Na nádraží

Anotace: Když budete komentovat, kritizovat a podobně, budu jen ráda :)

Sedím na nádraží a dívám se na vlak, který se právě rozjíždí. Ano, byl to ten můj. A stihla jsem ho. V pohodě. Jen se mi do něj prostě nechtělo nastoupit. Proč? Možná jen proto, že jsem pořád tak bláhová. A uvědomuji si to. Tohle je na tom asi to nejhorší.
Nezabírala jsem lavičku. Seděla jsem na podezdívce u zábradlí na druhém nástupišti. Začíná jaro, je mi na té zemi chladno, ale nedávám to najevo. S mou smělou vizáží, kterou tvoří mé do ruda zbarvené vlasy a odvážný výstřih, si nemůžu dovolit ukázat světu svou slabost. Tohle přeci nejde, uznejte.
Koukám na zadní část vlaku. A teď vážně, říkám si, proč jsem nenastoupila? Já pošetilá. Protože on to nestihl. Teda myslím. Ze školy vycházel až po mně, po cestě mě nikde nepředběhnul. Takže snad tím dalším vlakem pojede, uvažuji a zamračeně koukám proti slunci. Z očí mi stekly asi tři slzy. Stáhla jsem si z vlasů sluneční brýle a dala je na oči. Přeci jen ty slzy nešťastné lásky nikdo vidět nemusí. Uvědomuji si, že kdyby mě tady našel sedět schoulenou na zemi a chtěl by po mně, abych sundala brýle, tak by mi to neprošlo. Proto vstávám a jdu se projít. Jen co vyjdu z nádražního prostoru, sundávám batoh a vytáhnu z krabičky poslední cigaretku. Petra. Červená. Když ji zapálím, zmocní se mě najednou pocit úlevy. Slastně jsem vydechla kouř a bylo mi dobře. Na okamžik. Pak přišly výčitky. Jasně zlato, já vím, že jsem ti slíbila, že s tím kouřením přestanu. Ano, jsem si vědoma toho, že jsem astmatička a pomalu ve svých osmnácti letech nevyjdu schody do třídy ve třetím patře. Ale víš, zrovna teď mě tohle netrápí.
Po tom, co jsem obešla kousek parku a uklidnila se, vydávám se zpět na vlak. Pomocí mobilu zjišťuji, že v očích už nemám popraskané žilky a skleněné jsou jen trošičku. Bože, mě ten kluk jednou fakt zabije. Tak proč k němu cítím tohle všechno, když mě takhle nervuje? Netuším. Že by to bylo citátem toho slavného pána, jak se jen jmenoval, myslím, pan Williams to byl, který řekl: „Žena je schopna milovat muže jen proto, že ho nepřeje jiné.“ A to já teda nepřeji. Každopádně. Mimo jiné.
Nahodila jsem ten svůj báječný, nefalšovaně falešný úsměv a jdu. Tři kroky a uvidím za roh, jestli už tam je nebo ne. Tři. Dva. Jedna. Nádech. Stojí tam. Ruce v kapsách, otočen ke mně zády, ale postoj má sebevědomý. Přecházím koleje a házím do pusy žvýkačku. Image slečny perfektní. Škoda, že on ví, že taková vážně nejsem. No, ale přetvářka je jednoduše můj život. Abych se teď začala oblékat tak jak se cítím? Ne. To by ze mě byla zpátky ta malá blondýnka, v riflích, v tričku bez potisku a s malým výstřihem, nenalíčená a hlavně v obyčejných botaskách. „Kolik ti je holčičko? Čtrnáct?“ Haha. Pochybuji, že by mně takhle ještě někdo poznal. Už tak mi minule stačilo, když mi nejlepší kamarád tvrdil, že já určitě přírodní blondýna být nemůžu. Myslím, že by se divil, chlapec. Svět klamu za svou maskou, ale David jediný ví, jaká vážně jsem. Dalo by se říct, že ani nejlepší kamarádi toho o mě neví tolik jako on. No co už.
Bafnout na něj nebo ho normálně pozdravit? Zbytečné uvažování, když se zrovna otáčí. Jako by mě vycítil. I když jdu tak potichu, že pomalu ani nedýchám. „Nazdárek,“ zdravíme se navzájem. Chvíli si povídáme. Očividně si všiml mých očí. Nenalíčených. Ne, že bych to potřebovala, ale aspoň bez linky na očích z domu většinou neodcházím. Vidí, že blízko nás nikdo nestojí, a proto se mě starostlivě ptá: „Zase jsi plakala?“ Podívala jsem se mu vážně do očí abych mohla na souhlas pouze mrknout. Jakékoli slova by mě rozplakaly znovu. Slabá, slaboučká. Na dně. Úplném. A v peněžence číslo na psychologa. Volejte v případě potřeby, my vás objednáme.
„Co pro tebe můžu udělat?“ ptá se, protože vidí až moc dobře, jak na tom jsem. Nadechnu se a vyslovím své přání: „Obejmi mě, prosím!“ říkám a už zase nemůžu zastavit slzy. Jako malá holka. „Zlato, neplač. Zlatíčko. Pochop to prosím. Tohle je to jediné na světě co nesmím! Ublížilo by ti to ještě více!“ obhajuje rozumně své chování a jen se kouká. Mně však tečou po tvářích slzy jako hrachy. „Máš mě rád?“ zašeptám. Mlčky přikývne na souhlas a dodá: „Ne všechno co chceme, můžeme v životě mít.“
Na třetí kolej přijíždí vlak. Společně nastupujeme. Tiše vzlykám, lidi se po mně koukají a on… on mě nesmí ani obejmout. A já ho vlastně chápu. Vždyť má holku.