálku!“ Ústřižek rozkazu ho utlumí v hovoru a s „Už letím!“ spěšně mrkne na Ludvíka, přehoupne se přes hrazení a běží skrz kroky. „Těšilo mě a – díky!“

Ludvík stojí zády k hřišti a sleduje křivky stínů, naslouchá strachu a slunci, s ikonou zraněného hráče jako parafrází reality.

---

Patnáctiminutové výměny vět jsou rozptylem čekání, prachu, osobnosti.

Prvních deset minut je Daniel „kluk z vesnice, která by chtěla být městem. Jsme tvrdohlavá instituce.“ Je mu sedmnáct, stejných slepě napočítaných sedmnáct, které se lepí zkušenostmi a vířivou nevírou pod jazyk i Ludvíkovi, „klukovi z města, které chce pohltit všechny vaše vesnice.“

V pozdních večerech minut dvacátých prohodí „Nejsme spolužáci, protože máma pro mě chtěla tu v životě *úspěšnější* střední školu. Škoda, mohli jsme se znát.“ a „ Táta je bývalým absolventem fotbalového týmu, sponzoruje tohle hřiště. Mě se ale vždycky víc líbil zvuk baseballových pálek. Asi ze mě vyroste výtržník, co myslíš?“ A Ludvík skýtá zatvrzele mlčenlivé, příjemně upovídané odpovědi v podobách „Pět sourozenců nahradí jakýkoli ze sportů, včetně těch nelegálních.“

Rychlých, zpupných, mokrých třicet minut, „Máma je úžasná. Teď je v Africe.“ a o decibely přesnější „Matka byla zrovna v koupelně, ale otec cestuje v čase.“

Nenucené zakončení v pětačtyřicátém odeznění trojtýdenních přátelství, nezvykle nesmělé „Kámoš o víkendu pořádá párty, nechceš přijít?“ a Ludvík s kapitulací rekapituluje bibliografii jejich abecedně seřazených setkání, ukrytých v momentech, rozpínající se přes horizonty.

Pět minut: Zapomenuté rituální zákoutí, neznámá bytost stvořená pro bolavá kolena, pro zakázanou dospělost, bytost zrozená pro umírání.

Deset minut: Kontrasty jeho barev ho nutí dýchat o dech navíc, přimhouřit prsty do pěstí, slepě se dotknout studeného cípu jeho pobledlých, odstrčených konců uniformy.

Patnáct minut: Jejich nepředepsané rukopisy herectví se převrací, Daniel neznatelně mačká zdánlivé vnějšky jeho prázdné kapsy.

Dvacet minut: Je odcizení odcizení.

Pětadvacet minut: Snaží se přelstít Danielův bezohledný optimismus, rozpít se v jiných opojnech než v sladké příchuti nového.

Třicet minut: Udržuješ si puntičkářský sarkasmus, on drží závratě rtů, cítíš z něj hřejivý obdiv, nedotknutelnost ne-přátelství.

Poslední tři nekvalifikované, nefiltrované, předefinovaně překrucované momenty kloužou po svých mokrých, vteřinových hřbetech, nezvyk zlozvyku, stud a „chci tě“; stékající do teď.

„Myslíš Michaela?“ Odpoví Daniel a zavrávorá ve vytrvalostním podřepu; nejsou přátelé (ale Ludvík něco chce, *zoufale*, kde je ta konverzační blízkost, kde zanedbané telefonáty v zatuhlých kloubech prstů; chce po něm oběť.)

„Nejspíš jo; bydlí na Moskevské?“ A zdá se, že Michael je někdo koho znají lépe než sebe navzájem (zamrzlé počátky faux pas, tající konce známostí); Ludvík skousne útržek sebekritiky, Dan potáhne vzduch do zubů, jakoby sál cigaretu; končí s metaforami, kývne hlavou, převléká odlesky v záblescích.

„Bydlí. Jestli je ta akce v sobotu, tak mě už pozval. Pokud se do příštích dvaceti hodin nestane nic tragicky důležitého, mám v plánu přijít; potkáme se tam. Ale – díky.“ A vděk propletený něčím, co se skrývá jako nepochopitelná naděje; ztrácí své kouzlo.

---

Daniel sní v kurzívách, symbolech, v kluzkých podstavcích, nesní ve snech, v paměti.

První a poslední sen, ve kterém dokáže číst němé scény je prastarý; tisíce minulých let v dnešních očích, odlesky pyramid; suchý, popraskaný polibek na čelo rozeklané popelem.

Probouzel se v slunci, cítil africký žal.

---

Dýmitě osvětlená periferie zelených a modrých a červených koutů evropské planité zahrady, která je objímána severskými rukávy domu a zaprášenými východními chodníky Moskevských ulic a kroků rozkrádá ostych a kuráž a personifikované lásky; z blyštivých alkoholů se prosklenými dveřmi prodírá esence těžce se lepící, popostrkované muziky a opilosti v konverzacích, dotyky ve vzdušném utonutí.

Ludvík polyká třetí půlhodinu a třetí fermentaci s devátým mávnutím a sedmou nezdvořile protáhlou zdvořilostní promluvou, propíjí se do nezávislé neřesti s roztomile přátelským, upovídaným Patrikem (který s ním podnapilou němotu zapíjí od záškoláckých výprasků, od pašovaných promil pod kapotou průhledných vod).

