My mistakes were made for you - 3 -

Anotace: Omlouvám se že další díl hážu tak pozdě, ale nebyla jsem v česku a trochu mě zlobil internet. Opravdu se snažím psát, ale trochu to dře, takže mrkám, jako že nic a všechno mi jde :D

"Like bodies we die
Like rivers we dry
We fuel and recharge the chimers and doors
Myself, myself
Lead my homeward bound
Where did you go?
You were my ride home..."
Bylo to... Bylo to jako....Prostě nepopsatelné. Všude ti lidé, skákající a tančící do srdceryvného tempa. Někteří měli zavřené oči a vnímali jen hudbu a pot stékající po tělech. V některých částech jsme se k sobě s Robem tiskli jako tajní milenci a v dalším okamžiku jsem od něj byla odtržena davem. Ale jeho dlaň vždycky našla zpět tu mou. Jenže pak mě vlna těl odnesla o pár metrů dál a já ho ztratila z dohledu.
"Robe? Robe!!" Křičela jsem zoufale, ale přes hudbu jsem se ani neslyšela. Dostala jsem strach a alkohol ho ještě umocňoval.
Vymotala jsem se z kotle a teprve tehdy mi došlo že prší. Oblečení jsem měla úplně nacucané vodou, ale zima mi nebyla. Pomalu jsem se tedy vydala k tělocvičně s tím že se převléknu a půjdu spát. Jenže sotva jsem minula roh budovy, popadl mě někdo za zápěstí a otočil k sobě. Byl to Rob, stejně mokrý jako já a ke všemu zadýchaný.
"Stůj." Vydechl a opřel mě o stěnu. Cítila jsem kapky deště pleskající mi do tváře a Robův zrchlený dech. Cítila jsem jeho srdce, když se na mě přitiskl a začal mě líbat. Bez zbytečných řečí si bral to co chtěl. A já i když jsem měla strach, jsem vycítila příležitost a plánovala jsem ji využít. Neohrabaně jsem se dostali do malého skladu se sportovním náčiním.
Jediné co mi v tu chvilku blesklo hlavou, bylo: Páni, přijdu o panenství na žiněnce!
Hrdlo se mi svíralo strachem a úzkostí z neznámého. Rob se k ničemu neměl a tak jsem ze sebe stáhla tričko které s mokrým plesknutím dopadlo na zem a zaútočila na opasek černovlasého zpěváka, který se měl stát "mým prvním" Jenže byly to právě jeho ruce co mě zastavily.
"Počkej, neblázni." Vydechl a za zápěstí mi přitiskl ruce k bokům.
"P-proč?" Vykoktala jsem přes strachem drkotající zuby.
Rob si promnul tvář a zhluboka dýchal. Zjevně mě chtěl, ale něco mu bránilo.
"Včera v noci, když jsme si povídali, jsi říkala že jsi ještě s nikým.....no, neto..."
Jeho svíraly rozpaky a mě děsivý stud. Tváře mi hořely, ale nehodlala jsem to ještě vzdát. Jenže Rob pokračoval. "A my se ani pořádně neznáme..."
"To je jedno...je to jenom sex." Začala jsem ho líbat na krk a rukama putovala pod tričkem.
"Ne...není!" Znovu mě od sebe odstrčil. Trocha alkoholu mi snad úplně zatemnila mozek. "To ti nakecali ti blbci na univerzitě. Poprvé bys to prostě měla zažít s někým s kým chceš a koho miluješ...a ne s někým kdo ti zrovna přijde pod ruku."
"Ty mě...odmítáš?" Mělo mi být trapně, ale nebylo. Věděla jsem že stud se dostaví až zítra.
Mezitím co jsem se v duchu prala sama se sebou mě upřeně pozoroval pár černých očí. Jeho výraz byl dlouhou dobu nečitelný, až po chvíly se v něm objevilo něco, co mi totálně zlomilo vaz. Lítost. On mě litoval. Byla jsem chudinka, které hráblo. Sesunula jsem se na žiněnku a objala si rukama trup, abych aspoň částečně skryla, že jsem polonahá.
"Běž pryč." Zašeptala jsem poraženě a sklonila hlavu aby neviděl mé slzy.
"Sam." Teplá dlaň se dotkla mého ramene, ale ucukla jsem a mávla rukou jako bych odháněla otravný hmyz.
"Nech mě být." Zavrčela jsem.
"Tohle přece..."
"Vypadni!" Vyletěl ze mě zlomený výkřik.
Rob si povzdechl a se svěšenými rameny odešel.
S brekem jsem si oblékla mokré tričko. Studilo mě až do morku kostí.