Patrik se ho ptá „Kde je Terka?“ v paralelních okamžicích, slepených přetínajícími se konci, kdy Ludvík zachytí (prvně) Danielův mělce protkaný, překvapený smích a (teprve) jeho samého pozemsky vmáčknutého mezi dvě chladně koketné dívky, (naposledy) polorozlitého usrknutého drinku zachyceného v trojitých zakroucených oporách bříšek prstů.

„Je doma. Asi se s ní příští týden rozejdu.“ Jeho dočasně přesčasová přítelkyně, dívky s krátkým rozpětím minimální trvanlivosti; zdánlivé nekonečno osobnosti.

„Jsi zatracenej mizera,“ Patrik polkne spoušť alkoholu i s dunivým zbytkem ledu, dolije o orosené centilitry více, ťukne o přelitou oktávu níž. Ludvík leptá Daniela ve dnech, lpí na něm něco utajeného, něco neskrývaně neuchopitelného, střípek vaječné skořápky ztroskotané v bílkových mořích; drbne Patrika do holého loktu, vytváří kompas z čelistí a smáčí krk v pohybu, zeptá se: „Co o něm víš?“

(a Daniel se zhoupne v hvězdných závratích, za neměnnou sítnicí má měnící se pyramidy, zrnka písku ve zvlhlých řasách; bdí sen jako ztracená dejá vu, polyká popel.)

„O něm? To co všichni.“

„To je?“

„Že je na něm něco, co nedokážeš správně definovat ani vyčlenit, ale když se od někoho dozvíš, co to je, přijde ti to jako ta nejpochopitelnější věc pod sluncem.“

„To je?“

„Je na kluky.“ A není to poprvé, něco zlověstně příjemného se Ludvíkovi rozlije podél žaludku (v tůňkách krve), podél švu stehen (lepkavá imaginace), uzemní ho v desítkách z realit vykonstruovaných představ; pečlivá všednost, pozoruje ho ve vteřinách.

„Teď když to říkáš…“

„Že, že? A překvapivě nejvíc rozruchu vždycky způsobí to, že okolo toho doopravdy nikdo nedělá rozruch. Asi to bude tím, že to nikdy ani neskrýval – když se ho Petr loni zeptal, řekl jen:“Jo, vadí to?“; ani ho vlastně nemůžeš nemít rád, nemyslíš?“

„Nemám ho nějak obzvlášť rád.“

„Tak proč ses na něj ptal?“

„Protože je divnej, to je všechno.“

„No, pokud tě to zajímá, momentálně a už asi rok nikoho nemá. Jediné prokazatelné pletky měl s Petrem Zachariášem – Viktor je loňské léto přistihl, jak se velmi nedbalým způsobem pomocí Danových zad pokoušeli vmáčknout do jeho vlastní skříňky. No, horší by bylo, kdyby se pokoušeli zjistit, kolik toho místní skříňky vydrží, to by asi Viktor nerozdýchal.“

*Dýchání*, to proto ten poletující popílek skrze horečné cesty duhovek? Dýchání, rozdmych zesnulých, *jimnepatřících* vzpomínek; dýchání, a něčí *„ještě!“* skrze tlumená záda; ještě vodku, ještě blíž.

„Ještě něco?“ Mrkl Patrik na blízce procházející dívku s blyštivým emblémem v očích a s opilým spiknutím vláčně Ludvíka objal okolo vyvýšených oblin ramene.

„Nepotřeboval jsem vědět *nic* z toho.“ On ani Daniel, nepotřebují se znát; nejsou čas a tikot, běh a pád.

„Ne? Protože na něj posledních deset minut velmi přesvědčivě civíš – myslím, že si toho všimnul.“

„Když se chceš nenápadně střídavě koukat do výstřihů těch holek vedle něj, bude to vypadat, že civíš na něj.“ Patrik se pobaveně rozesměje, odlepí se od měkkých záhybů Ludvíkova trička a škádlivě mu konci prstů pohlavkem rozčepýří konce rozcuchaných střípků vlasů. „Ty prolhaný lháři!“

„Ty nezastavitelná drbno!“ (Imitace scény je předurčená k dokonalosti. Je Daniel originál?)

„Aspoň si nevymýšlím?“

„To se ptáš?“

„To byla řečnická otázka!“

„Fajn, takže ti můžu nacpat kamení do pusy? Stačí jen najít dostatečně přesvědčivé moře.“

„Mizero.“

A není to konec mizernosti, mrzutých kroků a mizící gravitace (propadlé levitace). Doopravdy to byl Ludvík, kdo jako první polknul kamení, kdo se naučil porážet zpěněné odezvy.

Polykal pátou půlhodinu, pátou fermentaci. První metu.

---

„Čau.“ Zapadlá zákoutí domu jsou vtipná, poťouchlá místa; měkká místa. Daniel do nich zapadá jako Rubikova kostka, měkká místa iluminace.

„Čau.“ Nadzvedne se v úsměvu, ťukne svým téměř dopitým dnem sklenky o stěnu té Ludvíkovi. „Vypadá to, že o padání se dneska postaráš ty.“ Zmapuje víčky trajektorii Ludvíkových imaginárních zemětřesení. Jsou nepřímou úměrou, Richterova stupnice a jeho nesmělý smích.

„Vážně vypadám tak opile?“ A pro zákon zachování opilosti by dodal „škyt“, kdyby zákon zachování (těch zbylých, hrdých, překroucených paragrafů) důstojnosti nebyl pevněji – hahaha vertigo! – upevněn ve skulinách jeho osobnosti. (Opilá osobnost je stále jen osobnost.)

„Tipuju, že ne víc, než jak opilý jsi.“

„To není špatná bilance.“ Opře se dlaní o obrysy Danielova měkkými stíny protkaného osobního prostoru, který se rozprostírá skrze nakřivo potapetovanou zeď a průhledné kubíky vzduchu, malátný kousek schodiště. „Zato ty rád klameš, co? Tělem a skrývanou upřímností a tím vším a vůbec – něco jsem se o Tobě dozvěděl.“

Daniel s klapnutím (jazyků a skla; ledu a rtuti) spustí sklenku na nejspodnější schod, mezi vyřezávané příběhy opěradel; ukotví dlaně a prsty v uzoučkých kapsách jeho bledých kontur kalhot.

(Něco z něj sálá, konce zamotaných klubek a vysychající jezera, praskliny mezi rty, šedé propálené šmouhy, proklatě, není to láska ani zalíbení, jen zvědavost; Ludvík ho chce zkusit, *nějak*.)

(Jakkoliv.)

„A myslím, že by bylo fér, kdyby ses něco dozvěděl ty o mně.“ Dořekne, vyčkává v záchvěvech.

„Takže se mám zajít Patrika zeptat na něco přehnaně peprného, přepadnout tě v nějakém zapadlém koutě a pak si budeme rovni?“

„Ne, prozradím ti to sám.“ Na půl zastřených kapitol podzemního zpěvu mlčí a vpíjí se do svých situací, Daniel znovu v lopatkových, lehce bezpáteřních komunikacích s nehybnými, prochladlými objekty světa, Ludvík jako špatně dosazená číslice, cítil se opile a cítil nezvěstnou zvědavost, potřeboval se potřebovat.

Daniel se usmál, trochu zmateně, trochu zasněně, příliš sebejistě.

A Ludvík tak mluvil.

„Víš, svým způsobem, svým způsobem mám všechno – budoucnost, týdny, roky, celý život, celý životoprostor,*všechno* – naplánované. Dokonale, bez detailů, jako přímku. Žádné krychle a osmiúhelníky a píernadruhou, nic z toho. Jen obyčejný, přímý plán. Bezohledný plán.“ Upírá na něj prochladlá víčka, Ludvík pokládá sklenku do té Danielovy, stejná místa. Přesune kousek gravitace, podlomí intimitu. „Ještě, ještě dalších patnáct, pětadvacet let si budu užívat se všema holkama, které potkám; všechny je vezmu do postele a budu mít nechráněný sex po celý zkurvený Evropě. A pak, až mi bude čtyřicet – nebo třicetdevět, podle toho, co přijde dřív – si někde koupím neskutečně snobskou vilu postavenou někdy za prvních prvních republik, posbírám všechny nemanželský děti a najdu si chlapa, s kterým tam budu, dokud nás nerozšrotujou na prach.“ Polkne, Daniel dýchá do odpočtu slov.

„Jen jedna kalkulace není dorovnaná – a to ten chlap. Zádrhel je v tom – nikdy jsem kluka ani nelíbal. Ale dozvěděl jsem se, že ty jo.“ *Pomůžeš mi?* nevyartikuluje a Daniel mu čte ve rtech, čte v hrdle, sklopených dlaních.

„Takže si na mně chceš otestovat hranice svojí sexuality, chápu to správně? “ A není to výtka, ani nevěřícnost; upřímnost, padá mu skrze ramena, stéká podél vymřelých řečí těla, vykřičníky a kresby; mrtvé jazyky.

„Takže můžu, chápu to správně?“ Polkne Ludvík třepotání v plicích.

„To, že *mě* tvoje naprosto ignorantská prosba neurazila a *ty* nedostal do zubů, by mohlo naznačovat, že skutečně můžeš.“ Daniel se s roztřeseným nádechem odlepí od tapet a Ludvík těká nevyrovnanými pohledy (souhlas, *neví co s ním*).

„Tak prosím. Polib mě; otestuj svoji budoucnost.“ *Jsem stejně opilý jako ty.* Skrčí se Daniel v ramenou, s obnaženými palci stále svírá dlaně v kapsách, mládne a stárne v roztikaných sekundách.

Ludvík se prohne v půl kroku, v půl dechu, uchopí Danielovy životem smáčené kontury lebky všemi konci prstů, smáčené v *„polib mě“*; semkne ho v okamžiku.

Políbí ho jako nikdo; jako slunce, jako horečka, popílek se mění v jiskry a Daniel zasténá, pootevře promáčknuté rty a Ludvík se vpije do utajených slov, jazykem předčítá Danielovu mysl; krevní řečiště mu brní v skulinách podbřišku, telegramy bez *„stop“*, telegramy s *„ještě“*, komunikace bez mezer, bez dívekparfémurtěnky. Daniel písečně vydechne, nervová inkvizice se mu propaluje skrze roztápějící se kostky buněk, trhaně spaluje hrudníky na kostrbatých hranicích; zakloní šíji a pomalu opětuje polibek v táhlých pohybech.