Druhý den jsem chtěla Roba najít. I když mě hanba fackovala jako divá, chtěla jsem ho vidět a omluvit se mu. Dokonce jsem si celé ráno připravovala řeč. Obsahovala častokrát slova jako: pitomá, zblbnutá, opilá, a ostuda.
Jenže na místě kde ještě včera stála černá dodávka kapely zbyla jen poválená tráva. Od Sonnyho jsem se dověděla že odjeli už brzy ráno a nikdo nevěděl kam.
Já se rozloučila s přáteli a musela se vrátit zpět do své reality. To znamená, že mě na autobusovém nádraží vyzvedl nablýskaný mercedes s osobním řidičem.

To léto jsem přečetla hodně knih. Každého hrdinu jsem si představovala s černými vlasy a očima jako noc. Sedávala jsem v naši zahradě, kousek za tenisovým kurtem a potají kouřila, aby mě neviděla vrchní služebná s pseudonymem ´teta Margie´. Byl to takový můj melancholický návrat na festival.
To léto jsem hodně bloumala po městě, což nebylo obvyklé. Většinou jsem si vystačila se světem okolo domu a kam jsem potřebovala tam mě odvezl řidič, jelikož řidičák jsem nevlastnila. Jenže letos jsem potřebovala chodit a mé podvědomí pátralo. Hledalo plakáty s daty koncertů, poslouchalo cizí rozhovory, hlavně aby našlo aspoň malou zmínku o Underline. Jenže nikde nic.
Samozřejmě jako dítě 21. století jsem se snažila kapelu vygooglit, jenže jediné co jsem našla byly docela stylově a vtipně vyvedené oficiální stránky aktualizované před rokem. Žádný kontakt, žádné datum...nic. Potom na mě vyskočilo pár diskuzí a fotoalb, jenže nic užitečného.
Byla jsem zoufalá a tak jsem se i přes svůj stud svěřila po telefonu Mel. Čekala jsem že nade mnou jen zakroutí hlavou a řekne, že tu svou počestnost moc řeším. Nebo položí sluchátko a už s takovou blbkou jako jsem já nepromluví. Jenže Mel udělala něco co mi vyrazilo dech.
"Aaach to je tak romantický." Vzdychla, jako kdyby měla v příští minutě říct: Já ti ta závidím!
"Poslouchala jsi mě dobře a pochopila jsi to?" Vyhrkla jsem na ni, rozčarovaná, že mě snad ani neposlouchá.
"Jo a pochopila jsem to asi víc než ty...Vždyť on tě podle všeho odmítnul, protože mu na tobě záleželo. Nechtěl ti ublížit. Kdyby byl jako jeden z těch pitomců co s nimi chodíš do školy, tak si tě tam prostě vezme, poprvé nepoprvé a víc ho nezajímáš...chápeš to?"
"hmm." Víc jsem ze sebe nedostala. Jen jsem se svalila na postel a koukala do stropu. Něco na tom asi bylo. Posmutněla jsem jsem ještě víc, když jsem si uvědomila, jak jsem ho vyhodila z toho skladu.
Ozvalo se zaklepání a do pokoje sebevědomým krokem vešla vysoká žena v moderním kostýmku Chanel a kaštanovým mikádem. Na uchu měla handsfree a zrovna s někým telefonovala.
"Říkám vám, že na polovinu nemá nárok. Když mu necháme auto, tak může být rád..." Otočila se na mě, jako kdyby si mě všimla až teď a položila na postel něco v pytli na šaty. "Sarah, sejdeme se zítra u mě v kanceláři a dořešíme to, ano?" Ukončila hovor a přejela pohledem po mém pokoji.
"Máš tu hrozný nepořádek. Řeknu Margie ať s tím něco udělá." Znovu se rozhlédla a hledala místo na sednutí, ale pak si to rozmyslela. Měla strach že by si zmačkala sukni a to by ji ubralo něco málo její škrobenosti. Se zmačkanou sukní by vypadala trochu lidsky a to bylo to poslední po čem toužila.
"Večer je ten večírek komory. Táta nemůže, tak se mnou půjdeš ty. Ano? V sedm třicet v hale." Kývla hlavou a zmizela ve dveřích.
"Jasně mami." Zahuhlala jsem už do prázdného pokoje. Někdy jsem si připadala jen jako módní doplněk rodičů.
"Tvoje matka by si měla pořídit šťěně." Ozvalo se zahulákání z telefonu. Úplně jsem zapomněla na hovor s Mel, který jsem zapoměla ukončit.
"Leda tak na baterky...."