Se rty stále mokře přimknutými k přivřeným Danielovým ústům Ludvík zavibruje: „Chci víc,“ a Daniel úsměvem rozmázne svoji odpověď. „Kde? O kolik?“ A Ludvík spustí lokty, místo vlasů prstencově obepíná Danielovo kostnatě rozčepýřené zápěstí, mlčky zorničkami sjede strukturu schodů, první náznaky patra. „Pojď za mnou.“
Opustí Daniela na několik kroků, několika bříšky si podpírá skuliny krku, ve dvojicích vyběhne schody; nezkroceným krokem míjí světlem a lidmi vyprahlé vnějšky dveří, zastaví se před předposlední pootevřenou skulinou a počká, dokud Daniel v nonšalantnosti sedmnáctiletého, právě políbeného stvoření nepřejde skrze stíny jeho poslední minuty a nestoupne si za něj, přišitý k jeho patám, tajemstvím protkaný úsměv ve rtech.

Ludvík ho vtáhne do potemněle spící místnosti, shodí ho na před lety předestlané pokrývky, zamkne za nimi dveře (cvaknutí klíčních zubů procitne jako záchvěv v Ludvíkových kolenech, poklekne před Daniela; práh oltáře.) Na několik kluzkých vteřin jen přerývaně sleduje mělce vdechující tělo, jamky předloktí a propad hrdla, neopatrně vyhrnutý půloblouk trika; vyzařuje z něj mýtus; je jako živoucí, poddajně vzdorné obětní zvíře, Ludvík dávno zapomenutým božstvem, vyprahlá staletí.

Pomalu se po kolenou přisune mezi jeho instinktivně rozevřená lýtka, dlaněmi mapuje mělká místa stehen a Daniel schoulí tvář pod pokrývky předloktí, zoufale zavrní v hrudníku.

„Jako u holky,“ špitne Ludvík a prsty fascinovaně rozevírá propálené stezky nervového chvění, dotkne se kovových křídel zipu.

„Ty jsi opravdu takový pitomec, jak se o tobě proslýchá, že jo?“ pousměje se Daniel suše, letmé, dívčí doteky ho rozpouští v konturách (sype se jako písčitá duna, jako monzun).

„Myslel jsem, že jsem mizera. Měli bychom si ujasnit nadávky.“ Nadzvedne se a obkročí Danielovy úzce sešité boky, lokty kopíruje siluety jeho tichého hrudníku, rty a bradou se plíživě dotkne prolákliny podél Danielova krku, Daniel se stříbřitě začne smát.

„Jde o to, že s pitomcem nikdo spát nechce, zatímco s mizerou každý, mám pravdu?“ A přestane se skrývat, tříštivě se zachytí Ludvíkových ramen, oplácí mu mokré polibky klouby prstů, étericky ho políbí skrze kolébající bříška.

„A *ty* chceš?“ šeptne mu přes boltec a jazykem rozlévá morseoúv kód. Měkká propadliště hrdla pod ním zavibrují v odpovědi. „Záleží na tom, jestli jsi pitomec nebo mizera.“

„Takže stačí uznat, že jsem mizera?“

„To pak ale vážně budeš i ten pitomec.“

„Kdo z nás je opravdu větší pitomec – já, když se přiznám, že se mnou každý chce spát, nebo ty, když si upíráš sex?“ A Daniel se ztratí v pokrývce humoru a motýlího doteku podél vyvýšenin boku.

„Promiň, uznávám, vážně jsi mizera. Zase takový zoufalec nejsem, abych musel skočit do postele s prvním klukem, kterého potkám pod schody.“ Bublá smíchem a vzrušením; přesýpá se v hodinách a dodá: „To byl Viktor.“ A Ludvík se na něj snese svojí váhou; prosakuje smích a krátce zavrtí hlavou (rozesílá paprsky vůně, střípky šimrání).„Už buďme oba zticha,okay?“

(Daniel nerad promrhává poslední zvuky a nerad přenechává iniciativu; s odezvou se poddá.)

---

Vědomí nabývá po smyslech, hořké bílé kávy a poslední přelétavý pocit na rtech. Propadne úsměvu a rozcuchaný vlasům, náměsíčně přerovnává napůl vysvléknuté propadliště oblečení, sklouzne z postele.

Dotkne se páté kontury krčních obratlů a šibalsky se pootočí Ludvíkovým směrem, skousne rožek rtu. „Takže – teď se nonšalantně omluvím, že se jdu opláchnout a nenápadně ti nechám dostatek prostoru odtud v klidu zmizet, platí?“

Má rád upřímnost, plytké kaluže a malátné třepotání Ludvíkových víček; léto.

„Danieli, o takových věcech máš nonšalantně mlčet, nechat mi tu svoje číslo a odejít. *Taková* jsou pravidla.“

„To číslo ti nechat musím?“

„Okay, *popřípadě* mi tu nechat svoje číslo. A běž už.“ Mávne prsty, měkkým úsměvem zaplňuje všechna nejistá místa v Danielových krocích.

„Fajn, fajn.“ odpoví a mávne zpět, neztrácí vteřiny přebytečným zaváháním.

(Vrátí se po patnácti dechem odpočítaných minutách, prosezených v sousedství s živoucím umyvadlem, ve kterém klubíčkově oddechovalo do spánku stočené kotě; v geometrickém puntičkářství urovná minulostí rozházené pokrývky, přenechá vzpomínky vychlazeným stropům.)

---

Ztišenými manévry těla se vyzuje z bot, opatrně se pokusí prosmýknout překážkami zabydleného, živoucího domu.

„Dane?“ zachytí zdmi zastřenou ozvěnu, bosky přeťapká přes roztékající kontinenty kamene a rozčepýřené koruny koberce, s vděčným úsměvem zaklíněném někde v hrudníku dosedne na kraj pompézní pohovky. „Ahoj tati.“

„Jsi doma včas.“

„Stihl jsem autobus o půl.“ Podbarvená paleta obrazovky promítá konce efektů podél jejich tváří, vsakuje se do otcových temných obrysů, rozmázle se zrcadlí ve vlídných poryvech žíhaných očí.

„Co jsem ti říkal o včasných příchodech? Já se v tvých letech-“

„-vracel prvním raním vlakem, že jo? Příště se pokusím dojít pozdě, přísahám.“ Daniel se znaveně protáhne pod klenbou semknutých prstů, jeho otec zkoumavě vypočítává všechny pomuchlané nesrovnalosti, klikaté záblesky přehybů a promlčenou intimitou vykradené tělo.

Plíživě se usměje, když Daniela zašimrá jeho vědoucí pohled, a ten se zhrozeným červenáním složí lokty blízko k plicním dutinám, jako špatně vystřihnutá papírová křídla.

„Použili jste ochranu?“ Zkusí osvědčenou, vysoce toxickou otázkou nakousnout o klubko hadů jedovatější konverzaci, která začíná (a končí) v uštknutých přiznáních.

„Tati!“ vyprskne Daniel pohoršeně a snaží se zabránit vnitrotělní infúzi, která se v tepenních rytmech pokouší přepravit všechny nadbytečné červeně přímo k pláním jeho tváří, nechává je rozprsknout se o výčnělek brady a v shlucích rozkvétat podél krku. „Jako správný rodič bys měl tyhle věci ignorovat!“ Zamumlá a dlaní tře rozpálená klubka studu.

„Nos nahoru a povídej.“ Naznačí ukazováčkem na do země zapuštěná kolena a Daniel trochu neochotně, vzpurně rozprostře kadeře na měkká stehna, nohy přelomí v kolenech a bosé prsty schová ve skulině polštáře a dřevěných předloktí pohovky.

„Není co povídat, tak daleko jsme se ani nedostali.“ Zrozpačití; neoblomně mapuje světelné šmouhy cestující po stropě.

Otec ho zatahá za pramenitý střípek vlasu, chce polapit jeho dětinskou pozornost. „Je to aspoň milý, slušný chlapec?“

Daniel se rozpustile zaculí: „Je to všivák. Ale milý umí být, když chce.“

„A proč to nedošlo tak daleko? Myslel jsem, že sex je pro teenagery něco jako hemoglobin nebo motorový olej nebo nějaká jiná…tekutina.“

Daniel se dunivě uchichtne, „Jako třeba nitroglycerin?“ Nabídne a nečeká na proclení momentem, opět s kapkou rozhněvaného studu pokračuje: „A vůbec – jsi asi jediný rodič, který své dítě nabádá k sexu! A ještě k tomu homosexuálnímu. Myslím, že za to by tě zavřeli v nejedné zemi světa.“

„Možná bychom si měli sepsat seznam států, kam rozhodně nepojedem na dovolenou, co myslíš?“ Namítne jeho otec a v trochu bolestném, láskou snešeném dojetí přecuchá dnem a polonocí a někým cizím rozcuchané kadeře.

(Daniel oceňuje ten sebejistý, od dětských let nepozměněný dotek nade všechna opojně přeslazená slova.)

„Jistě! A – počkat, to jsou Brněnští draci na pálce?! Zesil to, zesil to!“ Přelomeně se zvedne se v pase a s frekvencí zmatku kobylčími skoky šmátrá po ovladači.

A násilně kovový zvuk odpalu v něm ospale probudí všechny dunivé ozvěny domova.

---

Čas jím prostupuje jako prskavkou, vkrucuje se v piruetách světla a předpočítává se v krocích, hvězdnými kotrmelci se láme o svůj vlastní prstencový vaz.

Pamatuje si ho ze snu, broskvové dotyky vlčích máků, které mu týdnotýdně vrážel do dlaní (do okapů pod oknem, poté otřásl sklenými tabulkami); prastarou chuť čerstvého papyru, který akupunkturoval zpocenými výčnělky páteře; vroucí vůni rtuťových jezírek krve, železitě zrůžovělý prst mezi lepkavými zuby.

Ohořele vřící okřídlený diadém, pomilovaný smutek a „Najdu si tě, jednou si tě najdu, pokaždé si tě najdu, navěky si tě najdu –“

mezitím, nepřestávej znovu-umírat.

---

Zpětně si uvědomuje, že ten zpráchnivělý pocit, který ho odjakživa bolel v kostech, ta niterná opotřebovaná bolístka, kterou přisuzoval stesku po mámě, zklamání prohry, smutku zesnulosti, všem smutkům, jen ne těm milovaným; měl si uvědomit, že to byla vyprahlá nostalgie, rozdmýchaná v tom na několik let prokletém polibku v přízemí.

---

O vzkazu lepivě přilepeném na plechovém nátěru své skříňky se dozví ze dvou zdrojů zároveň: nejdříve jej uvidí, v prvním našlápnutí do zašlou čistotou provoněné místnosti s nízkými okny, slabounce reflektuje pramínky prašných paprsků, bledě růžový a s měkce ohnutým rožkem. Poté se přihrne Jindřich, smáčený ve zpoceném dresu a s míčem opřeným o špičku boku, a bez pozdravu na něj vypálí:„Došel ti vzkaz, máš ho prý ve skříňce! A jestli v tom zas bude mít prsty nějaký šikanizátor, kopnu dotyčnému míč do žvýkadel, spolehni se!“ A Daniel mrkne ze vzkazu na Jindřicha a dloubne ho do žeber. „Kolik vyražených zubů už máš na kontě?“ zeptá se rozpustile, spustí baťoh na zem a prsty odlepí *„Ve skříňce máš vzkaz.“*, psané malými, zakulaceně hranatými písmenky, archaický font.

„Čtyři!“ Dosedne Jindřich na korozí malinko ztrouchnivělou lavku, táhnoucí se prostorem místnosti jako šlahoun páteře. Míč opatrně odloží na zem a zručně si rozvazuje zašmodrchané tkaničky bot. „Ale všichni si to zasloužili.“

Daniel klíčkem rozevře dvířka a pak tiše vytáhne třemi léty a zimou obnošenou tašku s čerstvě vypranou uniformou, víkendová výměna. Zapadlá do paty levé boty je zapuštěna malá kostka papíru, tajemství ve známých šifrách. Sevře papírek v dlani a srdce mění noty z pomalých tanců na divoký, zvědavý sled ťukotu.

Ještě stále může znamenat cokoliv, ještě stále odesílateli hrozí akutní, krvácivá návštěva zubaře.

„Neměl bys lidi tak rychle odsuzovat.“ Naváže poutko rozhovoru, rozepíná knoflíky. „Neříkám, že si to někteří skutečně nezaslouží, a kdo jiný by je srovnal, když ne lidé jako ty, ale – podle jiných jsem stejně odsouzeníhodný jako ti kluci, co jsi je odsoudil ty. Můžeš mít svůj smysl pro spravedlnost, ale být zároveň katem je hrozně ošemetné. A navíc to nedoporučují tři z pěti dentistů.“ Uculí se, nechce být morálkou ani kázat mír, který v něm nikdy nebyl, jen –

„Vždyť já vím. Jenom mě to rozčiluje.“ Vrazí boty do tašky a stoupne si ke skříňce opodál té Danielové.

Daniel třepotavě váhá, odkládá papírek zpátky do paty boty a převlékne se, ruce má zrychleně zpomalené v nadějném očekávání vládnoucích jmen, hoří sluncem.

Se ztichlým výdechem vyloví kostku šifer a pečlivě ji rozevírá, rozbaluje písmenka. Trojčíslí seskládané pro telefonní linky, *„Mám pro tebe návrh.“* stejně léty zaprášeným fontem jako na venkovním vzkazu, pár nevtisklých řádků pod tím *„Král Slunce (uhodneš?)“*.

Luštit hádanky, které jste sami stvořili, je jednodušší než se přestat usmívat.

---

Sejdou se na hranicích města, každý na protilehlé straně vyprahlé silnice, odděleni ztmavlými skvrnami benzínových pláčů, olejových krvácení, ztracené metry mezi koncem a začátkem úředních území.

Ludvík na něj mávne pohybem zápěstí, opřený o nadepsanou značku, napije se z kapkami orosené plechovky a přeběhne protisměr, zastaví se pár nepohlcených kroků od něj.

„Dáš si?“ Popostrčí k němu vychlazený kofeinový nápoj a Daniel se usmívá, zavrtí hlavou.

„Nepiju kafe.“ Polyká všechny nedůležité detaily skořápky jeho bytosti, bledé znamínko vsazené do předloktí, panorama kloubů v nápoj držících prstech, kontrast barev v neopálených liniích, výpočetní, geometrické pohledy.

„Hmm…“ zanotuje a znovu krátkým polknutím vlévá nasládlý koktejl cukru a kávy, skrze záklon čela krátce sjede Daniela vlastním, svrchovaným pohledem, dál těká podél travnatých, naftou nasáklých letních polí.

„Takže…návrh?“ Zeptá se Daniel po vteřinách nejistého přešlapu, semkne předloktí.

„Jo. Jeden bych měl.“ Semkne neosobní, bezpohlavní pas plechovky stejným svíravým způsobem, jakým se Daniel uzavírá ve švech koster, vosí pas vymodelován z plechu a nudy a času. „Nikoho teď nemáš, že ne?“

A tou jedinou otázkou Daniel překotně vyhoří, král Slunce z něj papírově vysává tabák a král Slunce vsává pobledlý kouř a Daniel vyhasíná ve filtrech, protože něčím podivně osudovým popostrčená odpověď je ne a ano; a kterou mdle zvlněnou intonací má začít?

(Až prašně (s letní ozvěnou) odtiká pět minut, dotkne se ho pod dnešním slunovratem Ludvík naposledy; presymptom všech neslíbených, příštích, pozítřejších doteků. A Daniel je pět minut v lesklé, cukrem poleptané dóze; je mělkým zadrhnutím na koncích výdechu, je teenager a - )

„Chceš si vybrat budoucnost v přítomnosti?“ ( - nepřestává s přešlapy; je v něm děsivá krása, když zuby odjišťuje dentální pojistky min.)

Ale Ludvík umí našlapovat.

„Chci jen zkušenost. Aby mě budoucnost neopustila.“
Proplouvá za víčky všemi prostory, které Daniel zapomněl ubránit; trochu výstřední srůsty kloubů a věku, stříbřité, zapomenuté sponky kotvící jako poházené kostky, textura jeho vzezření.

„Okay, fajn. Popravdě bych chtěl říct: „nevím proč, ale souhlasím“; ale já – já *vím* proč a souhlasím, takže – stačí říct „okay“?“

(Jeho táta měl pravdu, sex je jako nitroglycerin (protřepat, *nemíchat*).)

Zbývá už jen -

„A nezamiluj se.“ Protře skrze zuby Ludvík a usměje se podivně monotónním stiskem rtu o ret; dotkne se ho.

(Je to něčím směšně intimním prostoupený stíravý dotek palce o Danielovu šíjovitě vystupující bradu; nejkřehčí dotek ze všech.)

---

Teprve když se o tom baví s Péťou (s Péťou s vysokým rozpětím křídel, s Péťou s metodicky seřazenou přítomností, s Péťou, který je vždy v té vzdálenosti, ve které ho potřebuje), dá tomu jméno.

(A dnes je Péťa blízko, ve zkrouceném polosedě se vpíjí do bezesných sklíček mikroskopu, Daniel skrytý za oblouky jeho zad.)

„Je to něco jako „sex ve městě“, *doslova*.“ Zakloní Daniel hlavu, nejistě ochutnává ten slovosled, s kapkou souhlasu polkne – a skleněné vestibuly za jeho zády se stařecky rozkmitají, prachem zasněžené výtky.

„*Sex ve městě*, říkáš? Nějak mi to k tobě nesedí. Nedával si na takové věci pozor?“ Neodhlédne od rozevřených, udýchaných organismů, život mu kreslí karikatury v odrazech, buněčná splynutí.

„Myslíš na kluky? Dával. *Dávám*. Nevím, proč jsem řekl okay, ani předtím ani teď. Ještě když se zeptal *tak hloupou* otázkou. Mohla to být zvědavost? Myslíš, že jsem zvědavý?“ Nakloní bradu, prsty rozečítá Braillovo písmo stáří, sídlící na povrchu dřevené police.

„Ani ne. Ale zvědavost to mohla být. Mohlo to být taky prostředí. Interní chemická reakce?“

„Asi máš pravdu. Možná je to jen přitažlivost. Totiž – když ho vidím, nebo když se mě dotkne, všechny důvody mám abecedně seřazené od nejracionálnějšího až po ten nejabsurdnější, *a dává to smysl*, souhlasit a svlíknout se a – pak když je pryč, místo seskládaného puzzle zůstává jen rozházená Rubikova kostka, a připadám si jako *idiot*…Ale tak – letně-podzimní intoxikace, každého to musí potkat, ne?“ Uculí se a seskočí z dřevěného lemu, přitiskne prsty ke sklu a pošle slovní polibek do klubka stočenému koťátku, spícím v posmrtné olejnaté medicíně.

„Zkus se neotrávit.“ Zatahá ho Péťa za střípek vlasu a zanechá mu po stranách čela orosené šmouhy laboratorního nepořádku.

(*„A nezamiluj se.“*)

„Neblázni, já přece v tvrdých drogách nejedu.“

(Jenom, někdy drogy jedou v Tobě.)

---

Neměl si pro něj měnit zvonění, neměl specifikovat vyprázdněné noty a polepit jimi jeho osobu; měl zůstat monotónním kýmkoliv v monotónním davu elektronicky přívětivých přátelství a možná, možná by v něm nezněly všechny rozsypané melodie, všechny podivně sesbírané, temnými hvězdami zářící znaménka; neměl ho *potkat*.

Sídlí v nich odlišná souhvězdí, vibrují identické sny.

Přes rozbitá okna a mezi odhozený práh se snáší sníh; vesmír vyhasíná.

Daniel stojí mezi nimi, soumračně a bosky; bíločerné vločky spojují veškeré cípy jeho hvězd.

A Ludvík nezná předpotopnější souřadnice místa, kam by mohl poslat tento okamžik, jejich poslední eskapádu.

(První schůzku, *bože*. Tenhle hotel se rozpadá, bouří se jako jeho dávnověkem polapená půlnoční pravidla, jako zasněžené jaro.)

„Není úplněk?“ Studené čelo a hořící úsměv v záklonu, rozevírá mu hrdlo.

A Ludvík - předběhl se. Zítřejší úplněk není matně zastřený, ledově odvozený, *dnešní*.

Zítřejší úplněk bude horký; vláčný jako mořský břeh, srpnový a předťukaný v elektrizujícím prázdnu.

Jejich třetí setkání; neoficiální přítomnost, s kterou se na sebe dívají; nepatrný střípek humoru, který bezelstně udržuje těžce vybalancovanou vzdálenost zmateně mířených myšlenek.

---

Pomalu a s brnícím sklouznutím dlaně ho přivine do vyčnívajících sfér těla, poddá se jako květina; jako natátý porcelán, výdech a nádech syntaxí jejich přitisknuté existence.

Daniel se chvěje vzrušením a prozíravě němým chladem; střádá veškerá znecitlivělá místa; barokními motivy vyšívané stezky nervových synapsí rozkvétají do horkem planoucích uhelných žil (bezedný požár v krvi) a jejich respirační mlčení je bezmezným intimnem, vřelejším a milejším než cukrkandlová příslovce přeťatá v citoslovcích.

Jiné a přesnější; zvláštní a reálnější – odlišné od ostýchavé schůzky prvního týdne, od odvahu-nabývajících triád následujícího sedmidenní; právě se do minulosti zapisující odpoledne z nich strhává poslední celofánovou ozdobu, zbývající tajemství tělesnosti.

(A je to *zvěrstvo*, ty zvuky, které se mu rodí v kolenou; ty touhy, zastavující ho v dechu.)

„Vyspíš se semnou tentokrát?“ Zeptá se Ludvík, dýchne slova do dlaní.

(Bylo by to poprvé; s oblačným tetováním prosluněného bezlunní, poprvé s ním a poprvé s někým; poprvé v měkkých poduškách jeho pokoje.)

A když už se tak pošetilě ptá, nezbývá Danielovi než -„Na pošetilou otázku, pošetila odpověď, ne?“

souhlasit.

---
(+slíbený dodatek z bitvy II.)

Podzim potichle skomírá, propadá se v požárech, spletencích pavoučí mlhy, v zoufale pomalé sněhové bouři.

Daniela probudí nejisté zachvění podbřišku, ztěžklá konstrukce hrudníku, tížící, zapomenutá gravitace stočená do klubka, vtíravé bolesti smrskávající se zevnitř, dýchá mělce jako nikdy.

Zamrká do potemněle narůžovělé temnoty půl třetích nadrán, třesoucím se palcem shrne slepené konce vlasů z hořícího čela, schoulí se jako zraněné ptáče, *něco ho bolí*.

Nezná ten nenasytný zavrtávající se dotek v kloubních lůžkách, elektrizující melodii nepravidelných výdechů srdce, citlivé a neexistují místo hnízdící v korunách levé lopatky, něco kostrbatě žijícího, praskavě podléhajícího.

Pokouší se zpomalit všechny zrychlující pocity, vrátit je do uspávající tóniny bouře venku. Někdo místo něj slepě vyťukává zmateně, pečlivě nepromyšlenou zprávu, v prstech se ozývá jediné číslo, v myšlenkách vnímá jen na několik hodin stále zapadlé království.

(Popelavé rty přitisklé ke spánku, křídlo dlaně uchopující poddajné rameno, lidské, zvířecí, hvězdné teplo vsakující se skrze výčnělky doteku; neexistující vzpomínky (nepřicházející budoucnost).)

S první slanou vločkou usazenou v koutku rtu nárazově, kvapně pochopí (vrazí do něj levitace, prázdno; usadí se jako květ) – *žal*.

Je to žal a smutek a beznaděj v neobroušených, nezasklených vitrínách, interaktivní projekce a mechanizovat pocity je aristokraticky zrádná obrana; *neubrání nikoho*, nepolykáš motorový olej s cukrem, nejsi -

prší v bouřkách. Blýská se mu v hrudníku, hřmí uvnitř jícnu.

Odkdy žal předpovídá počasí?

---

Mělo to být vtipné; jiskřící a mělo to trochu bolet, jiskřit a bolet – ale mělo to být odřeně usměvavé, zmodrale zamlžené, jako všechny jeho pády a úpadky a vpády a tohle, *on vážně, opravdu umírá*? Protože – jsou to syčivé, vzlínavé doteky fénixovitých plamenů, šepotavý oheň a – a žádný kouř, někdo mu do plic vmetl slunce, ne, Daniel je jen rozdmýchávač, jeho kyslík a krev a nemá krev *hasit, proč mě nikdo nehasí, proč hořím jen já, proč nehoří bavlna a dřevo a papír*, proč jen tělo a – je to oheň *stvořený* pro tělo; je to vznícení jako *panebožehoříanepálítosprávně* – praská jako přesycené kyseliny (KYSELINY NEPRASKAJÍ) -

Snaží se vzduch vypudit křikem, ale opouští ho pouze ticho, vlnící se, fatamorgánové ticho, jako ten den, přesně jako den – *uhasí mě jen noc* – ale je *ráno*; kde jsi?

(Přelud luny a jeho vystrašený stín; řekne „tohle jsem nechtěl“ a on řekne „co jsi chtěl?“)

Nechci se vznítit, ne takhle, ne *sám*.
---